Barack Obama, dosluhující americký prezident, měl všechny předpoklady pro to, aby navázal na své dva slavné předchůdce – Franklina D. Roosevelta a Johna F. Kennedyho. Ale neuspěl. Neměl odvahu dělat věci jinak a navázal spíše na politiku obou Bushů, Billa Clintona či Ronalda Reagana. A je to opravdu škoda!
Že jsem protiamerický? Dovolím si nesouhlasit! Pouze mě mrzí, že se mezi současnými americkými politiky už dlouho neobjevil někdo, kdo by pokračoval v práci, jejíž základní kameny položili Otcové zakladatelé, tedy prezidenti George Washington, Thomas Jefferson, John Adams a James Madison. Toto se podařilo snad jen Abrahamu Lincolnovi a již zmíněnému Rooseveltovi a Kennedymu.
Spojené státy byly založeny na principech svobody a demokracie, jako země, jejíž lid nebude podřízen králi, ale vládě, kterou si sám zvolí. Ti, kteří se o jejich založení nejvíce zasloužili, navíc neměli v úmyslu vytvořit nové impérium. Byli zastánci práva na sebeurčení, neboť sami volali po tom, aby se ze Spojených kolonií staly svobodné a nezávislé státy zbavené všech závazků vůči britskému impériu. Někteří pak otevřeně mluvili o tom, že Spojené státy by neměli hledat chiméry za svými hranicemi a vést proti nim války.
Otcové zakladatelé navíc nepovažovali evropské země za své potenciální služebníky, nýbrž za své rovnocenné partnery, ba dokonce za zdroje své inspirace. Vždyť třeba takový Thomas Jefferson byl velkým přítelem Francie, přičemž v zemi galského kohouta strávil nemálo času ve funkci velvyslance. A hnacím motorem jejich politiky nebyla touha po moci. Již první americký prezident George Washington se ukázal jako velký státník osvobozený od mocenských choutek, když odmítl potřetí kandidovat na prezidentský úřad, čímž vytvořil tzv. Washingtonův precedens, jenž se teprve ve 20. století stal zákonem.
Franklin D. Roosevelt sice Washingtonův precedens hned dvakrát porušil, ale pouze proto, že tomu tak chtěly okolnosti. Do čela Spojených států byl poprvé zvolen v roce 1932 s jasným úkolem – vyvést svoji zemi z hospodářské krize. Díky tomu, že se obklopil neméně pokrokovými osobnostmi (John M. Keynes, Henry Wallace), se mu to nakonec podařilo. Jenže o sedm let později vypukla v Evropě válka, která hrozila přerůst (a nakonec také přerostla) v další globální konflikt. A Spojené státy potřebovaly, aby v jejich čele i nadále stál silný a rozhodný vůdce.
Roosevelt si zaslouží uznání za řadu věcí. A jednou z nich je také Atlantická charta, dokument, který vytvořil společně s britským premiérem Winstonem Churchillem. Jednou z jeho hlavních tezí bylo to, aby národy celého světa byly osvobozeny od strachu a nedostatku a mohli vyznávat tu víru, pro kterou se sami rozhodnou. Atlantická charta se stala jedním ze základů protihitlerovské koalice a hlavní inspirací pro Chartu OSN.
Roosevelt byl odpůrcem starého řádu, nesouhlasil ani se zachováním britského impéria. V tomto se sice značně rozcházel s Churchillem, který se snažil britské impérium za každou cenu udržet, ale na jejich osobní přátelství neměla tato skutečnost nijak zásadní vliv. O tom, že byl zastáncem politiky nevměšování, svědčí také depeše, kterou zaslal Churchillovi v poslední den svého života. Píše v ní, že by sovětský problém co nejvíce minimalizoval, neboť podobné věci se objevují prakticky každý den, aby se nakonec samy urovnaly.
Můžeme si jen představovat, jak by vypadal náš svět, kdyby se Rooseveltovým nástupcem stal mírumilovný Wallace, nikoli militantní Harry Truman. Je ale pravdou, že s příchodem Trumana nadešel „atomový věk". Ze Spojených států se postupně stal vojenskoprůmyslový komplex, v jehož budování ochotně pokračoval i Dwight D. Eisenhower. Tento trend však málem ukončilo prezidenství Johna F. Kennedyho.
John F. Kennedy zdědil svoji zemi ve strašném stavu, což přiznal i jeho předchůdce Eisenhower. Počátky jeho prezidentství poznamenala invaze v Zátoce sviní, která pro USA skončila naprostým fiaskem. Přestože byla tato akce dílem Eisenhowerovy administrativy a CIA, dokázal ji Kennedy časně zastavit (jinak by ono fiasko bylo ještě větší) a převzal za ni veškerou odpovědnost. V duchu ale zuřil a v CIA začaly padat hlavy.
Zmíněné fiasko ale přineslo jedno významné pozitivum. Kennedy pochopil, že udělá lépe, když se v budoucnu bude spoléhat výhradně sám na sebe a tým svých nejbližších spolupracovníků, mezi jehož členy nechyběl ani jeho mladší bratr Robert. Když v říjnu roku 1962 vypukla karibská krize a svět se ocitl na samém okraji jaderného armageddonu, vzepřel se Kennedy svým generálům a vydal se cestou diplomacie. Společně se svým sovětským protějškem Nikitou Chruščovem si uvědomil, jak málo stačí k tomu, aby byl svět zničen, a zařadil „zpátečku".
Právě karibská krize byla další zkušeností, která Kennedyho, jinak též veterána II. světové války, výrazným způsobem formovala. Odmítl další eskalaci konfliktu ve Vietnamu a zahájil s Chruščovem rozhovory, které měly vést k postupnému jadernému odzbrojení. Dějiny se ale vydaly jinou cestou. V roce 1963 se Kennedy stal obětí atentátu a o pouhý rok později byl od moci odstaven i Chruščov. Kennedyho nástupce Lyndon Johnson vyslal do Vietnamu americkou armádu a stal se dalším z „válečných" prezidentů. Poslední zbytky naděje, že se nastalý trend podaří zvrátit, pak rozmetal atentát na Roberta Kennedyho, muže, který se měl v roce 1968 stát novým americkým prezidentem.
Na Rooseveltově a Kennedyho příkladu jasně vidíme, že americká politika se dá dělat i jinak. Jejich příkladu ale zatím nikdo nenásledoval. Jimmy Carter, Ronald Reagan, George Bush starší i mladší, Bill Clinton nebo Barack Obama. Každý z těchto prezidentů dostal šanci vydat se cestou míru a sociální spravedlnosti. A každý z nich tuto šanci zahodil! Obávám se, že Obamův nástupce si nepovede o nic lépe. Ale naděje vždycky umírá poslední...
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
