Časem jistě všechny „horké“ hlavy vychladnou, ale – pojďme na to „vědecky“, (což my Češi, tak rádi děláme...).
Zde se musím laskavému čtenáři omluvit, neboť tento článek nepřinese žádná „překvapivá“ zjištění, ani „senzační“ odhalení.
Pokud shrneme onu nešťastnou událost z minulého týdne, jež hýbe českými médii, pak zcela krátce – český premiér má nemocného syna.
Ono se vlastně nic jiného nepřihodilo, co by veřejnost až dosud nevěděla nebo čím by se policie již nezabývala.
Ovšem díky médiím národ nyní diskutuje všechny možné a nemožné aspekty synova onemocnění. A jak už to v našem „mediálním“ věku bývá – jsou zde lidé, kteří na tom faktu chtějí „vytlouci“ mediální kapitál.
Ale to vše jsou věci naprosto legitimní. Vždyť – chtěli jsme demokracii, ne?
Už jsem se omluvil za nedostatek „senzačních“ sdělení v tomto článku, nahlédněme však do historie „ovlivňování davů“, vždyť „historia docet“.
Tím, kdo první "ovlivňování davů" postavil na vědeckou základnu, byl Edward Bernays (prosím - dohledat na internetovém vyhledávači).
Jméno nepříliš u nás známé, ale byl to on, kdo jako první již před sto lety definoval své teorie v knihách „Krystalizace veřejného mínění-Crystallizing Public Opinion (1923) a Propaganda (1928).
Bernays jako první identifikoval, že rozhodování „davů“ je iracionální a „masy“ mají tendenci „chovat se jako stádo“.
Bernays také popsal mechanismus, jakým zkušení odborníci (analytici, komentátoři a experti všeho ražení...) mohou využívat davovou psychologii, aby ovlivnili politické nálady společnosti.
Lze se domnívat, že Bernays věděl, o čem mluví, neboť jeho příbuzným byl i Sigmund Freud.
Bernays si ve svém díle klade „řečnickou“ otázku:
"Pokud porozumíme mechanismu a motivům skupinového myšlení, bude možné ovládat rozhodování "mas"?
A především - bude možné ovládat rozhodování "mas" bez toho, aby o tom "masa" věděla?“
A Edward Bernays si odpovídá:
„Nedávná praxe dokázala, že je to možné, přinejmenším do určité míry a v určitých mezích."
Později nazval tuto vědeckou techniku ovlivňování názorů mas - „engineering of consent“, volně přeloženo - modelování souhlasu.
Ve své stejnojmenné eseji z roku 1947 "Modelování souhlasu" Bernays vysvětluje:
„Tato metoda je založená pouze na hluboké znalosti psychiky člověka a důkladném poznání aktuální situace. Potom, s aplikací vědeckých principů a vyzkoušených postupů, dosáhnete cíle - přimět veřejnost k podpoře dané víry, daných myšlenek a žádaných programů.“
Úžasná připravenost, s níž „masy“ přijímají procesy „nevědomého ovlivňování“, vyplývá podle Bernayse ze skutečnosti, že média se nepokoušejí čtenářskou obec přesvědčit, že „černá“ je „bílá“.
Namísto toho - média postupují již dávno ověřeným postupem – v lidech jsou posilovány jejich předsudky, často mlhavé ideje či myšlenky, jejich instinkty a pudy, ať „ty nejnižší“ či „vysoce morální a lidské“, že např. jistý stupeň „šedé“ je téměř „černý“ anebo naopak – je téměř „bílý“, podle potřeby „deformátora“.
Skutečný stav politických nálad „masy“ se tím náležitě „vyostří“.
A při dodržení „jistých“ pravidel, lze tyto nálady, jež již kdysi vznikly indoktrinací, dále eskalovat.
Základem správného přístupu je to, že čtenářovy předsudky, představy a vůbec „nálady“, jsou používány jako výchozí bod.
Proti nim správný „profesionál“ nemůže nikdy jít.
Ale tento základ je pak zpracován intenzivním propojením různých „podprahových“ reklamních triků, polopravd, směsí skutečných a údajných vědeckých zjištění, volebních průzkumů, mediálních anket se sugestivními otázkami apod., až k nadšenému přijetí požadované myšlenky či ideje.
Takže – máme tu odhalení: “Premiér má nemocného syna.“
Kolik se již na toto „odhalení“ navěsilo příběhů: - jak se mohl nemocný člověk podepsat pod „Čapí hnízdo“?, proč byl na Krymu?, co ruské tajné služby?, copak dělá naše policie?, osvědčení o údajné nemoci je podvrh, atd.
Inu mediální selanka, není to tak?
U jedince platí prastará „psychologická“ poučka:
„Dotkněte se nervu na citlivém místě a obdržíte téměř automatickou odpověď.“
Jednotlivec je ovšem "buňka“ začleněná v sociální jednotce. Je součástí nejrůznějších komunit.
A tu platí:
„Dotkněte se emoce - obdržíte téměř automatickou odpověď.“
Jsou to novináři, kterým je v našem mediálním rybníčku svěřena tato významná úloha – dotýkat se čtenářových emocí.
Z tohoto jedinečného postavení vyplývá jejich nesmírně závažná společenská odpovědnost.
Takže - ponecháváme na čtenářově úsudku – kdo v této kauze zneužívá instinkty?
A kdo tu brání demokracii?
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
