Pan Křeček pak píše, jak v důsledku prezidentských voleb a zvolení pánů Babiše a Okamury vzniká v ČR situace, kdy lidé si začínají uvědomovat nedostatky státu. Pan Křeček dělí lidi do dvou sobě nerozumějících si skupin, kdy se jedna topí v kolotoči exekucí a dluhů, a druhá je nafoukaná ve svém bohatství. Pan Křeček celou situaci vidí jako důsledek neschopnosti politiků pojmenovat příčiny tohoto stavu. A jak následně, a nezřídka v rozporu s právem, se obce - tedy tam, kde neřešené problémy mají největší dopad - snaží se situací vypořádat. V závěru pan Křeček, než jakýsi převrat, doporučuje vytvořit nějakou novou společenskou smlouvu mezi vládnoucími a ovládanými.
S pohnutkami a postřehy pana Křečka lze souhlasit. I s tím, že na nějaké převraty prostě není doba. Je otázkou, zda je doba na novou společenskou smlouvu. Pojem společenská smlouva chápu v intencích jak je koncem 18.století vysvětlil J J Rousseau. Potom, smlouva, v obecném slova smyslu, je vztah mezi rovnoprávnými, rovnocennými a tedy i svéprávnými stranami. Smlouva třeba nemůže být vynucená. No a tady je vidět okamžitě jen další problém, který vidím i v dnešní situaci: pan Křeček si novou společenskou smlouvu představuje jako smlouvu mezi těmi, kdo vládnou a těmi, kdo jsou ovládanými. Hned musí být patrné, že ten, kdo je ovládaný nemůže být rovnoprávným partnerem s tím, kdo mu vládne. No a protože pan Křeček nepíše, že je třeba mít společenskou smlouvu, ale novou společenskou smlouvu, je zřejmé, že se domnívá, že nějaká společenská smlouva existuje již dnes. A ano, ona existuje, na papíře zcela jednoznačně. Tato smlouva se nazývá Ústava ČR.
Musím podotknout, že dle mého soudu Ústava ČR má celou řadu zcela základních nedostatků. Soustřeďme se však na ten úplně nejzákladnější předpoklad k tomu, aby smouva mohla být opravdovou smlouvou, a proč - jen stručně - dnešní smlouva opravdovou smlouvou být ani nemůže.
Stávající smlouva v samém začátku - protože to opravdu měla být smlouva - uvádí:
. . . jako vlast rovnoprávných a svobodných občanů , kteří jsou si vědomi . . . přijímáme tuto Ústavu České republiky . . . .
Ústavou pak, hned v jejích prvních článcích, my občané, jako jediný zdroj státní moci, vyjadřujeme svoji vůli o tom, jak republika bude řízena. Ti, které řízením republiky pověřujeme, se potom - v souladu s námi v Ústavě uvedenými sliby - dobrovolně zavazují k plnění Ústavy. Tím je dán rámec naší vůle. Tedy není to vůbec, jak si pan Křeček představuje novou smlouvu: žádný vztah mezi někým, kdo vládne a jím ovládaným. Toto je třeba pochopit.
Potom, jak jsem již uvedl výše, stávající Ústava ČR má nedostatky, a to za předpokladu, že úvod Ústavy a její první články považujeme za závazné. V případě, že bychom úvodní články za závazné nepovažovali, je celá Ústava o ničem. Pořádek ve státě se vším všudy není totiž dán i sebelepší Ústavou, ale tím, že se jí budeme řídit. V článku 112 Ústavy je skryt základní rozpor v Ústavě a to tak, že Ústava prostě nemůže být ve své podstatě funkční - jak konečně pan Křeček naznačuje. Celá věc řízení státu je o moci. I proto, hned na začátku Ústavy, uvádíme, že lid je zdrojem veškeré státní moci (tedy v ČR). Ne ale tak, že si každý člověk může dělat co chce. Jak bude s mocí nakládáno je pak vysvětleno v následných článcích Ústavy.
Co je tedy skryto v článku 112? Je v něm skryt princip skutečné moci ve státě, jehož obecně uznávaná váha státní správou znemožňuje výkon moci státní - tedy naší moci. Je to tzv. moc veřejná:
,, veřejnou mocí je taková moc, která autorativně rozhoduje o právech a povinnostech subjektů, ať už přímo, nebo zprostředkovaně. Subjekt, o jehož právech nebo povinnostech orgán veřejné moci rozhoduje, není v rovnoprávném postavení s tímto orgánem a obsah rozhodnutí tohoto orgánu nezávisí na vůli subjektu." (nález z 9.6.1992 č.3/1992 Sb.nál. Ústavní soud ČSFR).
Zde je třeba si všimnout, že subjekt jsme my, občané, a že uvedený nález vznikl před založením dnešního státu, tedy ústavním soudem státu, který v době našeho přijmutí Ústavy již neexistoval. Těch problémů je v č.112 ale skryto více.
Pan Křeček je zcela zřejmě pod vlivem nálezu z 9.6.1992 a stále považuje ČR za stát autoritativní, kde je vláda a kde jsou ovládaní (ne, kde si občané volí zákonodárce, aby tito pak zvolili vládu, která v souladu se společenskou smlouvou bude ČR v náš prospěch řídit, vládnout). Představa, že je možné mít smlouvu - tedy smlouvu v pravém slova smyslu - mezi vládnoucími a ovládanými je dětinská. Je třeba si ujasnit, kde v ČR spočívá moc a kdo má právo jí disponovat. Pak můžeme uvažovat o tom, zda je smysluplné se pokoušet o novou společenskou smlouvu.
Mirek Vorlický, Beroun, 19.2.2018
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
