Mirko Raduševič: Dekomunizace Ruska

Zato, co se týče Ruska, se často mluví o dekomunizaci a dokonce i nyní se začíná v Rusku o tomto znovu diskutovat.

Jestliže se dekomunizací rozumí pouhé ničení symbolů bývalého socialistického režimu, kdy monopolně vládla komunistická strana, tak je to zjevná malichernost. Dekomunizace v ideologickém smyslu bývá daleko dramatičtější a závažnější.

Letos tomu bude přesně pětadvacet let, kdy došlo ve dnech 19. až 21.srpna v Moskvě ke známému puči vedeném částí členů Komunistické strany Sovětského svazu. To mělo za následek, že prezidentským dekretem byla činnost této strany v listopadu 1991 zakázána, její organizační struktury rozpuštěny a majetek byl zabaven. Velké množství členů strany znechucené částí svého vedení začalo odevzdávat stranické legitimace. Nicméně o rok později Ústavní soud vydal výnos, že bylo protiústavní zakázat základní organizace strany. Dále však odsoudil „neohraničenou moc opírající se o nevelkou skupinu partijních funkcionářů v čele s politbyrem.“ Již předtím začaly vznikat z bývalých členů strany různé nové organizace pod jiným názvem jako Pracující Rusko, Ruská komunistická dělnická strana, Strana ruských komunistů apod. 26.března 1993 vzniká Svaz komunistických stran – Komunistická strana SSSR se sekcí Komunistická strana Ruské federace. Ta se stává nejmasovější a dostává se jí podpory od ostatních komunistických stran. Strana se dostala do parlamentu a v letech 1998-1999 byla dokonce ve vládě.

K té době Michail Gorbačov ve své knize „Žizň i reformy“ píše o přelomovém momentu komunistické strany – KSSS na sjezdu v roce 1990: „Delegáti sjezdu a celá společnost očekávali odpověď na otázky – jaký bude profil strany, proč se reformovat?“ Strana se změnila za pouhé dva roky. Ještě předtím byl Boris Jelcin nula. Na sjezdu v přímém televizním přenosu Jelcin požádal o slovo, vydal známé krátké prohlášení o konci svého členství, položil členkou legitimaci na stůl, otočil se a rázným krokem uličkou odkráčel. Zmizel za dveřmi. Masa delegátů ztichla, křik, hluk – se nekonal. Všichni v sále ztuhli. To je více méně známý popis konce KSSS – zde podle agentury TASS. Všichni věděli, že něco visí ve vzduchu, ale nevěděli co. Včera po pětadvaceti letech od události bývalý premiér a člen politbyra Nikolaj Ryžkov vzpomínal v televizi Russia Today: „Já i moji soudruzi tehdy navrhovali rozdělit stranu na dvě křídla – jedno čistě konzervativní a druhé čistě demokratické.“ K tomu dodává, že nakonec měly vzniknout dvě strany, které by mezi sebou soutěžily, ale k tomuto návrhu nakonec nedošlo.

Tak se stalo, že dva měsíce po sjezdu 9.října 1990 Michail Gorbačov podepsal zákon o vzniku občanských sdružení.

Architekt „perestrojky“ Alexander Jakovlev již v roce 1985 přišel za Gorbačovem s řešením pluralitního stranického systému, a to pro záchranu existence KSSS. Gorbačiv ovšem k této změně nikdy nenašel sílu.

Nikolaj Ryžkov včera potvrdil laxnost Gorbačova, když popisoval tehdejší atmosféru: „Řešili se totiž dokola ekonomické problémy země a neřešil se problém strany. To byl důvod rozpadu KSSS.“ Také si vzpomněl, že již dříve upozorňoval Gorbačova, že rozpad strany bude znamenat rozpad SSSR. Právě tato fakta vedou dnes mnohé politology k úvaze, že se dalo zabránit rozpadu SSSR, kdyby se KSSS včas reformovala.

Jaká je současnost

Od začátku Putinovy éry se stalo běžné, a to především v západních médiích mluvit o jakémsi návratu starých časů. To znamená návrat politiky, která byla výše kritizovaná a dala vznik konci původní KSSS. Komicky v televizi Ryžkov tento systém popsal, když uvedl, že KSSS měla strukturu jako, když se napichuje maso na šašlik.

Ukrajina a její média jsou dnes plná titulků o dekomunizaci země. Spíše je tím však míněna desovětizace, derusizace, a to má navíc výše popsaný spíše povrchní charakter bourání monumentů. Je dostatečně známo, že se zde začaly bourat sochy sovětských pohlavárů a měnit názvy ulic. Dokonce to došlo tak daleko, že se média začala zajímat o zde populární zpěvačku Věru Brežněvovou a doporučila jí, aby se raději přejmenovala a vzala si svoje dívčí jméno.

Pochopitelně, že se o ukrajinské dekomunizaci píše v ruských médiích a zřejmě bylo jen otázka času, kdy se toto téma po čtvrtstoletí od rozpadu KSSS ujme i v Rusku. Málo se zatím o tom píše, ale jsou náznaky, že toto téma zde existuje. Je jím například nedávná diskuze na stránkách serveru Komsomolskaja pravda, kdy jeden z diskutujících – publicista Dmitrij Olšanskij se staví za přejmenování řady ruských místních názvů. Poukazuje a píše: „Jsem zastánce tzv. dekomunizace. Je to hrozné slovo, které k nám přišlo z Ukrajiny a to společně se všemi možnými jinými šílenostmi, které se tam odehrávají. To slovo označuje rušení veškeré sovětské symboliky. Jsem toho příznivec a mám důvod. Proč v Rusku, čtvrt století, co zde není u moci komunistická strana, uchovávat její mocenské symboly, které byly relevantní pouze v SSSR a pouze pro ´věřící´ v komunismus.“ Následuje výčet různých příkladů místních názvů jako ulice Karla Marxe, Leningradská oblast, město Kirov a další. Pochopitelně, že by odstranil i sochy Lenina a říká, „copak zde máme ještě rok 1976.“

V dalším článku mu oponuje spisovatel a šéfredaktor deníku „Zítra“ Alexander Prochanov: „Rozčiluje mne tisíckrát omílaná klišé, která jsou vštěpována do hlav lidí. Na návrhu přejmenování ulic a bourání Leninových památníků není vůbec nic originálního. Jde o nesmyslné nápady vykořenit vše, co je sovětské. Celý problém vidí Prochanov jinde a říká, že u ruského vedení státu začíná vládnout jistá úzkost. „Naše administrativa řídí špatně ekonomiku a mnozí z nich jsou hloupí. Velkým nebezpečím pro Rusko je rozdělení společnosti mezi velmi chudé a velmi bohaté. Navíc toto dělení generuje „rudé“ myšlení a dává vznik neostalinismu, neoleninismu a roku 1917… Rusko se rozděluje a dekomunizace vráží ještě větší klín mezi ´rudé´a ´bílé´. Přejmenujme ulice a veďme ještě dále nesmiřitelnou diskuzi, která nakonec povede k bitvě… Kolik bude nabroušených nožů na jedné a druhé straně. Proto myslím, že dekomunizace je nesmysl…. Spíše se musíme vypořádat s jinými obecnějšími problémy Ruska místo žvanění a přejmenovávání ulic.“

Skutečné problémy?

Jak jsme uváděli, přejmenováváním ulic a bouráním soch, se nedosáhne vůbec nic, změny se ději jinak a jinde.

Další materiál vedený na národnostní notu vychází opět z ukrajinského problému, a to dekomunizace tzv. stalinistického města Záporoží, které, aby se tohoto přízviska mohlo zbavit, by bylo nejlepší ho srovnat se zemí. Autor se staví proti tomu a podobně upozorňuje na nesmyslnost takzvaných činů. Zajímavé je to, že z dekomunizace tentokrát ruské osočil přímo vedení země bývalého vysoce postaveno úředníka Michaila Fedotova, který údajně má být zodpovědný za takový typ programu. Michail Fedotov byl v devadesátých letech ministrem informací, později byl poradcem prezidenta Medveděva a z této funkce je známý jeho projekt tzv. destalinizace Ruska. Program byl vyhlášený Ruskou federací pro rozvoj občanské společnosti a lidských práv. V tomto programu mimo jiné Fedotov uvedl: „Je nezbytné stanovit, co je totalita - zlo, neboť to pochází ze skutečnosti, že člověk se stal prostředkem k dosažení cíle jakéhokoliv režimu.“ Tento program způsobil různé protichůdné reakce. Na jeho stranu se postavila strana Jabloko. Naopak kritici programu vyčítali, že program nepovede k národnímu usmíření v moderním Rusku a naopak povede k rozdělení společnosti. Největší kritiku Fedotov sklidil od předsedy ruské komunistické strany Gennadije Zjuganova, který jej osočil, že dokonce nese osobní odpovědnost za katastrofu, která Rusko postihla. Také Valerij Fjodorov, vedoucí Centra pro výzkum veřejného mínění potom, co tento průzkum prokázal neochotu Rusů k destalinizaci (pro bylo v r. 2011 jen 26 procent, zbytek proti), uvedl: „Čím bude větší snaha o destalinizaci, tím to bude pro zastánce destalinizace horší a lepší pro Stalina.“

K tomuto tématu se váže nejnovější zpráva, že ruská volební komise povolila v předvolební kampani do Státní dumy, možnost používat kresby nebo umělecká ztvárnění také osob, které nekandidují. Komunistická strana Ruska se připravuje použít právě portréty Josifa Stalina. Ostatní strany neměly vůči tomuto žádné připomínky viz Kommersant a je známo, že dokonce ten ruský politik, který se nestydí za Stalina, je na tom u ruské veřejnosti lépe.

U nás jsou poměrně známé názory Západu, že již přibližně pět let se v Rusku objevuje tendence rehabilitovat Stalina. Západní média to vysvětlují tak, že Stalin zejména během druhé světové války vytvořil obraz silné země, kterou je třeba respektovat, a proto jsou Rusové na něj hrdí. S tím souvisí posuzování současného politického vedení, které je právě proto osočováno z návratu k sovětizaci. Tato kritika neprobíhá pouze ze strany Západu, ale i zevnitř Ruska. V tomto smyslu se vyjadřuje politolog Dmitrij Oreškin. Tvrdí o Putinovi, že na rozdíl od sovětských vůdců drtí opozici nikoli jako jednotlivec ale jako „kolektivní Putin“ a navíc jeho libovůle není, jak to bylo dříve, neomezená, neboť je závislý na Západě. „Putin vystupuje proti opozici stalinisticky, ale zároveň se snaží s ní domluvit,“ uvádí v jednom rozhovoru Oreškin. Ruský politolog srovnává Putina s bělogvardějci – „bílými“ z ruské občanské války, kteří také nebyli demokraté, liberálové a naklonění Západu. Byli silně konzervativní a usilovali o velké Rusko. Dále si o Putinovi myslí, že sice holduje osobnímu vlastnictví a síle, zato opovrhuje demokracií a intelektuály. Svoji úvahu uzavírá právě s poukazem na soukromé vlastnictví a částečnou svobodu projevu, že nelze klást dnes rovnítko mezi SSSR a Rusko. „Navíc sovětští nomenklaturníci si nemohli dovolit žít jako američtí miliardáři,“ říká, tentokrát pro BBC, Oreškin.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami