Mirko Raduševič: Francie – hledání identity | ParlamentniListy.cz

Finkielkraut, levicový intelektuál, žijící sice za tučný nájem v luxusní části Paříže „La Rive Gauche“ (Levé nábřeží, což je umělecká tvář města, s Latinskou čtvrtí a Montparnassem) velmi fandí útoku na kapitalismus a kapitál. Stále je zasněn do pařížských bouří z osmašedesátého, které nynější nepokoje jen vzdáleně připomínají a jsou jen jejich slabým odvarem. Tehdy před třemi lety se kniha „Nešťastná identita“ stala předmětem živých debat. Viz debata pro časopis Der Spiegel, kde Finkielkraut ve svém rozhovoru mluví o „procesu transformace země do post-národní a multikulturní společnosti.“ K této transformaci dodává svůj názor: „Zdá se mi, že tato obrovská transformace nemůže nic dobrého přinést“.

Nuit debout

To je pouze jedna poloha současné Francie a tehdy si debatující intelektuálové neuvědomily onu druhou polohu, která je nyní zaskočila v prekérních a nekončících nepokojích především pařížské mládeže nazývajících se „V noci na nohou“ (Nuit debout). Petice demonstrujících, což je jakýsi manifest současného hnutí nejprve popisuje, jak tisíce lidí ve Francii na náměstích v ulicích diskutuje a vyměňuje si názory: „Lidé napříč všemi vrstvami společnosti podávají své reflexe o budoucnosti světa. Jde o politično, které není obsahem práce profesionálních politiků, ale nás všech. Je to člověk, kdo by měl být především v centru pozornosti těch, kteří řídí společnost. Partikulární zájmy převážely nad obecnými.“ To se píše v manifestu hnutí, které ale nemá žádný konkrétní cíl, ale jen výzvu: „Přidejte se k nám a sami rozhodujme o společné budoucnosti.“ Na FB hnutí lze sledovat konkrétní aktuální akce ZDE. Pařížské policejní prezidium – prefektura v pondělí 2.května rozhodla, že vzhledem k bouřlivým událostem na Náměstí Republiky v neděli 1.května bude omezovat průběh akcí. Začíná platit zákaz provozování hudební produkce od 22 hodin do 7 hodin ráno, náměstí bude muset být opuštěno po půlnoci až jedné hodiny a je zde zákaz pití alkoholu.

Vláda bojuje s ekonomikou, zato lid s „nicotou“

Francie se po loňských pařížských atentátech ocitla v pádu ekonomiky (viz ) a vláda se za každou cenu snaží o její oživení, a proto začala uplatňovat reformy. Nové kroky, které by zemi měly vyvést z pomalého tempa růstu a měly by oživit ekonomiku, se ale setkaly s odporem Francouzů. Dopad opatření byl opačný, neboť stávky a nepokoje způsobily francouzské ekonomice další ztráty. To, co se děje ve Francii popsal francouzský režisér Gilles Saulnier: „Ve Francii každý táhne za jiný provaz – politici, lid nebo pracující. Konečně by mělo dojít k tomu, aby si sedli za společný stůl a jednali. Vždyť jsme pátá největší ekonomika světa a máme přitom milion nezaměstnaných.“

Nezaměstnanost a požadavek změny, jsou dva hlavní body, se kterými vyšla levicově orientovaná mládež do ulic velkých měst a vzniklo hnutí „Nuits Debout“. Jsou to noční diskuze sice revolučně naladěných lidí, ale bez jasných cílů, změna není definovaná a existuje jen okamžitý úkol nenechat se rozprášit policií. Francie cítí, že se nachází na křižovatce. Ostatně prožívá stejné, co mnozí v Evropě: vládu pravice, poté vládu levice a východisko z celkového útlumu růstu Evropy nikde. Z všeobecné frustrace vzniká popularita pravicově populistické Národní fronty a na straně druhé je tu hnutí levice. Není divu, že se stávají populární intelektuálové jako zmíněný Alain Finkielkraut se svojí ztrátou francouzské identit, Michel Houellebecq s nebezpečím islamizace nebo Éric Zemmour s traktátem „Francouzská sebevražda“ ( Le Suicide français ), který se stal okamžitým bestsellerem. Vše je depresivní s jedinou vidinou krachu velkého národa stojícího nad zející propastí. A to rok před volbami.

Zemmour: Francie je prohnila zevnitř

Situace se podobá šedesátým letům, tehdejším studentským bouřím v Latinské čtvrti a přemýšlení o existenciální filosofii Jeana-Paula Satra nebo Alberta Camuse představujících boj s nicotou. Zde právě začíná a nyní pokračuje také Nuits Debout. Proč se tedy stal novinář Zemmour tak populární, když Francie znovu na ulicích jen tlachá. Vysvětluje to pohled premiéra Vallse na svůj národ, když pochválil udělení Nobelovy ceny francouzskému ekonomovi v roce 2014, a to slovy – volně přeloženo: „Jaká rána do nosu francouzskému sebemrskačství!“ (Quel pied-de-nez au french bashing!“). Znamená to, že stejně premiér jako novinář Zemmour si myslí, že nikdo nedokáže napadat Francii s takovým entusiasmem jako Francouzi sami sebe. Zemmour ve své knize vyjadřuje obavy mnoha lidí ve Francii, kteří se potýkají s řadou reálných problémů - vysokou nezaměstnaností, ekonomickou stagnací, debatou nad hledáním místa země v globalizované ekonomice a nad integrací nedávné vlny přistěhovalců. Novinář má k tomu návod poněkud podobný biblickému zavržení kupčení a tak trochu připomínající Putinovo řešení pro Rusko, když říká, aby Francie zavrhla vše, co nasála za posledních padesát let: antikoncepci, potraty, studentské protesty, sexuální svobodu, emancipaci žen, práva homosexuálů, imigraci z Afriky, americký spotřebitelský kapitalismus, levicový intelektualismus, Evropskou unii. To vše, podle něj, vysálo z Francie vitalitu a velikost národa Ludvíka XIV, Napoleona a generála Charlese de Gaulla. Zemmour popisuje Francii jako zdánlivě prosperující společnost, která je „prohnilá zevnitř“ a bohatství je jen maskou pokrývající tuto vnitřní hnilobu.

Od nicoty k realitě

Francie podle statistik má desetiprocentní nezaměstnanost. Ovšem to, co tvoří realitu deklarované nicoty, je skutečnost, že nezaměstnanost mládeže (15-24 let) představuje 29,5 procenta. To je ona diskutovaná „ulice“, která se nyní projevuje na náměstích. Situace musí být poměrně vážná, když Roland Cayrol z prestižní univerzity Sciences Po tvrdí, že mladí nedemonstrují pouze proti reformnímu pracovnímu zákonu. „Demonstrují proti všeobecnému stavu společnosti,“ říká Cayrol. Server The New York Times má k Francouzům co se týče stávek a demonstrací nedůvěru a ironicky cituje starý vtip z deníku Le Monde, kde jedna postavička říká druhé: „Co kdybychom šli demonstrovat jen tak, pro nic a za nic.“ Druhý odpovídá. „To je skvělý nápad!“ Svoji schopností demonstrovat proti všemu Francouzi prosluli a nyní musí zvážit sami, jaké jsou skutečné důvody k demonstracím a zda budou pokračovat ve svém sebemrskačství, které popisuje Zammouru.
Ne všichni Francouzi takto přemýšlí. Když začaly demonstrace, ne všechny odborové svazy se připojily a ne všechny školy přestaly vyučovat. K těmto výjimkám potvrzující pravidlo o oblibě Francouzů k protestu vůči jakýmkoli reformám patří ministr hospodářství teprve osmatřicetiletý Emmanuel Macron. Jde o boháče - milionáře, který vydělal peníze jako investiční bankéř. Později se stal poradcem prezidenta Hollanda a jako nestraník vstoupil do vlády socialistů. Nyní zakládá vlastní platformu hnutí „Na pochodu“, a to si může dovolit, neboť jeho popularita velice stoupá a je na tom lépe než premiér Valls. Sice říká, že nechce být prezidentem, ale rok před volbami se stále na pravici nerýsuje jasný kandidát a jistě by zastínil Nicolase Sarkozyho ( místo něj raději chtějí Francouzi Alaina Juppéa, dnes starostu Bordeaux ) . Napravo tak zůstává v popředí jen nepřijatelná populistická Národní fronta. Macron je trnem v oku francouzské levici, když nejen šťourá do všeho, ale přichází také pro ně s nepřijatelnými požadavky jako je zrušení pětatřiceti hodinového pracovního týdne, snížení sociálních dávek a požaduje flexibilnější pracovní trh. Dále kritizuje Hollandův návrh na 75procentní daň pro bohaté, což nazval „Kubou, ale bez slunce“. Na druhou stranu by se však založil za hledání pracovních příležitostí pro mladé migranty z městských sídlišť. Holland aktivity mladého politika trochu mírní, když na jeho návrhy odpovídá slovy, aby se stal více týmových hráčem.

Mladí to vidí jinak

Co je však skutečnou realitou? Můžeme ledacos nazvat nicotou a sami víme, že jde leckdy o filosofickou hru se slovy. Mladí Francouzi to ale myslí vážně a vidí nicotu realisticky přímo před sebou, když na heslech při demonstraci píší: „Pracovní právo = nejistota“ a „Nechceme ztratit život a vydělávat jen na živobytí." Zní to sice rovněž filosoficky, ale jde o jejich realitu, se kterou se nesmiřují a jsou rozhořčení nad danou situací, a to přiměřeně k jejich věku. Proto obviňující socialistickou vládu, že uhnula ze socialistických principů. Jejich protesty mají daleko k tomu, aby hnuly miliony občanů, když jejich poselství jsou jen zmatená a nejasná, ale je v nich cítit potenciál, který by mohl narušit Hollandovy naděje na prezidentství. A nejen to!

Podle onoho filosofické slovíčkaření: mladí „nehledají práci“, ale „čekají na práci“. Na druhé straně v neoliberální tranzici dochází k tomu, že chcete-li se zaměstnat, nedostává se stabilní práce, ale pouze příležitostná práce, práce na smlouvu nebo honorář. Nebo se nabízí práce na schwarz - systém nebo na černo bez papíru, a to za bídnou mzdu. Dalším novým pojmem měnícím trh práce je „kurzarbeit“ (zkrácen í pracovní doby). Dochází ke globálnímu procesu zasahující především právě uváděnou mladou generaci, která chápe a zná pojem prekariát. Shledává se každodenně s nejistotou zaměstnání, kdy je minimalizovaná stálá pracovní síla a ztrácí se zákonná sociální jistota. Pochopitelně této situaci nahrávají migranti se svojí ochotou brát jakoukoli práci, neboť nemají alternativu ani kvalifikaci. Práce ztrácí sociální kontext a pracovník se stává jen jakýmsi „dodavatelem“, který je aktivován principem získat toto „zboží“, a to co nejlevněji a případně jej odmítnout. Pod tímto chápejme heslo francouzské mládeže, že „nechtějí ztratit život vyděláváním na živobytí.“ Taková práce, která je jen zbožím totiž ztrácí svůj smysl. Navíc „zboží“ typu neorganizovaných pracovníků – je snáze manipulovatelné. O takovou identitu mladí Francouzi nestojí.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.