Mirko Raduševič: Jak je na tom britský rasismus

Kroutíme hlavami a nezbývá, než to ověřit přímo v britských pramenech. Zjišťujeme, že v Británii existuje mnoho a mnoho různě fundovaných sociologických studií na téma menšin a rasismu. Média z toho nevyjímaje.

Podívejme se na již starší diskuzi – kulatý stůl o imigraci - na serveru Guardianu v roce 2014, to ještě nebylo tolik „husto“, kdy jeden z diskutujících mluví o tom, jak mnoha Britům je nepříjemné, když jedou v dopravních prostředcích a kolem nich se mluví řečí, kterou nerozumí. Druhý diskutující říká, že cizinci by se měli učit anglicky a zároveň navrhuje, že by bylo dobré, kdyby Britové se učili cizí jazyky, aby lépe rozuměli a pochopili imigranty. „To abyste v naší zemi porozuměli cizímu jazyku, chápe většina lidí jako zcela cosi bizarního,“ říká další diskutér a poukazuje na to, jak tato situace nahrává UKIPu. Pravicově zaměřený diskutér ze thinktanku Bright Blue poukazuje, jak imigranti se stali ekonomickou injekcí pro podnikání v některých oblastech. „Můžeme vidět řadu příkladů, jakým přistěhovalci přispěli k růstu, nevedlo to k obavám lidí,“ dodal tento diskutér.

Závěr diskuze V Guardianu? „Máme tu přistěhovalce z celého světa… Každá jednotlivá oblast prochází svojí specifickou zkušeností v oblasti přistěhovalectví od rozmanitosti k ´super-směsici´ a imigrační politika se v tomto hledu mění. Stále více dochází k uplatňování staré politiky etnické identity, kdy naleznete různé skupiny Britů, kteří si toto určují podle svých nápadů a manýrů.“

Přistěhovalectví se podle sociologických průzkumů stalo pro Brity závažnějším tématem než ekonomika. Od roku 1997 neustále roste počet imigrantů a etnický profil měst a tím celé země se začal měnit. K tomu deník The Guardian píše: „Zatímco politici mluví o ekonomických výhodách přistěhovalectví, tak toto tvrzení mnohé britské voliče ale vůbec nepřesvědčilo.“

Británie zažila několik přistěhovaleckých vln, a to první po roce 1945, kdy se do země hrnuli lidé z několika míst světa, a to především z bývalých kolonií. V osmdesátých letech dochází k menším přílivům, a to z celého a velkého spektra zemí světa. Ve velkých městech dlouhá léta existovaly menšinové lokality - židovské, irské a Bangladéšské, a to ve městech jako jsou například Cardiff nebo Liverpool. Na počátku devadesátých let představovaly etnické menšiny 6 až 7 % všech obyvatel Anglie a Walesu, zatímco již podle sčítání v roce 2011 to již bylo 14 procent. Vzhledem ke známým událostem tzv. arabského jara se tento počet ještě zvýšil.

K tomu přidejme průzkum veřejného mínění z roku 2016: ZDE

Nejnovější průzkum britských sociálních postojů zjistil, že 71 procent lidí si myslí, že přistěhovalectví zvyšuje tlak na školy a 63 procent tvrdí, že zvyšuje tlak na NHS (National Health Service – veřejné zdravotnictví). Rovněž průzkum uvádí, že 42 procent si myslí, že přistěhovalectví je dobré pro ekonomiku a 35 procent tvrdí, že je špatné. Existuje však třídní rozdělení: 15 procent absolventů vysokých škol považuje přistěhovalectví pro ekonomiku za špatné, ve srovnání s 51 procenty respondentů, kteří nemají vzdělání.

Nárůst imigrantů můžeme vidět na tabulce ZDE, kdy vidíme, že dochází k prudkému nárůstu v roce 2014, kdy k vrcholu dochází v roce 2015 (619 tis.) a v roce 2016 dochází ke snížení (596 tis.).

Nejnovější tabulka žadatelů o azyl


UK
Country of nationality	Asylum applications	Change since last year	Proportion granted (at initial decision)
1. Iran	4,792	1,076	39%
2. Pakistan	3,717	352	16%
3. Iraq	3,651	1,003	13%
4. Afghanistan	3,094	242	35%
5. Bangladesh	2,234	914	6%
Source: Home Office

Jsou Britové rasisté?

Lez tušit, že odpověď na tuto otázku, která původně vznikla v pražské restauraci, nebude jednoduchá. Nápomocny mohou být studie britských sociologů a na toto téma je jich celá řada. Jedna z nich (New racisms, new racial subjects?: The neoliberal moment and the racial landscape of contemporary Britain) se zabývá problematikou ekonomického – finančního vlivu a jaký vyvolává posun v oblasti etnické a rasové. Takto byl problém položen, neboť autoři studie vychází ze skutečnosti, kterou chtějí prozkoumat. Předpokládá se, že se známou finanční krizí vznikaly v Británii i sociální problémy a jedním z nich je rasový. Dalším hypotézou studie změněných poměrů v Británii je stať Stuarta Halla v Guardianu z roku 2011 o „neoliberální revoluci“ (The march of the neoliberals). Tato revoluce podle Halla svým navázáním na Thatcherismus (nezasahování do přirozených mechanismů volného trhu) znamenala konec nejen sociálních vymožeností a konec sociálního státu

/Hall: Sociální stát je pro neoliberalisty nepřítelem svobody. Státní "sociální inženýrství" nikdy nesmí převažovat nad podnikovými a soukromými zájmy./

Tyto myšlenky jsou spojovány Hallovým pojetím Thatcherismu jako „nového kulturního rasismu“ obhajujícího „vše anglické“ (Englishness and the English feeling Great again/.

Vytváří se nikoliv již v Thatcherismu ale v „Cameronismu“ na jedné straně „zakódovaná xenofobie“ a s ní nový politický terén nového rasismu a nových rasových subjektů (viz studie Christiana Fuchse: Neoliberalism in Britain: From Thatcherism to Cameronism).

Pro pochopení o čem je řeč, cyplývá z článku o Hallovi a nové levici na webu The Newstatesman, kde je citován jeho názor: „Když přijdeš z Karibiku, nemůžeš se na Angličanku dívat stejným způsobem. To nejde, je to prostě zcela něco jiného. Ještě nezapomínejme na další dimenzi. Myslím tím ´angličanství´, to je problém, o kterém se musí diskutovat. Jde o dost polemickou záležitost a hodně složitou. Angličanství si dnes někteří občané Británie berou za své." K tomu ještě dodává: „Když jsem poznal Thatcherismus, uvědomil jsem si, že to není jen ekonomický program, ale že to má hluboké kulturní kořeny. Thatcherová měla za cíl změnit duši.“

Jakou to má souvislost? Ve studii čteme o dvou protichůdných názorech. Ten první je více méně známý, že v Británii již rasa neznamená nevýhodu. Proti tomu ale vystupuje Hall, který tvrdí, že thatcherismus tím, jak ořezával a ořezal vše, co je „sociální“ zabrzdil zároveň rozjeté potírání pokroku v rasové a etnické rovnosti. „Konec rasy byl nedílnou součástí řady zákonů, které dostaly sto,“ píše se ve studii a také to často uvádí časopis Prospect. Uvádí se, že sice po staletí rasismu dochází ve společnosti ke změnám, ale dnes dostává rasismus novou podobu. Ta souvisí s imigrační krizí a problém se internacionalizuje. „Jsme svědky nových etnických nacionalismů a nových pohraničních konfliktů,“ píše se ve studii a dodává se, že vidíme nové antagonismy. Zaznamenáváme konec amerického snu a naopak země BRIC se dostávají do vlivu hegemonistického imperialismu USA. V důsledku toho se západní triumfalismus dostává do defenzivy a s tím také celá jeho ´kultura´ a koncept modernity. Tím, podle studie, dochází k částečnému ústupu multikulturalismu a naopak k návratu staršího pojetí asimilace a kulturní jednoty. Dochází k podpoře národní identity - základních národních hodnot a to povzbuzuje ideologii "západ / východ", "dobro / zlo", "my / oni".

„Nové výzvy představují myšlenky národnosti, identity a příslušnosti. Reduktivní rasismy byly také rekonfigurovány… Multikulturalismus ve Velké Británii byl obviňován z podpory erodování národní identity a podněcování segregace. Na scénu přichází extrémní pravice, kterou provází ideologie tzv. bílé angličtiny a viktimizace - obviňování, že bílá dělnická třída byla opuštěna politickou elitou. Tato ideologie je zakotvena ve volebním úspěchu UKIP a BNP. S tím souvisí také snížení respektu k cizím národnostem žijícím ve Velké Británii a dlouhodobé soustřeďování se do oddělených lokalit černochů a menšinových etnických komunit. Do popředí diskurzu se dostává jih Anglie s asijskou muslimskou komunitou, což vstupuje do politiky. Islámofobie se dostává do centra extrémní politické rétoriky a politického populismu,“ píše se ve studii k britskému rasismu.

Nakonec autoři studie k tomu dodávají, že islámské komunity se staly „podezřelými komunitami“ a jsou viděné černo-bíle v omezeném slovním spektru - ´good’/ ‘bad’, ‘moderate’/ ‘extremist´.

„Přitom nesouhlasu s tímto je dáván minimální prostor. Kdo uvažuje jinak, stává se podezřelým a je kriminalizován. Součástí kulturního povědomí je rasismus k žadatelům o azyl, novým migrantům a muslimové jsou nepřátelé uvnitř našich hranic,“ píše se ve studii.

Zde si vzpomeňme na filosofický koncept Baumanovy „tekuté modernity“ a lze to interpretovat, dle již zemřelého sociologa rovněž tak, že z našich pevných částic - hodnot se dostáváme kamsi, kde stávající společenské prostředí se nám jeví cizí. Je výše uvedené návratem k „pevným částicím - základu“?

Jiná Británie

Na co se ovšem v Británii a v sociologických studiích také poukazuje je skutečnost, že království Britů se již totálně změnilo. Nejbohatším Britem je Ind Lakshmi Mittal, který zaměstnává v potravinářství 85 tisíc lidí s a jeho roční obrat z tohoto odvětví činí čtyři miliardy liber a k tomu je uváděno, že jsou tu další miliardy z jeho podnikání v průmyslu. Ti, kteří nejsou běloši, dnes platí 35 procent z celé částky zdravotního pojištění všech pracujících ve Velké Británii. V této zemi jsou běžná smíšená manželství a v současnosti britský parlament zaznamenává rekordní počet tzv. etnických BME – politiků (Black and minority ethnic). To je nesporný důkaz transformace multikulturní Británie. Těmito fakty často argumentuje britský časopis Prospect a především jeho autorka Munira Mirzaová, která tvrdí, že Británie je nyní „post-rasistická“ a že "rasa" a etnická příslušnost již nejsou překážkou k úspěchu. Tím se snaží oponovat tvrzení, že multikulturalismus selhal. Tvrdí, že měřítkem je individuální hodnota a zařazení člověka ve stratifikaci společnosti a do jaké třídy patří.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami