Mirko Raduševič: Jak to bylo s chorvatskou operací Bouře. Ze zákulisí politiky USA

Minulý pátek se jen několik kilometrů od Bělehradu v obci Busije, která je největší obcí krajinských srbských vyhnanců, konalo velké shromáždění. Žije zde pět tisíc krajinských Srbů, kteří byli vyhnáni ze svých domovů z Chorvatska, ze severní Dalmácie, Liky, Kordunu a Banije. Na shromáždění promluvil patriarcha srbské pravoslavné církve Irenej, který nejprve připomněl oběti Srbů za druhé světové války v Chorvatsku, kdy se tato genocida stala největší po židovské a arménské. Na závěr svého proslovu však volal po smíření obou národů, když řekl, že jsou si nejblíže. „Měly by se proto vzájemně smířit a myslet na svoji budoucnost,“ uvedl otec Irenej. K připomínce operace Bouře byl v bělehradském deníku Politika publikován článek odkrývající pozadí této události. Text článku „Město Knin zaplatilo daň za mír s Bosnou“ jsme přeložili.

Načasování konce války s Chorvatskem bylo určeno v USA. Bill Clinton chtěl být podruhé prezidentem a zvítězit v roce 1996 ve volbách. Měl velmi naspěch.

Konečný účet za válku v Bosně a Hercegovině se nedařilo vytvořit, aniž by za „útratu“ nezaplatila Republika Srbská Krajina (chorvatské území, kde žili Srbové). Jednalo se o jakousi „daň“ za mírovou smlouvu a platidlem se měla stát a stala se území chorvatské Krajiny – kninská republika. Jednalo se o špinavý obchod trojice Milošević- Tudjman – Karadjić. Dohadovali se a kupčili s krví obětí – jak obětovat krajinské Srby, kolik a kde padne kilometrů čtverečních. Výsledkem bylo obětování Republiky Srbské Krajiny. Vše mělo vypadat tak, že to ani jinak nejde vyřešit a za oběť musí padnout další území - pro změnu v Bosně – území kolem Drvaru, Grahova, Petrovce a Glamoče. Jen proto, aby se město Knin v záhoří Dalmácie ocitlo ve smrtelných kleštích jednající skupiny politiků.

Jak bylo uvedeno, Bill Clinton měl naspěch. Tím klíčovým bodem byly klíčové primárky ve státě New Hamsphire. Pravdou je, že bylo rok do voleb a zejména zahraniční politika není pro USA klíčovou. Na zahraniční politice nelze volby vyhrát, zato je lze prohrát. Clinton nechtěl nic riskovat a problémy jeho zahraniční politiky musely zmizet z titulních stran novin.

To se ale nedalo provést bez insiderů, kterým mohl být i Slobodan Milošević. Západu bylo jedno, kdo to je. Proto lord David Owen ve své knize Balkánská odysea, když popisuje Miloševiće, uvádí: „Je znalcem USA a dokáže zasvěceně diskutovat o demokratech a republikánech nebo o nevyzpytatelném významu amerických primárek v New Hamsphire.“

Britský politik lord Owen, jmenovaný premiérem Johnem Majorem jako vyjednávací komisař pro válku v bývalé Jugoslávii, když v Athénách čekal na letadlo, se kterým by odcestoval na jednání do Bělehradu, zcela náhodou zde potkal předsedu amerických demokratů Chrise Spyrou z New Hamsphire, který právě přiletěl z Bělehradu, kde jednal s Miloševićem. Americký politik se svěřil lordu Owenovi, že dostal od Clintona instrukce, že by „Bosna měla být až tím posledním problémem, který by mohl zhatit úspěch v New Hamsphire.“ Příkaz zněl: Vše v Bosně ukončit do začátku americké kampaně.

Hra jugoslávských politiků

Na rozdíl od Tudjmana a Miloševiće se třetí válečník Karadjić nacházel v naprosto izolovaném světě. Teprve Tudjman mu hodil plovací vestu. Karadjićovi vojáci jen v tichosti sledovali, jaké drama se odehrává za řekou Sávou v západní Slavonii a lord Owen vzpomíná: „Tehdy mi Franjo Tudjman s nadšením ukazoval Karadjićovu tajnou mapu, kterou Chorvatům nabídl k jednání a která bohatýrsky nabízela Chorvatsku velké části Krajiny.“

Právě tak Hrvoje Šarinić, zvláštní Tudjmanův vyslanec pro jednání s Miloševićem, ve své knize vzpomínek o rozhovorech („Svi moji tajni pregovori sa Slobodanom Miloševićem”) uvádí, že mu také Milošević 12. prosince 1994 řekl, že „souhlasí s tím, aby východní bosenské enklávy (Srebrenica a Žepa) připadly Srbům, ale zato na západě (oblast Kninu) byly vykompenzovány (Chorvatům).“

Domluvená démonická vražedná linie se táhla západní Bosnou od severu k jihu – od města Livno až po Bihač. Jedině tak mohla začít válečná operace 24. října 1994. Bosenská armáda se od bihačské enklávy hrne na jih ke Grahovu a Petrovci a stejně tak tato armáda, tentokrát ve spojeních s chorvatskou, napadnou město Kupres. To vyvolalo silnou protiofenzívu Srbů, a ti jsou zastaveni u Bihaće. Pro změnu se chorvatská armáda v operaci „Zima´94“ žene k dalmatinskému – jinak hlavnímu městu krajinských Srbů Kninu. Desítky srbských vesnic byly okupovány Chorvaty a odtud vyhnáno kolem čtyř tisíc Srbů. Ti kladou jen sporadický odpor.

Náhle dochází z chorvatské strany k utišení bojů, přestože cíl dobytí celé Krajiny je na dosah. Generál Ante Gotovina na tuto dobu vzpomíná a je další osobností bojů, která píše paměti („Napadajni bojevi i operacije HV i HVO”), ve kterých mluví o opatrnosti a utajení, se kterými se Chorvaté pouštěli do bojů, a to vzhledem k mírovým dohodám s krajinskými Srby podepsanými v Záhřebu. „V tu dobu bylo v našem zájmu dodržovat dohodu,“ píše Gotovina a čeká se na USA.

USA mají finální plán

Zatím chorvatský ministr obrany Gojko Šušak podepisuje v USA dohodu s ministrem Wiliamem Perrym o vzájemné vojenské spolupráci, přitom se ale s vedením krajinských Srbů podepisují dvě ekonomické dohody. Opět jde jen o to, nevyprovokovat chorvatské Srby k boji. Vše se koná v režii USA a chorvatský vůdce Tudjman jedná podle navrženého harmonogramu. Plány se vyhotovují a jejich plnění se kontroluje v Military Professional Resources Inc. a experti CIA odlétají na ostrov Brač, odkud pomocí bezpilotních letadel kontrolují pohyby srbských sil v Krajině a jihozápadní Bosně. Z americké základny v italském Avianu vzlétnou bombardéry a 4. srpna 1995 se dává chorvatská armáda na pochod.

Milošević? Ten byl v té době dokonce jak na Západě, tak i na Východě prohlašován za mírového spasitele: „nepostradatelný partner“ /Alain Juppé/, „jedinou nadějí“ /agentura ANSA/, „velmi užitečný a muž na správném místě“ /Andrej Kozirev/, „člověk z kostí“ / von Stupnagel, vedoucí mise European Community Monitor Mission /. Miloševićovi nejbližší - Chorvat velvyslanec Zvonimir Marković - ještě koncem prosince 1994 kritizuje chorvatská média za to, že satanizují Miloševiće. „Satanizací Miloševiće jen ztrácíme čas, neboť tím se nezobrazuje jeho pravá tvář,“ uvádí Marković a upozorňuje, že se nejedná o „zkostnatělého politika, neboť je schopný neustále se přizpůsobovat“. V půlce ledna 1995 Bill Clinton jedná s Miloševićovými posly Bogoljubem Karićem a Dušanem Mitevićem. Netuší, že jde jen o zastírací manévr.

Beznadějnost Srbů v Krajině potvrzují slova lorda Owena k Chorvatům, kteří jsou velice nedočkaví: „Klíč k řešení leží v Bosně, a to na linii od Livna k Bihaći. Kninská republika se tím dostane do izolace. Buďte v klidu, krajinští Srbové dostanou zásah zvnějšku a nikoliv zevnitř – z Chorvatska.“ Také Milošević, podle svědků, Chorvaty až s humorem uklidňoval: „Nakonec vám vše spadne do klína, jenom klídek.“

Tímto finálním plánem na vyhnání krajinských Srbů z jejich domovů byla vytvořena skvrna v očích celé srbské veřejnosti, která se i po dvaceti letech těžko smývá. Zatímco krajinští Srbové čekali útok z Chorvatské strany, dostali kudlu do zad z Bosny, a to díky dohodě trojice bývalých jugoslávských politiků s USA.

Pozn.:

Nyní se pochopitelně objevuje řada dokumentů, jako tento výše uvedený, které se snaží odkrýt a analyzovat konflikt v bývalé Jugoslávii. Málo se mluví však o Slovinsku. Zde můžete číst zajímavý slovinský analytický dokument „Kdo napomohl otevřít dveře do pekla a ještě na tom vydělal“, který mapuje roli slovinských politiků.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami