Mirko Raduševič: Kam zavede Macron Francii?

Francie má po prezidentských volbách, jejichž výsledek byl především v Evropě očekáván s velkou netrpělivostí. Zastáncům EU spadl kámen ze srdce. Nyní ale nastává druhé očekávání, a to Francouzů samotných čekajících na změnu. Zaručí jim změnu Emmanuel Macron?

Zajímavý a rozporuplný pohled na Macrona má v komentáři britského Guardianu ekonom Janis Varufakis, který se v roce 2015 stal za hnutí SYRIZA ministrem financí ve vládě Alexise Tsiprase a snažil se o restrukturalizaci řeckého státního dluhu. Řecký ekonom nás svoji polemikou s Macronem seznamuje s názory nového francouzského prezidenta.

Varufakis si nejprve všímá francouzské levice a říká, že není těžké vžít se do jejího pocitu za situace, kdy liberální establishment dostal na frak s nástupem Le Penové a dodává: „Teď se levičáci chytili Macrona a přitom se bouří proti bypass důsledkům nepromyšlených ekonomických plánů a také proti autoritativním způsobům Le Penové, Donalda Trumpa, UKIPu a jim podobným. Přitom francouzská levice (myslí tím francouzské socialisty) v roce 2015 vedla nenávistnou a lživou kampaň proti demokraticky vybrané řecké vládě, které jsem byl členem. Levice by neměla zapomínat na tuto smutnou situaci. Přitom její rozhodnutí udržet si odstup od Macrona a Le Penové je dost na pováženou. Imperativem ale je postavit se proti rasismu než zuřit nad neoliberalistickými opatřeními.“

Nad schizofrenní politikou francouzských socialistů Varufakis skutečně vzkypěl: „Vzpomínám si na setkání s ministrem financí Michelem Sapinem. Když jsme byli o samotě, byl vtipný a přátelský, ale na tiskovce změnil tón, byl chladný a stal se z něj tvrdý zastánce spořivé politiky německého ministra Wolfganga Schäubleho. Když jsme vycházeli ze sálu, opět změnil tón a zase byl přátelský.“

Když kriticky mluví o francouzských socialistech, schytal to i německý bývalý předseda SPD Sigmar Gabriel (nyní ministr zahraničí): „Sapin s Gabrielem napomohli tomu, aby nejhorší a nejagresivnější způsoby byly použity proti řecké vládě.“

Shody a neshody s Macronem

Varufakis si nemůže vynachválit Macrona, který je podle něj sice „dítě ze zkumavky francouzských socialistů“ a byl jediným ministrem francouzsko-německé osy, který riskoval vlastní politický kapitál, aby pomohl v roce 2015 Řecku. V tom vidí bývalý řecký ministr financí jeden z důvodů, že jak Holland, tak i Gabriel a s nimi sociální demokraté svým připojením ke konzervativnímu predátorskému establishmentu ztratili důvěru u veřejnosti. Výsledkem bude, že „Le Penová bude mít i nadále pod kontrolou dynamiku francouzské politiky, a to zejména v případě, když Macron se nerozhoupe a nepodpoří vznik Progresivní internacionály, kterou Evropa nutně tolik potřebuje.“

Janis Varufakis tvrdí, že se v mnohém s Macronem neshodne, ale existují důležité body, kde lze nalézt shodu. Shodneme se, že eurozóna je neudržitelná, ale nemáme stejný názor na to, co je třeba předložit ještě předtím, než se bude jednat o politické unii. Další shoda je v názoru, že nemilosrdná konkurenceschopnost se ve výsledku rovná nule. Vytváří jen chudé sousedy a ničí tím Evropu. Neshodneme ale v tom, jak provést velké investice nutné ke zlepšení produktivity.

Dále spolu souhlasíme, že prekarská práce je gangrénou sociálního blaha, ale totálně nesouhlasím s tím, jak má být rozšířená ochrana námezdní práce a přitom by se právě zajištění pracující stali dočasnou pracovní silou. Oba souhlasíme s tím, že je zapotřebí vytvořit skutečnou finanční unii, ale neshodneme se v tom, že džina financí je třeba opět uzavřít do láhve. Především mi ale chybí důkazy, abych přátele z DiEM25 – (Celoevropské mezinárodní hnutí demokratů) přiměl k tomu, aby uvěřili schopnostem Macrona, že se dokáže utkat se stávajícím establishmentem, který představuje již profláknuté politiky, kteří napomohli vzestupu Le Penové.

Přes zmíněné určité výhrady chce Janis Varufakis podpořit Macrona za odměnu, že si nepřeje, aby jeho generace byla odpovědná za potopení Řecka. „Stane-li se však Macron jen dalším papalášem hluboce zakořeněného evropského pořádku, tak já s přáteli (myslí tím DiEM25) se mu energicky postavíme do cesty, stejně tak, jako je nutné stavět se Le Penové.“

Jak vidí dnešní Francii u nás

K názoru Janise Varufakise přidáváme názory z českého politického spektra.

Obdobný názor jako řecký politik vyjadřuje u nás Jan Keller, poslanec Evropského parlamentu za ČSSD.

V roce 1985 vyšla ve Francii kniha La Gauche bouge (Levice v pohybu), mezi jejíž autory patří současný prezident François Hollande. Francouzská politika se dosud jednoznačně pohybuje v rámci programu, který byl v této knize vytýčen. Spočívá ve spolupráci středových socialistů se středovou pravicí. Součástí této spolupráce je orientace na vyšší integraci Evropské unie. Na tomto programu se nic nezměnilo ani poté, co se stalo zjevným, že o podstatných věcech týkajících se celé EU se nerozhoduje v Paříži, nýbrž v Berlíně.

V poslední době dochází k masivnímu odklonu tradičních voličů z tzv. lidových vrstev od socialistů ke hnutí Marine Le Penové. Tento odklon se výrazně urychlil vlivem migrační krize. Bez ohledu na výsledek letošních prezidentských voleb je velice pravděpodobné, že propad socialistů bude pokračovat. Je otázka, jak budou reagovat politici pravého středu na ztrátu svého levicového partnera. Mohou buď pokračovat v dosavadním kopírování německé politiky, anebo se snažit o radikálnější změnu kurzu ve snaze odlákat Francouze od podpory strany Marine Le Penové.

V dohledné době je nejpravděpodobnější jen velice mírná změna rétoriky středové pravice spoléhající se i nadále na podporu svého slábnoucího levicového partnera. Strana Marine Le Penové přitom nedokáže ani přes nárůst hlasů zejména nižších příjmových vrstev sama v několika příštích letech bez jediného potenciálního koaličního partnera směrování francouzské politiky výrazněji ovlivnit. Francie si zvykne na roli slabšího spojence Německa při budování stále více integrovaného jádra vícerychlostní Evropy. O tom, zda se stane součástí tohoto jádra také Česká republika, se nebude rozhodovat v Paříži a už vůbec ne v Praze.

Kellerův názor byl prezentován v anketě Institutu Václava Klause a zde jsou ve zkrácené formě názory na francouzskou současnou politiku od dalších politiků a expertů vyjádřených ještě před volbami.

Miroslav Novák, profesor politologie, CEVRO Institut

Macronovi není ještě čtyřicet a socialistických primárek se nezúčastnil. Hlásí se ke středu, je pro vstřícnou politiku k imigraci a označil francouzský kolonialismus v Alžírsku za „zločin proti lidskosti“. Žádnou ze dvou velkých stran za sebou nemá, podpořil ho však centrista François Bayrou, kandidát v minulých třech prezidentských volbách.

Volby do dolní komory se konají několik týdnů po prezidentských. Zpravidla v nich vítězí strana, jejíž kandidát předtím vyhrál volby prezidenta. Ale které by pomohlo Macronovo vítězství? Zavedení primárek ve Francii každopádně nebylo domyšlené.

Michaela Ševčíková, Národohospodářská fakulta VŠE

Macron sám sebe označuje za liberála, v mnoha oblastech ho to ale táhne doleva. Nepotěší také jeho představy o evropské hospodářské vládě a fiskálních transferech ve prospěch chudších členů zemí eurozóny, které Macron považuje za nevyhnutelné… Prezidentskými volbami zašlá sláva oprášena nebude. Francouzské konkurenceschopnosti už dávno ujel vlak, nezaměstnanost převyšuje unijní průměr a země je čím dál více zadlužená. Špatné to vyhlídky, ale stále může být hůře. A na to velmi často některé politické reprezentace čekají, než přistoupí k opravdovým reformám. Domnívám se, že nakonec svědky žádného politického zemětřesení nebudeme, pokud by tedy náhodou neuspěla kandidátka Národní fronty.

Petr Kaniok, Fakulta sociálních studií MU

Žádný centristický kandidát se ještě francouzským prezidentem nestal. Bude-li jím Macron, bude muset rovněž fungovat s parlamentem, který mu zcela na ruku nepůjde. Stručně řečeno, Francii nejspíše čeká nějaká podoba kohabitace a složitého dojednávání kompromisů. Zásadní změna, ať si pod ní každý dosadí, co je mu libo, je značně nepravděpodobná.

František Mrázek, historik

Macron získává díky svému charismatu stoupence nejen mezi občany a významnými osobnostmi, ale i napříč politickými stranami (kromě části socialistů získal například podporu centristického politika Françoise Bayroua či pravicového expremiéra Dominiqua de Villepina za to, že „je jediným kandidátem, který se obrací na všechny Francouze“), nicméně lze těžko předpokládat, že by se mu podařilo v případě zvolení překonat různé zájmy jednotlivých politických subjektů. Obzvláště, když se F. Hollandovi nepodařilo naplnit ani vlastní program, ač měl na počátku své vlády podporu levicové většiny v parlamentu. Zásadní změnu ale bude možno očekávat, pokud se neosvědčí „nový“ experiment Macrona či krizi prohloubí jiný kandidát. A je nasnadě, kdo by z další frustrace voličů nejvíce profitoval.

Je ale také možné, že Francouzi, mnohokrát zklamaní nesplněnými sliby ze strany pravice i levice, ocení Macronovu otevřenou snahu o jakýsi kompromis či sjednocení, na který tradičně slyší. Nedá se tedy vyloučit, že se prosadí „nová politika“ řízení země z centristických pozic, jež by díky Macronově charismatu mohla být úspěšnější, než tomu bylo v případě předcházejících ideologických konfrontací mezi pravicí a levicí, i když nelze předpokládat zcela bezkonfliktní vývoj.

„Deideologizace“ politiky

Nakonec uveďme zajímavý pohled na Francii a Francouze od českého arabisty žijícího v Paříži Zdeňka Müllera.

Od poloviny 90. let nabývá ve Francii na váze tendence „deideologizace“ politiky. Jinými slovy slábne politické a ideové přesvědčení jako vodítko pro rozhodování voličstva a razí se bezprostřední skupinové a dílčí zájmy. Ruku v ruce s tím kráčí vzestup nezájmu o celostátní politické záležitosti, odsuzování politiky jako politikaření, superkritika politiků a nedůvěra k hlavním sdělovacím prostředkům braným jako nástroj rafinovaného klamání veřejnosti. Znechucení elitami, experty a žurnalisty vytváří podhoubí, na němž se daří protestním hlasům a z něhož se množí tzv. „prafisté“, jak tento druh francouzských občanů nazval ve své poslední knížce politolog Brice Teinturier. Jedná se o ty, kteří „nechtějí už nic dělat“, „kašlou na to“, „je jim to fuk“.

„Prafismus“, možná jen reflexe prostého životního egoismu, se projevuje paradoxně. Utvrzuje u občanů nezájem, přetváří pocit bezmoci něco změnit v jistotu a zároveň vyklízí prostor, do něhož se šíří krajnosti. Jejich zastánci, kterým nechybí „ideové přesvědčení“ a chodí volit, jsou sice v menšině, ale volební neúčast „prafistů“ a množící se protestní hlasy opakovaně zvyšují volební skóre „zásadní změny“. Francie tak může dospět k nějakému přelomu navzdory tomu, že na něco takového není ani valně naladěna, ani připravena.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.