Mirko Raduševič: Normalizační občan Oldřich Černík

Později mohl Karel Kosík uvažovat o třetí významové trojici z roku 1968! Tajní agenti by mohli mezi sebou vést předsedu vlády Oldřicha Černíka.

Oldřich Černík byl na konci ledna 1970 zbaven funkce. Byl první, kdo se přidal ke Gustávu Husákovi, tiše se distancuje od Alexandra Dubčeka. Černík byl užitečný zpočátku, nyní už ho nebylo potřeba a mohl být sesazen.

Když se mluví o hrdinech a výrazných postavách pražského jara, často je zmínka o Dubčekovi a Svobodovi. Třetím nejvýznamnějším aktérem byl předseda tehdejší vlády Oldřich Černík. Kupodivu v pamětech je často opomíjený, a přitom hrál podstatnou roli – byl vykonavatelem tzv. akčního programu Komunistické strany Československa.

Pražské jaro

V průběhu dubna 1968 se změnilo nejen složení, ale i skutečná role vlády v řízení státu. Změny vycházely především z jednání ÚV KSČ, které v tzv. akčním programu KSČ z 5. dubna požadovalo společenské reformy včetně změny v pojetí úlohy komunistické strany a jejího vlivu na řízení státu. Nejprve, 30. března, byl zvolen novým prezidentem republiky generál Ludvík Svoboda, předsedou Národního shromáždění se stal Josef Smrkovský a 8. dubna 1968 byla jmenována vláda vedená Oldřichem Černíkem. Jejími místopředsedy se stali František Hamouz, Peter Colotka, Gustáv Husák, Lubomír Štrougal a Ota Šik. Členy vlády byli jmenováni i zastánci reformního komunismu, včetně ekonoma Oty Šika, či ministra zahraničních věcí Jiřího Hájka, ministra školství Vladimíra Kadlece, ministra kultury Miroslava Galušky nebo ministra vnitra Josefa Pavla.

Brzy poté, co byl Černík jmenován předsedou vlády, měl starosti s řešením vztahů se SSSR. Desátého května mu zaslal rozhořčený dopis sovětský předseda vlády Alexej Kosygin, ve kterém si stěžoval na špiony a sabotéry, kteří díky slabé kontrole československých hranic mohou proniknout do Československa v přestrojení za západní turisty. V tu chvíli Černík ještě netušil, že za několik měsíců bude právě s Kosyginem podepisovat smlouvu o pobytu sovětských vojsk.

Co dělala vláda?

Před rokem 1968 odpovídala podoba vlády koncepci vlády jako „nejvyššího výkonného orgánu státní moci“ v Československé socialistické republice. Skutečným centrem moci byl Ústřední výbor Komunistické strany Československa, který byl organizován do jednotlivých oddělení, jež dohlížela na příslušné resorty a řešila i otázky praktického fungování správy státu. Předseda vlády a někteří z jeho náměstků byli zároveň členy předsednictva ÚV KSČ a někteří ministři seděli v ústředním výboru. Základní linii politiky státu schvalovaly pravidelné stranické sjezdy. ÚV KSČ projednával koncepce politického, sociálního či ekonomického rozvoje státu a jeho předsednictvo pak často navrhovalo a schvalovalo na stranické úrovni konkrétní vládní rozhodnutí. Vláda se tak stala orgánem, který stranické instrukce realizoval v každodenní praxi a převáděl stranická usnesení i do podřízené soustavy národních výborů. Nejvyšší stranický orgán rozhodoval o obsazování konkrétních vládních postů, včetně křesla předsedy vlády.

Vládě se až do srpna 1968 nepodařilo zcela vymanit z podřízeného postavení vůči předsednictvu ÚV KSČ. Ze zamýšlených změn se nakonec prosadil požadavek nově řešit česko-slovenský státoprávní poměr, což se samozřejmě dotklo i podoby vlády. Stalo se tak jednak ústavním zákonem č. 77/ 1968 Sb. ze dne 24. června 1968 o přípravě federativního uspořádání ČSSR, jednak vlastním ústavním zákonem o československé federaci, který však již byl přijat až po invazi vojsk Varšavské smlouvy.

Mohl být i prezidentem

Jeden čas se mohl předseda vlády Oldřich Černík stát i prezidentem a jeho šance byly nemalé. Patřil mezi kandidáty projednávané předsednictvem ÚV KSČ. Tyto prezidentské volby byly jediné v historii socialistického Československa, kdy nebylo jednohlasně rozhodováno o jediném kandidátovi. Dobu zachycuje celovečerní dokument Spřízněni volbou, který sleduje volbu nástupce Antonína Novotného. Pohybujeme se na náměstích, schůzích, veřejných besedách, ale i v zákulisí, tedy kancelářích, autech, při telefonických rozhovorech a především na chodbách, kde kamera sleduje hloučky debatujících politiků. Film představuje postupně jednotlivé kandidáty na prezidentskou funkci – Císaře, Smrkovského, Goldstückera a Svobodu. Oldřich Černík říká, že jde o „velký obrodný proces, jenom to nesmíme prohrát“. Na besedách s novináři politici debatují o slovech demokracie a humanismus, o hospodářských záležitostech, mluví se o nepořádcích ve straně a jejich nápravě. Vše probíhá ve velmi otevřené a optimistické atmosféře. Jen na ulici na demonstraci kdosi prorocky zvolá, že ostatní socialistické země se bojí, aby to nedošlo až k nim. Film vrcholí samotnou volbou a gratulacemi Ludvíku Svobodovi. Premiéra filmu se konala na podzim (8. 11. 1968), kdy už bylo vše jinak, a krátce potom byl snímek na dvacet let stažen z distribuce.

Černík během srpna

Ve středu 21. 8. navštívil gen. Ivan Pavlovský s Aloisem Indrou prezidenta republiky a oznámil, že přináší demisi vlády podepsanou Černíkem. Svoboda prohlásil, že demisi vlády může přijmout pouze od premiéra vlády Oldřicha Černíka osobně. V té době byl Černík internován a demise byla podvržena. Černík se potom spolu s prezidentem Svobodou, generálním tajemníkem KSČ A. Dubčekem a předsedou Národního shromáždění Smrkovským účastnil jednání s L. Brežněvem v Moskvě. V delegaci dále byli Vasil Biľak, František Barbírek, Jan Piller, Emil Rigo, Bohumil Šimon, Josef Špaček, Oldřich Švestka, Miloš Jakeš, Jozef Lenárt, Gustáv Husák, Alois Indra, Zdeněk Mlynář, Martin Dzúr, Bohumil Kučera a Vladimír Koucký.

Brežněv stanovil následující podmínky: Ustavení nové vlády z kolaborantů nebo přijetí okupační vlády. Další alternativa byla připojení ČSSR k SSSR. Za těchto okolností měl zájem pracovat v nové kolaborantské vládě pouze A. Indra, i ostatní kolaboranti couvli.

Průběh rozhovorů komentoval Vasil Biľak ve svých pamětech a zmiňuje se v nich o údajném Dubčekovu onemocnění: Černík odešel do místnosti, kde ležel Dubček, odkud pak byl slyšet velmi vzrušený rozhovor. Asi po deseti minutách vyšel z pokoje Dubček bledý jako stěna. Zlé jazyky tvrdily, že při rozhovoru dal Černík Dubčekovi facku.

Den po příjezdu z Moskvy, 28. srpna, měl předseda vlády Černík v rozhlase projev k národu, kde mimo jiné řekl: „Prvním výsledkem moskevských rozhovorů bude obnovení činnosti řádných ústavních orgánů státu a jejich zákonně zvolených vedoucích představitelů. Dohodli jsme též hlavní zásadu a princip odchodu zahraničních vojsk a urovnání následků jejich pobytu u nás.“
Černík mluvil 28. srpna také s novináři. Na otázku, co mají novináři psát o SSSR a ostatních státech, odpověděl, že bude nejlépe o nich vůbec nepsat. Na otázku týkající se naší politiky řekl, že nikdy nebude naše lidi zatýkat. Dále upozornil na přítomnost NKVD a doporučil těm, kteří se angažovali, aby se zatím skryli.

Začíná stranická sebekritika

Národní shromáždění se sešlo 13. září a přítomni byli i nejvyšší představitelé republiky. Bylo přečteno prohlášení vlády k situaci po 21. srpnu. Vláda žádala, aby Národní shromáždění projednalo její zprávu ke vzniklé situaci a k nezbytně naléhavým opatřením. Po podrobné rozpravě, v níž vystoupilo 72 poslanců, vyslovilo Národní shromáždění jednomyslný souhlas s programem vlády, který vycházel z akčního programu KSČ. Poté se ujal slova předseda vlády Černík. Zdůraznil, že vedení státu prošlo „v minulých dnech vážnou zkouškou“. „Za ztížených podmínek splnil svoji dějinnou úlohu československý lid, všechny řádně zvolené orgány naší socialistické společnosti,“ uvedl dále a v jeho projevu opět zazněla ještě po „srpnu“ tolik proklamovaná slova: „Vycházeli jsme z toho, že svoboda slova zakotvená v našem programu nemůže být svobodou pro úzkou skupinu lidí, ale že musí být svobodou pro nejširší vrstvy československého lidu, svobodou pro vyjádření jejích socialistických zájmů a ideálů.“

Pak se ale pustil do sebekritiky. „V krátkém úseku několika měsíců nabyl náš vývoj v některých momentech i rysů překotnosti a nevyváženosti. Nestačili jsme včas analyzovat tendence, které se týkaly jak změn vnitřního politického uspořádání země, tak i jejich důsledků pro naše mezinárodní postavení.“

A nemohl jinak než alibisticky dodat: „Hodnocení, kterého se dostalo našemu polednovému vývoji v některých zemích, zdůrazňovalo především vážné nebezpečí zprava a vyvodilo z něho závěr o akutním ohrožení zájmů všech socialistických zemí. Došlo ke vstupu armád pěti států Varšavské smlouvy do Československa. Náš lid, jemuž tato vláda odpovídá za svoji činnost, byl postaven ve svém úsilí za další socialistický vývoj před novou realitu.“

Sálem zazněl mohutný potlesk. „Vláda ČSSR prohlašuje, že v souladu s cílevědomým úsilím vytvoří podmínky pro plnou normalizaci naší vnitropolitické situace.“

Stůl v Černínském paláci

Ve dnech 3. a 4. října jednala v Moskvě československá delegace, jejíž složení bylo neobvyklé – vedle Dubčeka a Černíka v ní byl Gustáv Husák. Strany se dohodly, že vlády vypracují a podepíší smlouvu o dočasném rozmístění spojeneckých vojsk v Československu.

Vlastní jednání o textu smlouvy pak probíhalo 14. a 15. října v Moskvě mezi delegacemi, které vedli Kosygin a Černík. Následující den přiletěl do Prahy Kosygin s Gromykem, maršálem Grečkem a Kuzněcovem, aby smlouvu podepsali. K podpisu došlo v Černínském paláci u stolu, který byl v roce 2008 zmiňován v souvislosti s podpisem smlouvy o americkém radaru. Československá vláda schválila dokument 16. října 1968 a po ní i Národní shromáždění.

V roli mouřenína

Pod tlakem Moskvy začíná Černík plnit funkci vykonavatele moci. Prvním krokem má být odvolání ředitele ČT. Sděluje Jiřímu Pelikánovi, že nejvyšší představitelé SSSR žádají, aby opustil funkci ústředního ředitele. Dne 5. 12. 1968 vláda usnesením č. 449 odvolala Bohumila Švece z funkce vládního zmocněnce pro televizi a do funkce ústředního ředitele Čs. televize jmenovala Josefa Šmídmajera, spolupracovníka předsedy vlády Černíka.

Ale Černík netušil, že právě televize bude později použita v boji proti němu samotnému. Potvrzuje to novinář Milan Šmíd. Jak píše, v roce 1969 se bojovalo o to, aby se televizní zpravodajství dostalo pod kontrolu štrougalovců proti tehdejšímu předsedovi vlády Oldřichu Černíkovi, který měl v televizi svého člověka – ředitele ČST Josefa Šmídmajera. „Zřejmě se vše podařilo podle plánu, protože ještě v létě 1969 v televizi Šmídmajer skončil, do ČST přišel Jan Zelenka a na podzim (ve skutečnosti až v lednu 1970 – pozn. red.) Oldřicha Černíka ve Strakovce vystřídal Lubomír Štrougal,“ píše ve svých vzpomínkách Milan Šmíd.

Na počátku roku 1969 byla jmenována nová, federální vláda. V jejím čele byl opět Oldřich Černík. Pravomoci federální vlády byly relativně omezené ve prospěch republik. Byl to důsledek nejvýznamnější změny, kterou přinesl rok 1968, a to přijetí zákona č. 143/ 1968 Sb. o československé federaci, který vstoupil v účinnost 1. ledna 1969. Na jeho základě byly vytvořeny orgány federativního uspořádání Československé socialistické republiky – mezi nimi i federální vláda a orgány České socialistické republiky a Slovenské socialistické republiky, včetně republikových vlád.
V průběhu roku 1969 byli pak z dosavadních pozic postupně vytlačováni zastánci reformního proudu v komunistické straně spojení s pražským jarem. Začínaly politické čistky. Z funkce prvního tajemníka KSČ byl odstraněn Alexander Dubček, kterého nahradil Gustáv Husák. V září byla jmenována nová vláda, stále ještě pod vedením reformního komunisty Oldřicha Černíka, a ten ji vedl pouze do konce ledna roku 1970.

Pendrekový zákon

Co se Oldřichu Černíkovi i dnes nejvíce vyčítá? Přestože patřil k nejvýraznějším postavám pražského jara, byl následně velmi odsuzován. Zčásti za to může jeho podpis na smlouvě o dočasném umístění sovětských vojsk. To však mnozí oželeli a brali to jako sovětský nátlak. S čím se ale národ nesmířil, byl Černíkův podpis pod tzv. pendrekovým zákonem. Přestože se pod ním skvěl také podpis Dubčeka i generála Svobody. Pendrekový zákon byl reakcí na srpnové události 1969 a pro občany byl velkým zklamáním. Šlo o první zřetelné lámání páteře. To, co naši společnost demoralizovalo, nebyla ani tak okupace, jako spíše kolaborace a bezpáteřnost, život ve lži.

Prosral jsem pozici i čest

Oldřich Černík (1921–1994) byl typický dělnický kádr z pohledu politiky KSČ (soustružník, který vystudoval vysokou školu báňskou). Přes funkci krajského tajemníka v Ostravě se v roce 1958 vypracoval do funkce člena ÚV KSČ. Od roku 1960 působil ve vládě jako ministr paliv a energetiky, později byl místopředsedou vlády a předsedou plánovací komise. Je mu připisován velký podíl na pádu Antonína Novotného. V dubnu 1968 se stal předsedou vlády. Spolu s A. Dubčekem byl v době pražského jara hlavním organizátorem změn na politických postech ve vedení státu a patřil tehdy k nejpopulárnějším politikům. Měl vliv také na prosazení tehdy „revolučních“ zákonů o soudní rehabilitaci a novely tiskového zákona. I po invazi v srpnu 1968 se Černík dokázal udržet v čele vlády a teprve v lednu 1970 byl sesazen. Pro Moskvu byl stále představitelem pražského jara, a tak byl postupně zbavován všech stranických funkcí a nakonec v roce 1971 z KSČ vyloučen. K tomu je známá jeho vulgární poznámka: „Prosral jsem pozici i čest.“ Do konce osmdesátých let pracoval jako ekonomický náměstek ve Studijním a typizačním ústavu. Po roce 1989 se vrátil do politiky a v roce 1990 se stal předsedou Svazu měst a obcí. V roce 1991 se definitivně vzdal veškerých politických ambicí. Zemřel na srdeční selhání v roce 1994.

(článek vyšel v Literárních novinách č.33/34 15. srpna 2015)

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami. Publikováno se souhlasem vydavatele.