Ruští i zahraniční historikové lamentují nad skutečností uzavřených ruských archivů a tvrdí, že po jejich odkrytí bychom žasli nad zatím neznámými skutečnostmi. Historik Leonid Maximenkov jen tak mimochodem poznamenal, že co stránka to může „vybuchnout bomba“ odhalení. Kritizuje, že se blíží stoleté výročí Velké říjnové revoluce a archivy k této světové události jsou stále zavřené. Vidí však optimisticky skutečnost, že přesun dokumentů z Rosarchivu pod archiv prezidenta věci radikálně změní. Historik se právě dočkal a komentuje pro server Kommersant odhalení archivu maršála Georgije Žukova, jednoho z největších sovětských vojevůdců, který zachraňoval Moskvu před vpádem vojsk Wermachtu. Dostalo se mu přezdívky „Vítězný generál“, neboť vedl vítězně Rudou armádu do Berlína, kde podepisoval německou kapitulaci.
Tomuto generálovi se sice přezdívalo Vítězný, ale také mu někteří historikové a politici říkali "řezník", neboť nehleděl na lidské ztráty pro své vítězství v bitvě. V posledních letech svého života slyšel spíše tyto výtky, že se o vojáky nestaral a vytýkalo se mu, že byl nevzdělaný, bez vojenské akademie – byl jen rozeným vojákem s talentem válečného stratéga.
Co ještě více mu bylo vyčítáno, byla snaha převzít moc nad Sovětským svazem. Za tím se skrývala taktika jeho diskreditace, zmenšení jeho popularity u národa, zpochybnění jeho zásluh a zbavit se ho. Ostatně byla zde již zkušenost ze Stalinovy „Velké čistky“, s diskreditováním reformátora Rudé armády maršála Michaila Tuchaševského. K jeho odstranění nechtěně pomohl v roce 1937 prezident Edward Beneš, když zaslal dezinformaci německé rozvědky Stalinovi (od berlínského vyslance Vojtěcha Mastného dostal Beneš zprávy, že v Berlíně kolují jakési informace, že má dojít k brzkému pádu Stalinova režimu, postižení měli být i Molotov a Litvinov. Vlády nad zemí se pak měla ujmout skupina generálů, která sympatizovala s myšlenkou sblížení se s Německem, což ohrožovalo Československo).
J. V. Stalin si velice maršála Žukova cenil a stavěl jej nad jiné sovětské maršály. Dobře věděl, že kde je Žukov, tam je vítězství. V té době maršál vedl obranu Leningradu a Stalin jej 5.října 1941 pozval k sobě do Moskvy. Generalissimus Stalin si stoupl před mapu, ukázal na jednu část Moskvy a řekl: „Němci do tří až čtyř dnů mohou dobýt Moskvu. Ze Západní, ani Záložní fronty se nedozvídám pravý stav věcí. Ani Koněv ani Buďonnyj mi nejsou schopní nic říci.“
Cesta do Moskvy byla otevřená a za této situace Žukov převzal velení Západní fronty. 16.října byla nařízená evakuace obyvatel Moskvy a Stalin trval na stanovisku, aby vojsko zadržel stůj co stůj postup nepřítele. Žukov o tom vůbec nepochyboval. Stalin později jmenoval Žukova za zásluhy dokonce svým zástupcem.
Po válce ale Stalin těžce nesl oslavy úspěchů generálů Rudé armády. Žárlil, že jsou národem neseni na obláčku záře slávy a rozhodl se ukázat jim, kde jej jejich pravé místo. Kladl si otázku, proč by se měl na Žukovského vázat a cítil v něm stejného vůdce, jakým byl on sám. Rok po válce pak Stalin ponížil Žukova, zbavil jej postu velitele pozemních vojsk, náměstka ministra a poslal jej velet jakémusi nevýznamnému malému vojenskému okruhu. Žukov prodělal infarkt. Když Stalin utrpěl v roce 1953 mozkovou mrtvici, povolal znovu Žukova k sobě do Moskvy a jmenoval jej ministrem obrany.
To byla první rehabilitace Žukova. Ten v tu chvíli nemohl ani tušit, že se dočká ještě dalšího pádu. Žukov modernizoval sovětskou armádu a na plénu KSSS okomentoval, jak Stalin s politbyrem vytvořili represivní seznam – 11 dílů knih - vedený vůči představitelům armády, který byl předán Nejvyššímu vojenskému soudu. Vojáci byli potrestání různými tresty včetně trestu smrti a to v letech 1936, 1937, 1938, 1940, 1942 a1950. Seznam obsahoval 45 tisíc jmen. Tehdy Žukov pronesl tvrdý odsuzující projev: „My jsme těmto lidem věřili, vyvěšovali jsme jejich portréty a přitom z jejich rukou kapala krev. Vyhrnuli si rukávy a sekerami stínali hlavy… Podle seznamu jako dobytek hnali lidi na jatka, na propravu… Kdyby lidé znali pravdu, netleskali by jim, ale házeli po nich kamením.“
Obvinění Žukova
Z archivů o maršálovi Žukovovi můžeme číst, že byl jedním, kdo se snažil se o nápravu křivd. Jako náměstek ministra obrany Bulganina požadoval změnit postoj k válečným zajatcům, neboť nebyli zajatí vlastní vinou, ale našli se v obklíčení. Neměli být odsuzováni za to, že byly v zajetí na cizím území a to, jak dlouho tam byli. Naopak mělo jim být to započítáno do vojenské služby. Dokonce ti, kterým se podařilo utéci, měli být vyznamenáni. Nicméně opět dochází k tažení proti Žukovovi a jím navržená změna se dočkala uskutečnění až v roce 1992.
Maršál Žukov dokázal myslet pouze na zájem státu a neohlížel se na politiky a stranické aparátčíky, čímž je postavil proti sobě. Byl obviněn, že nedodržoval stranickou linii a že snížil vliv politbyra v armádě. Nakonec mu bylo vyčítáno i to, že byl hrubý a nesnášenlivý. Největší obvinění teprve mělo přijít - měl údajně se Západem připravovat vojenský převrat.
V létě 1954 přichází do Moskvy depeše z Paříže do rukou ministra Bulganina, ve které je mimo jiné napsáno: „Chci vás informovat, že maršál Žukov vede rozhovory se západními mocnostmi prostřednictvím francouzského tajného agenta zvaného Talmar, a to se záměrem připravit v Rusku povstání a uchopit se moci. Maršál Žukov se měl zavázat, že zatkne všechny členy strany, rozpustí komunistickou stranu a podepíše dohodu namířenou proti lidu Asie.“ Bulganin místo, aby úředním postupem dokument předal svému nadřízenému premiérovi Georgii Malenkovi, předává jej přímo Chruščovovi s poznámkou, že se jedná dílo CIA. Toto ještě nemá přímý vliv na sesazení Žukova, naopak ten se stává ministrem a teprve o tři roky později Nikitu Chruščova jímá strach z popularity Vítězného generála, který je tolik u lidu oblíbený.
První tajemník KSSS měl strach ze Žukovovy pevné ruky, nebojácnosti a nezávislosti. Což kdyby se mu jako slavné osobnosti zachtělo vládnout? Náhle byl Chruščov veden stejným stihomamem jako předtím Stalin. V říjnu 1957 byl Žukov potupně zbaven postu ministra obrany. Myslel si naivně, že může být ještě platný v Akademii generálního štábu, ale byl poslán rovnou do důchodu. Dnes se dozvídáme, že měl všude nainstalováno odposlechové zařízení a byly dokonce odposlouchávány jeho hovory s manželkou v ložnici.
Rehabilitace Žukova
V létě čtyřiašedesátého Nikita Chruščov náhle otočil a zavolal Žukovovi: „Pomluvili tě. Rád bych se s tebou sešel.“
První tajemník hledal cestu, jak se maršálovi omluvit za to, že jej poslal do důchodu: „Podívej se, tehdy jsem nemohl vědět, co se ti hlavou honí. Chodili za mnou a říkali – Žukov je nebezpečný člověk, který tě ignoruje a když bude chtít, tak udělá cokoliv. Jeho autorita v armádě je přespříliš velká.“
Žukov přijal omluvu s hořkostí: „Jak bylo možné se rozhodovat na podkladě takových výmyslů.“
Chruščov: Teď nemám čas. Ale, až přijedu z dovolené, sejdeme se a přátelsky si popovídáme.“
Historikové vysvětlují Chruščovovu omluvu jako skutečnost, že v tu chvíli cítil, že ztrácí kolem sebe podporu a rozhodl se opřít se o národního hrdinu. Volal mu de facto o pomoc. Kdyby se Žukov na podzim roku 1964 opět stal ministrem, mohl Chruščov počítat s podporou armády.
Ale po dovolené na Pitsundě se Chruščov stává penzistou a Leonid Brežněv nemá Žukova v oblibě a nejmenuje jej ministrem.
Navíc 3.března 1968 Brežněv rozhodne na zasedání politbyra: „Poslední dobou se objevilo mnoho pokřivených vzpomínek z doby Velké vlastenecké války, kdekdo vezme dokumenty z archivů a překroutí fakta. Kde berou tyto dokumenty? Jak mohou tak volně s tímto nakládat?“
Ministr a u nás dobře známý generál Grečko slíbil nápravu: „Archivy zanalyzujeme a uvedeme vše do pořádku.“ Navíc k tomu dodal: „Co se týče Žukova, píšeme k tomu závěr. Kolem něj je tam až příliš zbytečností a škodlivého.“
Maršál Georgij Žukov byl vymazán z historie a na scéně se objevili jiní slavní generálové, také velitel a vedoucí politického odboru 18. armády Leonid Iljič Brežněv (v r.1944 hodnost generál major), který poradil generálům, jak postupovat v těžkých bojích v Malé zemi (tak se jmenuje rovněž název Brežněvovy knihy vzpomínek, kterou věnoval vzpomínkám na boje v okolí Novorossijska).
Mimo jiné historik, politik a bývalý velvyslanec na Ukrajině Jaroslav Bašta o tomto válečném exkurzu Brežněva napsal: „Politruk Brežněv vydával ve sklepě (u Novorossijska) komunistické a komsomolské legitimace až do konce bojů. Traduje se, že plný sud bílého vína dopil se svými kumpány ještě předtím. A z úkrytu za velkým sudem pak nastoupil svůj triumfální pochod až do Kremlu.“
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
