Vrhl se do ekonomických a politických reforem, což je obvykle v Itálii považováno za politickou sebevraždu. Zřejmě ctí pravidlo, když už nic jiného, přinese to popularitu a moc. Dilema, před kterým mnohé ekonomiky, včetně české, stojí, známe. Renzi odvrhl model, na který řada evropských ekonomik spoléhá - model úspor. Tvrdí, že je naprostou chybou provádět úspornou politiku a je naopak třeba především investovat. Jeho investičními prioritami jsou digitální technologie, vzdělávání, energetika a ekologie. Zejména se začal zasazovat za zaměstnanost mladých Italů, což je jako vůbec nezaměstnanost v této zemi velký problém.
Přestože Silvio Berlusconi, jak napsal letos v únoru server The Guardian, sem tam píše titulky italské politiky, stal se Renzi proti jeho předchůdcům za dva roky silným a uznávaným politikem. Vešel ve známost nejen kritikou úsporné evropské politiky, ale také kritikou samotné EU a dominance Německa. Jeho popichování Bruselu je stále ostřejší a tvrdí, že úsporná opatření jsou „vodou na mlýn populistům.“
Co Italy sužuje, je poněkud nad rámec, jsou to více než jasné problémy italských bank, ekonomické rozdělení země na jih a sever, což zejména Renziho dráždí a konečně uprchlická krize, kdy Itálie je jednou z nejvíce postižených zemí.
Známé je také Renziho prohlášení v americkém časopise NewYorker: „Italové milují svoji minulost, přítomnost, ale potřebují vizi, určení budoucnosti a jaké jsou možnosti?“
Budoucnost Itálie
Všechny Renziho kroky jsou ve svém souhrnu známé pod anglickým názvem Jobs Act.
Italský premiér navazuje na řadu předchozích pracovních reforem, které se datují již od roku 1983 (tzv. Scottiho smlouva – tehdejší min. práce), kdy došlo k historické dohodě mezi vládou a odbory. Známá je reforma Treu z roku 1997, která se snažila o flexibilitu pracovních smluv –volné zaměstnávání na dobu určitou. Dále je to Maroniho reforma z roku 2006 umožňující outsorsing nebo je rovněž známé uplatnění pracovních hodinových voucherů v roce 2008, které omezovalo mzdu formou poukázky do výše 7,5 euro za hodinu a bylo určeno především pro sezonní práce. Z pracovní činnosti za 10 eur bylo strženo 2,5 euro na pokrytí zdravotního pojištění a příspěvku na důchodové pojištění (viz). V roce 2015 bylo poukázkami vyplaceno skoro dva miliony pracujících. Přitom ale neexistovaly smlouvy na vykonanou práci. Následovaly další a další reformy jako Collegato lavoro (omezení práva zaměstnance) nebo zákon z roku 2012 zavedený ministryní práce Elsou Fornerovou ulehčující propouštění z ekonomických důvodů.
Ze stručného výčtu reforem vidíme, že Renzi svým dosavadním působením a plánem na reformy navázal a neplánuje nic jiného, než uzákonění a institucionalizaci nejisté tzv. prekarské práce. Zejména je italským pracujícím trnem v oku již uváděná možnost vypovězení smlouvy ze strany zaměstnavatele, a to kdykoli a bez udání důvodu. Jediným benefitem je, že toto platí pouze pro první tři roky zaměstnání a v případě propuštění je hrazeno odstupné v závislosti na odpracované době.
Za této situace je jasné, že firmy nemají zájem podepisovat smlouvy na dobu neurčitou. Jediné co proti tomu Renzi zavedl, je benefit pro zaměstnavatele, a to ve výši 8 tisíc euro ročně. Italský premiér chce dále omezovat drahý státní aparát.
Zajímavé je, že se Renzi nedočkal stávek a přitom je situace pro pracující v Itálii horší, než v sousední Francii, kde jak jsme byli svědky, to vřelo, a to právě z důvodů aplikace podobných zákonů. A to na Apeninském poloostrově je to ještě horší, když zde například neexistuje minimální mzda pro profese u pracujících, kteří mají uzavřenou kolektivní smlouvu a kterých je bohužel v Itálii méně a méně (v současnosti pod 50 procent). Dochází k tomu, že firmy uzavírají smlouvy a nic je nevede k tomu, aby stanovily mzdu jen o málo větší, jak stanovuje Zákoník práce v mnoha zemích EU. Dochází k tomu, že zaměstnanec při podpisu smlouvy je vystaven benevolenci firmy a vydírání ze strany svého šéfa. To má za následek, že i v situaci ekonomické krize, stagnaci mezd, vycházení vstříc podnikatelům a souběžně slábnutí odborů, vede v Itálii k tomu, že se Remzimu Jobs Acts nikdo neprotiví.
Matteo Remzi používá taktiku stejnou jako politici ve Francii (zde socialisté) nebo v Německu (konzervativní strany), kdy zdůrazňují, že reformy v zákoníku práce jsou nutné k vybudování silné ekonomiky a snížení nezaměstnanosti, zejména u mladých. Konečně tuto rétoriku u nás známe rovněž z úst politiků TOP09 nebo ODS. Navíc většina italských médií Jobs Act podporuje. Sám premiér se pak chlubí obvykle na svém twitterovém účtu úspěchem snížení nezaměstnanosti, což přisuzuje svým reformám z roku 2015. Již ale nepřizná, že je to díky tomu, že ekonomická krize si vyžádala milion pracovních míst a nyní jakýkoli nárůst je pochopitelně úspěchem. Takové srovnávání pokulhává. Remzi podotýká, že výsledky jeho reforem budou známé až v roce 2018. Zejména se premiér chlubí, že k růstu italské ekonomiky dochází vlivem pobídek pro podnikatele, a to snižováním daní pro firmy, snížení daní z majetku, snížením rozpočtu lokálním samosprávám a privatizací některých služeb (např. v energetice, poště a dopravě). To má vést k větším investicím a přitom nebere v úvahu stejný argument, který slýcháme od sociálních demokratů u nás, že se snížením spotřeby obyvatel nedojde ke zvýšení produkce, neboť který podnikatel bude zvyšovat výrobu, když vázne odbyt.
Referendum 4.prosince
Nyní má Matteo Remzi v plánu další krok, a to referendum o svých politických a ekonomických krocích, které si chce nechat národem potvrdit, že nastoupil na správnou cestu reforem. Jde o riskantní krok, ale Remzi si je zřejmě jistý díky výše popsané ekonomické situaci většiny pracujících v Itálii, která by mu měla nahrávat k vítězství. Referendum se uskuteční tuto neděli 4.prosince. Premiér doufá, že svým vítězstvím dostane ještě větší mandát k vedení dosavadní politiky. Dosud byla řeč o ekonomické stránce Remziho reforem. Premiér povzbuzen, jak se mu zatím ekonomicky daří, chce navíc přikročit k reformě italského politického systému. Vždyť Itálie během sedmdesáti let měla celkem 63 vlád a tomu chce Remzi učinit přítrž reformou parlamentu. Hodlá omezit moc horní komory, která byla vždy strůjcem toho, že padla vláda. Má dojít k jeho snížení. Celkem má dnes italský parlament 951 zástupců lidu, což jej činí druhým největším na světě. Navíc obě komory jsou si počtem pomalu rovny a to prodlužuje schvalování zákonů do nekonečna.
Podle komentátorů je sice pravdou, že Itálie takovou reformu potřebuje a stejně k ní jednou bude muset dojít, ale Remzi hraje na to, že by vítězstvím zabrání nárůstu levicového i pravicového populismu, ke kterému konečně dochází v celé Evropě. Podle průzkumu veřejného mínění není každý čtvrtý Ital rozhodnut, jak bude hlasovat. Tím je výsledek referenda velice nejistý. V případě vítězství Remziho reforem je, jak jsme uváděli, směr načrtnutý. V opačném případě se Itálie dostane do určité nejistoty vlády hnutí Pěti hvězd, které před sedmi lety založil komik Beppe Grillo (stáhl se již z politiky) a které nemá s vládnutím zatím moc zkušeností. Tomuto hnutí je ostatně předvídáno vítězství v italských parlamentních volbách v roce 2018.
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
