Mirko Raduševič: Severokorejští dělníci – dřevorubci v gulagu | ParlamentniListy.cz

V půli letošního března podal expert OSN na lidská práva Marzuki Darusman na tiskové konferenci v Ženevě zprávu, která mapuje práci severokorejských dělníků v zahraničí.

Zpráva popisuje, jak jsou Severokorejci vysíláni záměrně na práci do zahraničí, aby vydělali peníze, které ale nejsou určené k jejich osobní užití, ale plynou do státní pokladny. Mluví se o tom, že severokorejští dělníci pracují zejména v Číně a Rusku. Psalo se rovněž o stavebních dělnících v Kataru (údajně měli odvádět státu až 90 procent své mzdy viz ).

Kolik Severokorejců pracuje v zahraniční celkem, není známo a odhady se různí. Organizace sledující lidská práva v Severní Koreji a která sídlí v jihokorejském Soulu tvrdí, že by jich mělo být kolem jednoho sta tisíc. Největší část by měla údajně pracovat v Rusku a Číně. O těch, kteří utekli do Číny, píší zprávy organizace Human Right Watch (HRW) o tom, že severokorejští státní příslušníci nejsou v Číně uznáváni jako uprchlíci a jsou nucení přistoupit na otrockou práci. Ženy jsou zneužívány k prostituci nebo prodávány na určitou dobu čínským mužům. Severokorejští uprchlíci se nicméně raději podřídí neradostnému životu, než by se vrátili domů. Dochází k paradoxním situacím, že Severokorejci jsou tak levní, že čínští podnikatelé jimi nahrazují vietnamské dělníky v textilním průmyslu a zaměstnávají je daleko v cizině, třeba na Maltě (viz).

Práce v SSSR

Severokorejská námezdní pracovní síla má v Rusku tradici z dob dávno minulých – z éry SSSR. Korea nebyla ještě rozdělená mezi severní a jižní a v bývalém Sovětském svazu žilo zhruba půl milionu etnických Korejců. Jejich komunita se skládala ze dvou odlišných skupin, historicky, kulturně i politicky.

Více než 90 procent z bývalých sovětských Korejců jsou lidé, kteří kdysi žili v provincii, v oblasti kolem Vladivostoku. V roce 1937 byli násilně přestěhováni do střední Asie, kde jich většina od té doby stále žije a po konci SSSR se část přestěhovala do Ruska. Druhá skupina představuje Korejce žijící na ostrově Sachalin. Jižní část ostrova, známá dříve jako Karafuto, se dostala pod sovětskou kontrolou na konci druhé světové války v roce 1945. Sem se stěhovali v třicátých letech minulého století Korejci, neboť zde prosperovala ekonomika zaměřená na těžbu uhlí, rybolov a těžbu dřeva. Navíc v letech 1946 - 1949 sovětská vláda přijala na práci ze Severní Koreje dalších asi 25.000 Korejců. Po vypuknutí korejské války v roce 1950 se repatriace místních Korejců stala nemožnou. Navíc v roce 1951 japonská vláda zbavila všechny Korejce žijící na Sachalinu japonského občanství. Teprve po roce 1956 sovětská moc poněkud změkčila svá pravidla a smíšeným japonsko-korejským manželstvím umožnila vycestovat do Japonska. Korejci z počátku neprojevovali zájem o sovětské občanství, neboť doufali v návrat domů. Občas se roznesla fáma, že připluje loď a Korejci putovali do přístavu Korsakov, kde pobývali ve stanech a v krutém sibiřském počasí čekali na loď. Marně. Důvodem, proč sovětské úřady vracely Japonce a nikoliv Korejce byl ten, že na Sachalinu byla nutná pracovní síla a Japonci na sporném území byli nežádoucí. Dokonce pro případ, že ruské obyvatelstvo se bude sem stěhovat, byl vypracován evakuační plán pro Korejce. K tomu však nikdy nedošlo.

Naopak, v šedesátých letech došlo k uzavření smlouvy mezi SSSR a Severní Koreou. Ta byla zajímavá nanejvýše pro státníky obou zemí. Severokorejský vůdce se zbaví svých nepohodlných lidí, které začal posílat do pracovních táborů na Sibiř a naopak SSSR bude pomocí této námezdní síly těžit dřevo tam, kde Rusové nechtějí pracovat. Tato praxe zasílání severokorejských vězňů do SSSR skončila v polovině sedmdesátých let minulého století.

Práce v Rusku

Nemysleme si, že vše skončilo s perestrojkou. Obchod Severní Korea a Rusko funguje dodnes, a to za kapitalistických podmínek při nejhůře možné představě vykořisťování člověka. Na Sibiři stále fungují pracovní tábory pro severokorejské dřevorubce. Informuje o tom práva OSN, která píše o otrocké práci Severokorejců. V médiích se již dříve i nyní objevily důkazy – výpovědi samotných současných otroků, kterým se podařilo z gulagů na Sibiři zběhnout.

Před několika lety server Vice.com uváděl seriál ze sibiřských táborů.

V loňském roce britský deník Independent a letos například New York Times nebo německá stanice Deutsche Welle přinesly články o severokorejských dělnících.

„Jmenuji se Park“…

…, šestatřicetiletý Severokorejec uvádí smyšlené jméno a je jedním ze severokorejských dělníků, kterému se podařilo ze Sibiře utéci do Moskvy. Je bývalý řidič z Pchjongjangu a nyní doufá, že konečně našel útočiště za zamčenými ocelovými dveřmi bytu v jedné ze čtvrtí na jihu Moskvy. Nikdy nepoužívá pravé jméno, neboť má obavu o manželku a dvě děti, kteří zůstaly v Severní Koreji. Bojí se. Jeho tři přátelé plánovali útěk a byli zatčení. Do Ruska se dostal v devadesátých letech v přeplněném zvláštním vlaku spolu s dalšími asi tři sta dělníky. Přejeli hranici u města Chasan, jeli přes Ussurijsk a pokračovali jízdou po železniční trati podél Ussury a Amuru směrem do Chabarovska (centrum pro rozmisťování severokorejských dělníků). Trať je nyní ostře sledována severokorejskými bezpečnostními orgány. V Chabarovsku byli rozdělení na práci do zdejších lesů. Britský Independent, který přináší reportáž, uvádí, že v plném rozkvětu spolupráce zde pracovalo kolem dvaceti tisíc severokorejských dělníků a nyní se počet pohybuje kolem tří tisíc. Severokorejec Park popisuje život v táboře, což je výraz, který prý Rusové neradi slyší, a ubikacím uprostřed lesů podél Amuru se říká „LesPromChoz“. Jsou tu i věznice, ubikace bez oken, kde provinilci jsou dokonce mučeni. Stává se, že mnozí Severkorejci práci a tvrdý život nepřežijí. Park popisuje jídelníček, který než jídlo spíše znamená hladovění. Tři misky rýže zředěné vodou, někdy ozdobené mrkví s několika listy zelí pěstovaného poblíž tábora. Maso se podává třikrát do roka: na korejský Nový rok a narozeniny Kim Ir-sena a Kim Čong-una. Přitom odjet do Ruska, kde na Sibiři každého čeká polootrocká práce je opovažováno v Severní Koreji za privilegium. Pětaosmdesát procent dělníků posílaných na Sibiř jsou členové strany.

Osud pana Kima, kterého představuje Deutsche Welle, není lepší. Jde rovněž o zběha ze sibiřského gulagu, kde třídil dřevo na vývoz. „Pracovali jsme od rána do večera. Museli jsme pracovat, i když venku bylo minus šedesát. Byla to velice těžká práce, jak fyzicky, tak psychicky. Odpočinek byl zřídka a volno jsme měli jen na Nový rok,“ říká Kim. Pracoval společně se šesticí Severokorejců a společně také spali v ubikaci bez tekoucí vody a topení. Nesměli opustit místo, kde pracovali, a po krátkém pobytu na Sibiři se cítili od severokorejské vlády podvedení. O cestě do Ruska měl naprosto jinou představu, ani jej nenapadlo, že byl ve skutečnosti jakoby prodán do otroctví. „U svého zaměstnavatele jsem se přihlásil k práci do zahraničí, neboť jsem vydělával málo. Nemohl jsem se svým platem uživit rodinu a šance, že budu vydělávat měsíčně 130 dolarů, byla lákavá,“ říká Kim. Došlo k velkému zklamání, neboť devadesát pět procent platu odevzdával severokorejské vládě. Jedinou možností bylo utéct ze situace, kdy se pracuje až šestnáct hodin denně a někdy i dvacet. Výdělek je přitom mizerný. Po několika letech se mu podařilo uspořit na vlak a utéct na svobodu. Zato dnes žije ve strachu v Jižní Koreji. „Když se severokorejské orgány dozví, že jsem utekl, bude to mít nedozírné důsledky,“ myslel tím na svoji rodinu žijící v Pchjongjangu.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami