Mike Pence pochopitelně označil tento summit za historický a dodal: „Prezident USA Donald Trump mě osobně sem poslal na znamení americké sounáležitosti s tímto regionem.“ Není třeba zdůrazňovat, že šlo ve skutečnosti o projev jakési odměny vládě Černé Hory za její úsilí o vstup do NATO. Pence ve své řeči také jen potvrdil, oč zde běží, když poděkoval premiérovi Černé Hory Duško Markovićovi, za odvahu, se kterou se postavil proti Rusku, když prohlásil, že místo zemí tohoto regionu je na Západě. K tomu Pence dodal: „Rusko dále pokračuje v určování svých hranic silou. V zemích západního Balkánu se Rusko snažilo o destabilizaci a podrývání demokratického procesu.“

Americko-jadranská charta byla založena v roce 2003 jako určité spojenectví některých zemí západního Balkánu s USA, a to s cílem vstupu do NATO. Ostatně bod deset této charty zní jasně: „USA jsou trvale zainteresované pro nezávislost, teritoriální celistvost a bezpečnost Albánie, Chorvatska a Makedonie. Velice intenzivně podporují jejich úmysl integrovat se do společenství demokratických euroatlantických zemí.“ Z textu vyplývá, že není do strategie zapojená Bosna-Hercegovina, a právě o to nyní USA projevily velký zájem. Usilují o to, aby tato nejchudší země západního Balkánu vstoupila do NATO.

Turecká opozice

Jestliže se píše a mluví o Balkánu, nelze bez Turecka. Regiony Balkánu mají oči upřené k Turecku a platí to i opačně. Například u bosenských serverů a médií je na denním pořádku psát o dění v islámském světě a zejména Turecku. Tak se zde objevil analytický článek o turecké opozici nazvaný „Tvrdá skutečnost o turecké opozici: Proč je těžké postavit se proti Erdoganovi“. V něm se píše o tom, že konečně turecká opozice pochopila, že vůči Erdoganovi bude muset vzít rozum do hrsti. Zdá se přitom, že si to ale uvědomila až příliš pozdě. Možnostem opozice zabránilo především dubnové referendum, které mu umožnilo nejen ustanovit silný prezidentský mandát, ale také mít kontrolu nad soudnictvím a bezpečností. Turecké opozici nezbývá než se přizpůsobit, napřít veškeré své síly a připravit se na prezidentské a parlamentní volby v roce 2019.

Jediným zatím úspěšným krokem opozice byl třítýdenní červnový Pochod spravedlnosti Ankara–Istanbul organizovaný Kemalem Kiliçdaroglumem z Republikánské lidové strany – CHP, kterého se účastnily statisíce. Tento pochod získal podporu také levicové Lidové demokratické strany – HPD a tak i pravicové Strany národní akce – MHP. Z MHP chce na pevné postavení Erdogana zaútočit bývalá ministryně vnitra Meral Aksenerová, která nedávno oznámila, že hodlá založit novou stranu. Údajně právě tato politička představuje největší nebezpečí pro Edogana, neboť má příznivce stejně jako turecký prezident v podobné sortě náboženských a nacionalistických voličů. Aksenerová je naprosto konzervativní a mluví se o ní jako o turecké Marine Le Penové. Vede jestřábí politiku vůči kurdským povstalcům (více článek Turkey's 'Iron Lady' Meral Aksener Is Getting Ready to Challenge Erdogan Time.com). Slabinou veškerých scénářů turecké opozice je podle bosenského článku to, že se spoléhají na to, že v roce 2019 půjde o svobodné a spravedlivé volby.

Albánský rozruch

Ten podle srbských tajných služeb měli způsobit Albánci tím, že vytvořili tajný plán na narušení makedonsko-srbských vztahů. Podle tohoto scénáře se měla skupina Albánců převlečená do srbských vojenských a policejních uniforem pohybovat v pásmu makedonsko-srbské hranice v těžko přístupném terénu. Tato stanoviště měla být zdokumentována a předána makedonské straně a plán spoléhal na to, že Srbsko bude obviněno z narušování suverenity a teritoriální integrity Makedonie. Cílem mělo být vyprovokování ozbrojeného povstání a Bělehrad měl být obviněn, že pretenduje na část území svého jižního souseda. Náhradní scénář měl vyvolat špionážní aféru se zatýkáním srbských špionů v Makedonii. Základním motivem bylo vyvolat napětí, které by se přeneslo do Kosova.