Jeho článek „Vymezení vztahů s Kosovem jako trvalé řešení“ (ZDE), který včera vyšel v nejčtenějším srbském deníku Večernje Novosti lze stručně sumarizovat do tří nejzávažnějších stanovisek: Vytvoření Společenství srbských obcí v Kosovu, srbské pravoslavné církve v Kosovu by měly fungovat podle tzv. athoského modelu (viz Mnišská republika Athos) a finanční vyrovnání za uzurpovaný srbský majetek.
„Kosovská otázka je otázkou života a smrti Srbů. Odpověď na ni určí osud tohoto národa v tomto století,“ začíná svůj článek srbský ministr a dodává, že je třeba Srbsko srovnávat v roce 1918 a dnes, přitom si uvědomit, že v první světové válce zahynula celá polovina srbské mužské populace. Zatímco v Evropě v 19. a 20. století vznikaly národnostní státy, Srbsko odložilo řešení až na konec minulého století. Podle Dačiće svojí nereálnou a utopistickou politikou ztratilo vše, co dříve krví vydobylo. „Proto je třeba mít strategii nebo nový PLÁN, neboť jsme národem, který neví, co chce,“ napsal kriticky srbský ministr zahraničí a k tomu dodal, že právě proto je kosovská otázka klíčovou.
V odstavci nazvaném Osmanské snahy popisuje známé historické pnutí mezi albánským a srbským obyvatelstvem v Kosovu a touze po vytvoření tzv. velké Albánie, která by naplnila snahu Západu a islámu vrátit se na toto teritorium. Dále uvádí, že jako důsledek bombardování NATO nechápe dnes „chybějící srbskou argumentaci k problému dokazování albánské anexe srbského etnického území zvaného Severní Kosovo. Anexe zabíhá v hloubce 46 kilometrů do centrálního Srbska.“ Podle Dačiće dochází tak ke spojení s bosenským Sandjakem, čímž vzniká „osmanský historický prostor“, na který turečtí politici společně s bosenskými nahlížejí jako na turecké teritorium. Srbský ministr zahraničí to považuje za největší srbskou porážku ve dvacátém století.
V závěrečné části svého článku, který působí jako výzva k Srbům, Ivica Dačić popisuje dvě pro něj naprosto nepřijatelné koncepce. Jedna je, že Kosovo je srbské a druhá, že je vše ztraceno a je třeba Kosovo odevzdat. Pochopitelně, že obě varianty jsou záhubou Srbů. První koncepce by znamenala válku, která je dnes za dané konstelace již dopředu prohraná a druhá je naprostou prohrou.
Obě strany musejí přijmout jen trvalé řešení kosovského problému, což je možné pouze dohodou Srbů a Albánců, ve kterém každá ze stran něco získá, ale zároveň ztratí. Tím srbský ministr zahraničí naznačil svoji základní myšlenku, kterou je vymezení toho, co je albánské a co patří Srbsku, s normalizací vztahů. Zde podal definici shora uvedených tří stanovisek.
Titovo dědictví
Většinou se o tomto regionu píše o problémových záležitostech – viz poselství Dačiće, a málo čteme úsměvné příběhy a události. Proto nyní poněkud zábavnější téma.
Vlašinsko jezero je po Džerdapském druhou největší umělou nádrží v Srbsku. Byla vytvořená stejně jako u nás v padesátých letech, kdy nastal v socialistických zemích boom staveb vodních elektráren. Jezero se nachází v nádherném přírodním ambientu ve výšce kolem 1 200 metrů nad mořem a není divu, že tehdejší vládce Jugoslávie Josip Broz Tito si zde vybudoval jedno ze svých sídel s pohledem na hladinu jezera. V pozdější době se z nemovitosti stal hotel s Titovým apartmánem. Dnes hotel patří katarskému šejkovi, který ctí apartmá č. 107 a klíč od něj leží netknutý vedle busty Tita v recepci, zatímco ostatní klíče od pokojů mají své obvyklé místo na háčcích za zády recepčního, jak je v hotelech zvykem.
Válečný příběh s dobrým koncem
V říjnu roku 1992 během bosenské války se Bosňan Daut vydal s několika dalšími bosenskými bojovníky na pomoc vesničanům z Joševé a Jagodnje, které měli napadnout Srbové. Pozorovali postup srbských vojáků, když se náhle se proti Dautovi vyhoupl ze země srbský voják. Daut se dvakrát nerozmýšlel a napálil do něj několik nábojů. Srbský vojín spadl na záda. Daut byl přesvědčen, že jej zabil, neboť mířil na prsa, a navíc se mu ještě podíval do tváře, zda je mrtvý. Od vesnice se ozvaly výstřely, a tak se svými druhy spěchal na pomoc.
Válka skončila, Daut zůstal naživu, přežil všechny možné katastrofy a odjel pracovat do Švédska. Když se po letech vrátil do rodných Skelan u Sarajeva, koupil si farmu a začal se živit produkcí mléka a mléčných výrobků, postavil si dům. Jednou večer šel do kavárny za známými posedět, když sem přišel chlapík a sednul si k druhému stolu. Daut mohl na něm oči nechat, jak se mu zdál být povědomý. A pak nemohl uvěřit svým očím: „Vždyť jsem toho člověka zastřelil,“ říká u stolu kamarádům. Smějí se mu, že je blázen: „Jak jsi ho mohl zabít, když ho teď vidíš!“
Protože stále na příchozího nevěřícně zíral, nedalo mu to, přistoupil k němu a říká: „Zabil jsem tě!“ On se směje a odpovídá: „Jak jsi mě mohl zabít, když mě vidíš před sebou.“
Oba stojí proti sobě a nevěří ničemu. Začnou si vše vysvětlovat. Dane, jak se jmenuje bývalý srbský voják, na chvíli zatrne a jako by se mu před očima vytvořila mlha. Zvážní, ale jen do té doby, než mu Daut řekne, že je strašně rád, že je naživu, že to přežil a že nemusí zbytek života myslet na to, jak zabil člověka. Slovo dalo slovo, vypila se nejedna rakije, oba se spřátelili a dnes dokonce společně podnikají. Stalo se to, že kulky náhodně zasáhly pancíř a dýka, kterou měl u pasu, byla na cimpr campr.
Tato událost se stala námětem dokumentárního filmu (Ne)přátelé autorů – film Emira Kapetanoviće a Seada Kreševljakoviće.
Tělo ženy není reklamou na pneumatiky
Válka a události, které se hrnuly, dotkly se nejen Bosny a staly se velkou uměleckou inspirací pro umělce ze západního Balkánu. Příkladem toho je další film promítaný na právě probíhajícím 23. ročníku Sarajevského filmového festivalu (ZDE). Do soutěže byl přizván film dvou bosenských režisérek Nejry Latić-Hulusićové i Sabriny Begović-Ćorićové nazvaný Undercovered. Jedná se o dokument o mladých „zahalených“ a přitom moderních ženách z Bosny a Hercegoviny. Údajně list Suddeutche Zeitung (originál nešel na internetu dohledat) píše: „Film rozbíjí zahraniční stereotypy ultrapravice a nabízí obrázek, jak je možné spojit náboženské hodnoty s hodnotami současné společnosti. Fotografka, karatistka, taxikářka, výzkumnice a překladatelka nám představují svět, o kterém koluje řada předsudků.“
Vzhledem k celospolečenské debatě nejen v Bosně a Hercegovině o zahalování žen, nabízíme níže odpověď Nejry Latić-Hulusićové, režisérky uvedeného snímku na článek jiné ženy, která se staví proti zahalování tváří a těla žen. Své odpovědi napsala v článku nazvaném „Proč mě urážíte“ (ZDE). Jedná se o starší článek (z loňského roku), ale téma odpovídá uvedenému filmu. Bosenská režisérka se cítí být uražená názory orientalistky z pařížské Sorbony Jasny Šamićové. Již název článku je vypovídající: „Ženy jsou pokorné k muži a nikoliv k Bohu – islám je importován ze Saúdské Arábie“ (ZDE). Profesorka ze Sorbony mluví v této souvislosti o tom, že v Bosně zavládla totalita a „ženské vlasy se staly hlavním nepřítelem svobody a demokracie.“ Podle Šamićové tento region západního Balkánu ovládla tzv. „mahalská elita“ se svým licoměrným pojetím víry v mafiánsko-religiózní společnosti.
Na článek Šamićové odezněla řada reakcí i odborných, i řady islámských teologů (ZDE), ale bosenská režisérka na něj reaguje svérázně, a navíc se považuje za moderní ženu.
„Proč to nazýváte náboženským exhibicionismem ve veřejném prostoru, jako jsou školy nebo soudní síně, proč bych měla být exhibicionistkou? Copak existuje konvence, na kterou se odvoláváte? Kde je uvedeno, jak má být žena zahalená nebo odhalená, aby vykonávala profesi učitelky nebo v mém případě režisérky? Musím mít dekolt určité hloubky, nebo jakou mám mít délku sukně? Na základě čeho si myslíte, že jsem náboženský fanatik a že jsem agresivní? To si myslíte, že mám diplom z nějaké islámské školy, že jsem nevystudovala režii na vysoké škole v Sarajevu? Myslíte si, že mi diplom darovala nová bosenská islámská elita jen proto, že chodím v šátku? Proč si myslíte, že žádná žena u nás není schopná se svobodně rozhodnout, jak bude své tělo prezentovat na veřejnosti? To si opravdu myslíte, že každá z nás má vedle sebe chlapa, který určuje, jak se máme chovat?
Na tyto položené otázky si režisérka odpovídá: „Co když je to z mé strany vzpoura proti tomu, jak se ženské tělo prodává v reklamě na pneumatiky (zřejmě narážka na známý kalendář Pirelli - ZDE). Co když moje chování nemá vůbec nic společného s vírou. Například u soudu vás nezajímá, zda muž soudce nebo advokát má obřízku. Proč mohou muži nosit kalhoty a žena nesmí jako znak ženství nosit šátek na hlavě? Muž, když má kalhoty, také to nerozhoduje o tom, zda je morální nebo spravedlivý. Žena, která má na hlavě jí příslušející oděv, je podle vás nemorální a nemá cit pro spravedlnost. Nebo by měl soudce odhalit a ukázat, zda je tetován a zda jeho tetování není na závadu jeho nestrannosti. Zřejmě nevíte o tom, že v Británii u soudu se nosí paruka právě proto, aby nebyla zpochybněna percepce vážnosti a nestrannosti. Jak vidno, barva vlasů může v někom vyvolat určitou pochybnost. Nejsou džínsy, které jsem si přivezla z USA a stále je nosím, něčím proti islámu? Podle vašeho chápání islámu bych nesměla vůbec nosit nic z dovozu.
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
