Od mediální kauzy rodiny Michalákových, která u nás vypukla v roce 2014 a kulminovala v roce následujícím, se nad tématem organizovaných únosů dětí ve Skandinávii, ale i jinde v Evropě, u nás víceméně zavřela voda. Uskutečnily se demonstrace, učinila se řada prohlášení, napsala spousta blogů. A na neblahé praxi se nezměnilo nic. Dokonce se objevily články mající snahu pomocí dezinterpretovaných statistik celý problém relativizovat.
Jednou z medializovaných kauz byl také nedávný případ rodiny Bodnariu. Této vzorné a dobře zajištěné křesťanské rodině bylo násilím odebráno pět dětí kvůli údajnému „křesťanskému radikalismu“ (jejich dcera ve škole zpívala písničku o Ježíšovi). Policie unesla dvě holčičky ze školy, pro dva malé chlapce si přišla domů k vyděšené matce. Když se zdrcení rodiče obrátili na policii, že jim byly uneseny děti, byl jim odebrán i několikaměsíční kojenec (matka totiž plakala, tak byla označena za duševně nevyrovnanou – kdyby ovšem neplakala, dopadla by stejně, neboť by neprojevila emoce: byla by duševně nevyrovnaná).
Tato záležitost nakonec pro masivní podporu rodiny z více stran dopadla dobře. Podobné věci se však v Norsku dějí denně.
Koncem května tohoto roku rozhodl okresní soud v Hokksundu v případu Michalákových: „Ani jedno z dětí nebude vráceno k matce. Soud ji zbavuje rodičovské odpovědnosti k oběma chlapcům, otci ji ponechává. Žádné z dětí nemá právo styku ani s jedním z rodičů a neuděluje se souhlas s adopcí.“.
Sociálky v Norsku, v menší míře však i ve Velké Británii, Finsku a dalších zemích, nadále likvidují rodiny a kšeftují s dětmi ve jménu zisku a pokroku. A tento pokrok má i u nás více vědomých či nevědomých přisluhovačů než odpůrců. Norsko je, jak známo, o něco „vyspělejší zemí“, tedy o pár let před námi. Máme se věru nač těšit.
Téma se pokouší znovu připomenout svým článkem náš slovenský spolupracovník Miro Lisál.
Miro Lisál: Rodiče jsou poslední
V "demokratické" Evropě, kde se vyzdvihují práva menšin, které musí majoritní (ale už pomalu zmenšující se) společnost stále více respektovat, jsme svědky toho, jak postupně zanikají základní práva dětí a rodičů. Zřejmě se musíme připravit na to, že děti už nebudou patřit rodičům, ale státu, tak jak to je v Norsku, které se chlubí svou vyspělou demokracií...
I když mnozí odmítají uvěřit tomu, že by v civilizovaném Norsku bylo něco takového vůbec možné, pravdou je, že právě v této severské zemi existuje samostatný fašistický stát, který doslova loví děti. Jmenuje se Barnevernet a má své vlastní zákony, nemusí se zpovídat norské vládě, norskému králi, ba dokonce ani OSN. Barnevernet (Úřad na ochranu dětí a mládeže) je naprosto nepostižitelný, stojí v mnoha ohledech i nad norskými soudy a prakticky si může dělat, co se mu zachce.
Biologické pouto je bezcenné?
Ještě před pár lety bylo pro nás nepředstavitelné, aby nám někdo odebral děti za takové malichernosti, jako to dělá sociálka nejen v Norsku, ale i v ostatních severských zemích či Velké Británii. O jejich totalitních praktikách neinformovaní lidé vůbec netuší. Pokud se do těchto zemí chystáte se svými dětmi, dejte si velký pozor, jak se k nim budete na veřejnosti chovat. Mohlo by se vám totiž stát, že se domů vrátíte bez dětí.
V roce 1992, kdy byl Barnevernet založen, si nikdo neuměl představit, že by instituce, která měla původně zajišťovat sociálně-právní ochranu dětí a mládeže, mohla mít přívlastek fašistická. Marianne Haslev Skaanland, norská profesorka lingvistiky na Univerzitě v Bergenu, například upozornila, že celý systém je příkladem sociálního inženýrství, kde děti v podstatě patří státu, který financuje práci desítkám tisíc "dětských expertů". Potvrdila, že biologické pouto je v Norsku bráno jako bezcenné a rodiče jsou vlastně chápáni jako potenciální přirození nepřátelé dětí. Skaanlandová dodává, že jsou pochopitelně i případy, kdy rodiče dětem škodí, ale zároveň se ptá, proč norský systém nedává tyto děti k příbuzným, ale okamžitě je posílá k cizím pěstounům.
Byznys s dětmi
Odpověď na tuto otázku je sice prozaická, pro obyčejné lidi však absolutně nepochopitelná: jde o obrovský byznys, na němž se přiživují tisíce sociálních pracovníků, psychologů, soudců, lékařů, a samozřejmě i pěstounů. Ty Norsko velmi štědře dotuje. V roce 2015 pracovalo pro Barnevernet 4.300 zaměstnanců, kteří ročně řešili v průměru 53.000 případů dětí. Pokud si to přepočítáme na počet obyvatel Norska (5.165.800) a na počet narozených norských dětí ročně (60.000), je to opravdu šílené číslo. Celkové výdaje pro Barnevernet byly v roce 2015 na úrovni 11,8 miliardy norských korun, což je asi 34 miliard Kč!
K norskému sociálnímu systému se v roce 2012 vyjádřila ve své studii i norská psycholožka Gunn Astrid Baugerud. Podle ní se až osm z deseti případů odebírání dětí v Norsku událo bez předchozího varování. Barnevernet vůbec nezajímá, jak se děti při odebírání a umisťování do pěstounské péče cítí. Baugerud udělala stovky rozhovorů s odebranými (či spíše unesenými) dětmi týden po umístění k pěstounům a znovu pak po třech měsících. Potvrdila, že plánované umístění bylo pro děti méně stresující než neplánované, které u dětí způsobilo panické reakce spojené s různými traumaty.
Stovky dětí podle statistik až dvakrát změnily pěstouny a byly případy, kdy děti měnily své "bydliště" čtyřikrát až pětkrát, což musel být bezpochyby další nepředstavitelný stres. Baugerud svou studií vyvrátila tvrzení různých lidskoprávních organizací, které ujišťovaly, že norská sociálka vždy rodiče varuje před odebráním dětí. Opak je pravdou.
Norská sociálka přitom odebrala dítě rodičům na základě tak bizarních důvodů, že takový sociální systém se nedá jinak nazvat jako fašistický (a to je snad ještě slabé slovo). Profesorka Marianne Haslev Skaanland vybrala ty nejabsurdnější:
-
Dítě nemá čisté oblečení umístěné ve skříni v komíncích.
-
Psycholog zaregistroval, že matka nedělá omeletu podle jeho představ a dítěti krájí chleba na příliš hrubé krajíce.
-
Matka při mytí dítěte použila hodně mýdla.
-
Otec má zraněnou nohu a nemůže vylézt na žebřík, proto nemůže utřít prach z vrchní části rámů oken.
-
Matka je příliš malá vzrůstem - když bude dcera v pubertě vyšší, matka nebude schopna na ni dosáhnout.
-
Matce, které se narodila dvojčata, bylo jedno dítě hned po porodu odebráno, protože v minulosti trpěla depresemi - tak Barnevernet usoudil, že by pro ni dvě děti nebyly vhodné.
-
Rodiče chtějí, aby dítě zůstalo s nimi, a nechtějí, aby bylo umístěno v pěstounské péči. To dokazuje, že rodiče nemohou spolupracovat se sociálkou v nejlepším zájmu dítěte.
-
Dítě nemá rádo rybí kuličky, což je jasný důkaz incestu v rodině.
-
Rodiče matky dítěte zemřeli brzy - matka proto není schopna pochopit, co je být dobrým rodičem.
- Matka slovně nepodporuje dítě během jídla.
Známý případ slovenské rodiny
Už přes rok rezonuje na Slovensku boj norsko-slovenského páru o jedenapůlroční dcerku Maxine, kterou Barnevernet rodičům odebral v březnu loňského roku, kdy matka dcerku ještě kojila. Holčička Maxine je státní občanka Norska i Slovenska. Má norskou hluchoněmou matku (to byl největší problém pro Barnevernet) a slovenského otce. Důvodem odebrání nebo spíše únosu Maxine podle Barnevernetu bylo to, že matka s dcerkou neudržela oční kontakt. Proto měla norská sociálka "obavy", že by to mohlo vyústit až do psychických problémů matky při výchově dcery.
Podle babičky Maxine byl únos dítěte naplánován ještě před jejím narozením. Sara, matka malé Maxine, byla v dětství odebrána mámě alkoholičce, vyrůstala v dětském domově, a tím byla automaticky vedena i v norském sociálním systému. Sociálkou byla neustále monitorována, proto sociálka věděla, kdy se jí má dcera narodit, což by mohlo potvrzovat domněnku staré matky. Po odebrání dítěte se mohla Sara s Maxine setkávat jen jednou za 14 dní a setkání trvalo vždy jen jednu hodinu! Miminko, které ještě jednoznačně potřebovalo mateřské mléko, mohla matka na setkání kojit jen jedinkrát!
Do případu nakonec zasáhlo i Slovensko prostřednictvím Centra pro mezinárodní ochranu dětí a mládeže spolu s jeho ředitelkou JUDr. Andreou Císařovou a slovenskými velvyslancem v Norsku Františkem Kašickým. Ovšem poněkud liknavě, což potvrdila nejen rodina malé Maxine, ale i Monika Onderková z občanského sdružení Děti patří rodičům, které pomáhá slovenskými a českým rodinám získat zpět děti, které jim odebraly úřady v zahraničí.
Do případu se vložil i Boris Kollár ještě v době, kdy nebyl poslancem slovenského parlamentu, a dosud jako jediný z ústavních činitelů podporuje nejen rodinu malé Maxine, ale i Občanské sdružení Děti patří rodičům. Kollár byl dokonce v Norsku při soudním jednání. Nebylo mu však umožněno vypovídat, protože ho vyškrtli z listiny svědků.
Rozhodnutí soudu cárem papíru
Monika Onderková později informovala, že komise soudců, která dosud vždy potvrdila rozhodnutí sociálních pracovnic, udělala při malé Maxine úplný opak. Zkritizovala norskou sociálku za to, že neexistoval důvod k odebrání děvčátka od milujících rodičů a prarodičů a nařídila Barnevernetu, aby holčičku vrátil do rodiny. Ten však toto rozhodnutí vůbec nerespektoval. Využil opravný prostředek a proti rozhodnutí komise se úspěšně odvolal předběžným opatřením. "To tedy znamená, že pokud soud nerozhodne ve věci samé, zůstává Maxine u pěstounů," vysvětlila Onderková.
V České republice je známá kauza rodiny Michalákových, která vypukla v roce 2014, kdy byly matce Evě Michalákové odebráni její dva synové Denis a David. Prezident Miloš Zeman později o Barnevernetu řekl: "Norská sociální služba Barnevernet v podstatě unáší děti a její činnost je gangsterismus nejhrubšího zrna. Barnevernet je takový stát ve státě. A každá organizace, která nad sebou nemá žádnou kontrolu, si dělá, co chce a degeneruje."
Zkušenosti s norskou sociálkou mají i Rumuni: proti (výše zmíněnému) únosu dětí rodiny Bodnariu protestovaly v ulicích rumunských měst tisíce lidí. Polská rodina Rybkowých se po únosu dcery Nikolky Barnevernetem v roce 2010 obrátila na soukromého detektiva Krzysztofa Rutkowského, který dítě v noci unesl z pěstounské rodiny, odtud se přesunul do Švédska, kde odevzdal dítě rodičům - a ti s ním odletěli domů do Polska.
Přesto, že i Evropský soud pro lidská práva zjistil porušování lidských práv Barnevernetem, nic se nezměnilo. Norsko bylo navíc kritizováno i vysokým komisařem OSN za systematické nedodržování lidských práv a základních svobod i za porušování mezinárodních úmluv. Jenomže Barnevernet se nemusí zpovídat norské vládě, norskému králi a ani OSN. Kam to až musí zajít, aby toto šílenství někdo zastavil?
Rady, které se mohou hodit
Pokud i navzdory tomu všemu nepovažujete norskou sociálku za fašistickou a Norsko je vaše vysněná země, mohly by se vám hodit rady, jak se nedostat do problémů s Barnevernetem. Na svém blogu je sepsal Čech Andrej Ruščák, který dlouhodobě žije v Norsku.
-
Nikdy netrestejte děti fyzicky, a to ani jednou. Je však dovoleno posadit dítě na židli a nedovolit mu odejít, dokud se neuklidní a nezačne poslouchat. Nemůžete ho však plácnout po zadku! Týká se to všech dětí na území Norska, tedy i dětí turistů.
-
Neříkejte svému dítěti nic, co by ho mohlo urazit.
-
Nenuťte dítě jíst, když nechce. Když bude mít dítě hlad, tak se nají.
-
Nedávejte najevo, že dítěti dáváte často sladkosti, protože v Norsku dostávají děti sladkosti jen v sobotu. Pokud by mělo vaše dítě špatný chrup, může to vést k nahlášení na Barnevernet.
-
Nepijte alkohol v přítomnosti svých dětí.
-
Neprobírejte rodinné záležitosti týkající se financí či vážně nemocných členů rodiny před dětmi.
-
Nikdy se nehádejte před svými dětmi, protože pokud by to někdo zjistil, máte vážný problém.
- Je třeba s dětmi chodit v určených intervalech na místa zvané helsestasjon, kde jsou zdravotní sestry, které kontrolují fyzický rozvoj dítěte, s čímž souvisí i doporučené očkování dětí. Vakcinace v Norsku sice není povinná, tak jako na Slovensku nebo v České republice, ale pokud dítě není očkováno, téměř jistě se dostanete do hledáčku Barnevernetu.
A mějte se na pozoru před všemi lidmi ve vašem okolí, protože Barnevernetu vás může nahlásit kdokoliv - i soused, kterému jste se pro cokoliv znelíbili, známý i kolemjdoucí, učitel, lékař, policista, zkrátka každý, kdo se vám chce nějakým způsobem pomstít. Pokud jste již jednou Barnevernetu nahlášen, dostat se z chapadel této zločinecké organizace je téměř nemožné.
Když se přidá Kari...
Málokdo to ví, ale Barnevernet se vymkl kontrole díky jedenaosmdesátileté "populární" psycholožce Kari Killenové, která několik let vedla Mezinárodní společnost pro prevenci týraného a zanedbávaného dítěte - ISPCAN. Tato osoba stojí za masivním odebíráním dětí v Norsku, protože právě ona posledních 30 let určuje v této severské zemi směr vývoje v péči o děti.
Podle Kari biologická vazba rodičů ve vývoji dítěte nehraje významnou roli. Tedy nezáleží na tom, zda dítě vyrůstá u pokrevních rodičů nebo pěstounů. Hlavní je, že mají potřebnou péči. Její texty jsou součástí vysokoškolských osnov, navíc se její zvrácenou metodikou řídí i pracovníci Barnevernetu. "Poznatky" Killenové nemají podle jejího kritiků oporu v žádném výzkumu založeném na zkušenostech a osud více než miliónu norských dětí závisí pouze na její domněnkách. Své teze totiž původně založila pouze na pozorování 17 zanedbávaných dětí v 80. letech minulého století.
Norský vědec Age Simonsen s odkazem na americké výzkumy oponuje: "Přestože se rodina potýká s problémy, z hlediska dlouhodobého horizontu je lepší, aby dítě zůstalo doma, než aby bylo umístěno do pěstounské péče."
Bývalá norská sociální pracovnice Barnevernetu Elisabeth Betta Kjelstad se stala svědkem hrůzných praktik této instituce, a proto svou práci po šesti letech skončila. Potvrdila, že odebrané děti mohly jen velmi zřídka vidět své rodiče, nesměly s nimi mluvit mateřským jazykem (samozřejmě kromě norských dětí). Uvedla, že k odebrání dítěte zcela stačí obyčejné udání od člověka, který vám chce ublížit, o čemž se přesvědčila i na vlastní kůži, když odešla z Barnevernetu.
Když měla nemocnou dceru, která trpěla porodními bolestmi, tak se jako babička starala o jednu ze svých vnuček. Později její exmanžel napsal šestistránkové udání, kde svou bývalou manželku popsal jako alkoholičku a narkomanku, která se nedokáže o svou vnučku postarat. Vnučka jí proto byla odebrána - a to nebylo vše. Další dvě vnoučata byla odebrána přímo její dceři, a to kvůli obvinění, že se prý o ně špatně starala.
Paní Elisabeth Betta Kjelstad dnes pracuje se svým nynějším manželem pro organizaci 3. mai vi krever gransking av Barnevernet (3. květen, chceme vyšetřování Barnevernetu), která upozorňuje na fašistické praktiky této "sociální" instituce, a snaží se proti nim bojovat.
A co na Slovensku a v České republice?
Na Slovensku byl ještě v roce 2014 připravován zákon z dílny Ministerstva práce, sociálních věcí a rodiny zapadající do strategie rozvoje lidských práv, tedy do oblasti sociální a soudní ochrany dětí. Několik lidskoprávních organizací označilo tento chystaný zákon jako tzv. juvenilní justici nebo jako zákon na odebírání dětí. Celý zákon byl připravován v tichosti, na veřejnosti nebyl vůbec diskutován - možná i proto se kolem tohoto zákona rozpoutal velký rozruch na sociálních sítích a v některých alternativních médiích.
Díky tomu zákon nebyl přijat a zatím je odložen. Je jasné, že pokud se neprotlačil dveřmi, protlačí se oknem, jak to v našem "demokratickém" systému často bývá. Bylo tomu tak i v České republice, kde podobný zákon vstoupil v platnost 1. 1. 2013. Přesto, že ho v srpnu roku 2012 vetoval tehdejší prezident Václav Klaus, který hovořil o nátlaku OSN. Zdůraznil, že stát by neměl podléhat neziskovým organizacím takovým způsobem, že bude upravovat svoji legislativu.
Do této kategorie patří i pověstné Norské fondy, které podporují rozšíření svého sociálního inženýrství po celé Evropě. Proto je třeba mít se na pozoru před "místními" nevládními organizacemi financovanými z Norských fondů, které podporují multikulturalismus, genderovou a LGBTI agendu. Na Slovensku i v České republice máme stále ještě šanci tento fašisticko-eugenický systém zastavit.
Použité zdroje: 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7.
Vyšlo na protiproud.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
