Miroslav Bednář: Dějinný význam arabských revolucí naší doby

Území všech tří porevolučních států (Tunisko, Libye a Egypt) je významnou souvislou zónou protilehlé strany Středozemního moře, jež historicky dlouhodobě představuje zájmovou sféru Evropy, přičemž totéž platí i opačným směrem. I zde se od alexandrijských a římských dob řeší východní otázka jako prolínající a rovněž tak konfliktní kulturní, civilizační a geopolitické vztahy Evropy a „Neevropy,“ Západu a Východu, resp. Jihu.

Tvrdit, že se nás vzhledem k naší poloze nic takového netýká, je nebezpečně krátkozraké. Právě naše geopolitická poloha a jí způsobený, nanejvýš dramatický pohyb našich dějin ukazují, že opačný přístup je mnohem realističtější. Český stát v dějinách pravidelně vystupuje tu nápadněji, tu méně nápadně jako ústřední bod hnací síly východní otázky, jíž je strategické území souvislého pásu menších národů a států mezi Německem a Ruskem. Jde o klíčové teritorium, vytvářející rozhodující spojnici rovněž mezi Evropou a Blízkým východem, potažmo Afrikou. V opačném směru jsme významné důsledky událostí na Blízkém východě pocítili v čase několikasetleté turecké expanze do Evropy, a nyní se i nás týká pohyb z Blízkého východu a severní Afriky od počátku století pronikajících islamistických teroristických sítí, vůči němuž nejsme imunní.

Vznik a dosavadní průběh arabských revolucí má jednoho společného jmenovatele. Jejich hlavní proud nebyl a není antidemokratický, a proto ani antiamerický. Je tomu tak proto, že jejich iniciátoři a zakladatelská politická uskupení, resp. elitně vůdčí společenské vrstvy jsou zaměřeny výslovně prodemokraticky, a v tomto rozhodujícím smyslu prozápadně. To je zcela zásadní, vpravdě revoluční rozdíl a posun ve srovnání s poměrně nedávnou, vášnivě souhlasnou spontánní reakcí arabského, a vůbec islámského obyvatelstva na teroristické islamistické útoky z 9. září 2001 proti USA jako hlavnímu představiteli demokratického Západu.

Tato skutečnost jednoznačně prokazuje významnou přitažlivost demokratické civilizace pro dnešní mladší a vzdělanější společenské vrstvy občanů přinejmenším v Tunisku, Libyi a Egyptě, jež revoluce ve svých zemích započaly a řídily jejich počáteční fáze. Příčina tohoto jevu je vcelku zřejmá. Tkví v novými informačními technologiemi a jejich vzrůstající dostupností způsobené masově se šířící informovanosti o realitě západních demokracií.

Obecně lze konstatovat, že čím rozsáhlejší a rychlejší jsou systémy globálních komunikačních sítí, tím přitažlivější a účinnější je vliv a dopad samotné existence států demokratické civilizace na dosud tradičně nedemokratické civilizační okruhy. Z toho vyplývá, že diversita, resp. údajně nepřekonatelná jinakost a nepřekročitelná oddělenost jednotlivých kultur, jež utvářejí myšlenkové východisko a základní principiální rámec multikulturalismu, jsou v konfrontaci s realitou přinejmenším dnešní severní Afriky a Blízkého, resp. Středního východu neudržitelnou dogmatickou konstrukcí ryze ideologického rázu, jež popírá reálnou dynamiku kulturní plurality jako takové.

Tu nelze oddělovat od významných vlivů, a tím rovněž výsledného evolučního působení jedněch kultur na kultury jiné, v daném případě kultur západních demokracií na dnešní společnosti islámského civilizačního okruhu. V souvislosti s nynějšími prodemokratickými revolucemi islámské severní Afriky, a Blízkého a Středního východu se prokazuje jako evidentní, že výchozí teze multikulturalismu, tedy ideologické, údajně odborně a vědecky založené dogma nepřekonatelnosti zásadních rozdílů mezi jednotlivými kulturami, je neudržitelné.

Jinou otázkou je problém udržitelnosti zřetelně demokratické a prozápadní výchozí povahy nynějších arabských revolucí v dějinném čase. Zde jsou u Libye a Egypta kriticko-skeptické závěry, resp. hypotézy a prognózy minimálně v krátkodobější dějinné perspektivě na místě. Zatímco se v Libyi kvůli občanské válce zatím ani nemohly konat demokratické volby, jejich výsledek v lidnatém Egyptě znamená drtivé vítězství většinových islamistů Muslimského bratrstva. Jeho politické zaměření preferuje islamisticky limitovanou demokracii se silným protizápadním a protiizraelským nábojem. To na první pohled znamená zřetelný ústup z revolučně zakladatelské a donedávna vůdčí demokratické orientace protagonistů egyptské revoluce.

Určitý egyptský regres stojí za srovnání s výsledky demokratických voleb v Tunisku. V této před revolucí dlouhodobě sekulárně řízené, na Francii tradičně orientované diktátorské zemi zvítězily v nedávných porevolučních, již zcela demokratických volbách rovněž islamisté. Jejich politické zaměření je ale ve srovnání s egyptským Muslimským bratrstvem mnohem umírněnější. Není výrazně protizápadní a neprohlašuje islámské pojetí práva (šaríja) za jedinou přípustnou právní koncepci demokratického tuniského státu.

V dlouhodobější dějinné perspektivě lze nicméně uvažovat o pravděpodobné stabilizaci demokratických poměrů přinejmenším v Tunisku, ale i Egyptě, přičemž Tunisko je zřetelně nejslibnějším kandidátem. Tomu nasvědčuje jak jeho dlouhodobá sekulární minulost autoritativní státní politiky, tak i turecký příklad, kde se vítězná umírněně islamistická vládní strana do značné míry přizpůsobila předchozím dlouhodobě sekularistickým režimem zavedeným demokratickým ústavním poměrům a v zásadě je nehodlá opouštět.

V blízké budoucnosti lze nicméně očekávat dramatické politické turbulence přinejmenším v Egyptě, Libyi a Sýrii. V Egyptě bylo v únorových parlamentních volbách tamější vítězné Muslimské bratrstvo i jeho prezidentští kandidáti sice původně mnohem militantnější než tuniští islamisté. Převážná orientace voličů je ale v dnešním Egyptě mnohem umírněnější, a Muslimské bratrstvo proto v poslední době (konec dubna 2012) ze svých politických cílů viditelně slevuje. Extrémističtí kandidáti, a to jak z řad Muslimského bratrstva, tak armádní nominanti byli nadto prezidentskou volební komisí vyřazeni z voleb, a to deset z původního počtu dvaceti tří. Nebezpečí dramatických konfliktů se zapojením egyptské armády zatím nicméně přetrvává. Vzhledem ke klíčové poloze a prvořadému významu Egypta pro islámský svět bude mít nadcházející dění v této lidnaté severoafrické zemi nemalý dopad přinejmenším na celou oblast Blízkého východu.

Porevoluční libyjská občanská válka umožňuje výsledné rozpolcení či rozparcelování země jednotlivými bojujícími frakcemi a kmenovými složkami. Možnost výsledku bojů ve prospěch jednotné Libye je přitom rovněž ve hře. O výsledné politické povaze tamějšího režimu či režimů se lze jen dohadovat. Nastalá situace bezpochyby umožňuje působení zde od povstání proti Kaddáfímu aktivně přítomným protidemokratickým islamistickým uskupením (Al-Kájda), jež ale v Libyi dosud nepřevzala rozhodující roli.

Již rok přetrvávající syrská občanská válka je tragickou periodou syrských dějin, jež dosud podobně jako v Libyi neposkytují oporu pro zavedení demokratického politického systému. Politicko-mocenský vliv íránské militantní, silně protizápadní teokracie, jež si z nynějšího syrského režimu zjevně vytvořila mocenské předpolí, tuto nepříznivou skutečnost významně umocňuje.

V kontextu arabských revolucí se debatuje o významu, souvislostech a důsledcích rozhodující a naprosto úspěšné anglo-francouzsko-americké, zejména letecké vojenské podpory tamějšímu, nakonec vítěznému povstání proti více než čtyřicetileté tuhé diktatuře plukovníka Kaddáfího. Ve srovnání s arabskou a vůbec islámskou negativní odezvou na spojeneckou, Spojenými státy americkými vedenou osvobozovací válku proti soustavně agresivní irácké diktatuře Saddáma Husajna z jara 2003 byl arabský a vůbec islámský ohlas na převážně leteckou intervenci tří západních demokratických spojenců v Libyi z r. 2011 až na výjimky příznivý, zatímco Evropu, NATO a Radu bezpečnosti OSN významně rozdělil.

Tento prvořadě významný dějinný obrat má zcela zásadní, a to dlouhodobé důsledky. Nejenže na půdě Rady bezpečnosti OSN opět předvedl neslučitelnost politických koncepcí a praxe nynějšího autoritativního ruského a totalitního čínského režimu se zásadami demokratické civilizace. Zároveň veřejně předvedl závažnou hloubku rozporů mezi jednotlivými uskupeními států v rámci NATO a Evropské unie. Intervence na podporu libyjských povstalců se zúčastnilo jen 8 států s 28 členů NATO. Proti se po abstenci v Radě bezpečnosti z NATO důrazně postavilo Německo, a na svou stranu vtáhlo dokonce i nynější Tuskovo Polsko. Německo se tak nejen, obdobně jako v době války v Iráku, fakticky postavilo na stranu Ruska a Číny proti USA a jejich spojencům, ale nyní právě tak proti Francii, jež v době irácké války v éře prezidenta Chiracka stála okázale s Německem na až hysterické protiamerické frontě „staré Evropy“ proti proamerické „nové Evropě.“

V případě libyjského konfliktu se tak vlastně svým způsobem obnovila tradice francouzsko-britské „srdečné dohody“ z r. 1904, vzniklá v opozici k německému, celoevropsky zacílenému hegemoniálnímu úsilí. Viditelný německo-francouzský rozkol a s ním spjatý problém udržitelné perspektivy dnešní sestavy Severoatlantické aliance v nastalých a dlouhodobě se de facto obnovujících, tradičně konfliktních souřadnicích Evropy poukazuje na závažnou otázku budoucí udržitelnosti dosavadní sestavy transatlantického jádra demokratické civilizace.

Celkově řečeno představují arabské revoluce a zatím dvě z nich vzešlé nové demokracie co do dějinného významu zásadní a průlomovou rehabilitaci principů demokratické civilizace v dosud vůči nim tradičně rezistentním arabsko-islámském prostředí. Dosavadní neméně významná, již podstatně stabilizovaná demokratická předmostí islámského civilizačního okruhu, totiž Turecko a Indonésie, tak získávají významnou teritoriální a zejména vlivovou oporu globálního významu. Až na Libyi se fenomén šířící se demokracie nejen v Tunisku, nýbrž i v Egyptě postupně zřetelně stabilizuje.

Americká Wilsonova a s ní nikoli náhodou podstatně spjatá Masarykova česká a československá koncepce budoucího světa, bezpečného pro demokracii, tak získává přes dramatické historické peripetie další výrazné ospravedlnění ve světových dějinách.

Nicméně není dobojováno, a je na místě vědět, že nikdy nebude. Pohleďme na nynější globální opory syrského diktátora téměř již v obležení povstalců: Írán, Rusko, Čínu a Severní Koreu. Nejde ale zdaleka jen o souřadnice politické mapy. Existence svobody a demokracie je neustále v pohybu, rizicích a její nejvlastnější podstatou je, že nikdy nebyla, není a nebude samozřejmá, trvale zajištěná. Jednou je získat totiž právě tak znamená vystavit je nemalému stálému ohrožení jak zvenčí, tak neméně zevnitř. Stačí jen podívat se právě tak na stav nynějších arabských revolucí a demokracií, jako na nás samotné. Jak říkával americký prezident Ronald Reagan, bez jehož systematického mocenského úsilí namířeného proti totalitnímu Sovětskému svazu bychom v r. 1989 svobodu a demokracii nezískali, svoboda je v demokraciích ve smrtelném ohrožení vždy s příchodem nové generace. Ta zpravidla netuší, že svoboda není samozřejmá, a bez trvalého osobního nasazení přestává existovat.

Profesor Miloslav Bednář je místopředsedou Svobodných