Miroslav Pavel: Krize? Úpadek? Válka? Jaká bude cena za zítřek?

A imigrace? Není to jen začátek? Co až začne skutečný boj o vodu. A další suroviny a zdroje. Všechno, co jsem se o ekonomii naučil, mi říká, že to obrovské a stále rostoucí zadlužení skoro všech států se dá vyřešit jen dvěma způsoby: buď totální inflací, nebo totální válkou. Přitom taková inflace je, jak ukazuje historie, předzvěstí války. Demokracie je sice ten nejlepší způsob ze všech špatných, ale generuje stále častěji politiky, kteří zjevně nechápou, co by pro společnost měli učinit. A tak se starají spíš o sebe. Vzpomínám si na rozhovor s generálem Rešetnikovem, dlouholetým hlavním analytikem KGB a FSB, v jedné pražské vinárně. Právě o tom, kam svět spěje, jsme diskutovali. Naskočili jsme do vlaku kapitalismu pozdě, řekl mi tehdy s určitým smutkem v očích, jakého jsou schopni snad jen Rusové.

Jak to tedy všechno dopadne? Požádali jsme několik osobností z různých oborů, aby se pokusily na tuto otázku odpovědět.

Veronika Sušová - Salminen, politoložka

Jedním z rysů dneška je nejspíš právě to, že budoucnost se zdá být čím dál tím víc v mlze. Nedá se předvídat, jak to dopadne. Svět je tak propojený a tak složitý, že mu přestáváme rozumět jako celku. Existuje tolik trajektorií a možností, vlivů a faktorů, že vzniká X scénářů budoucnosti. Třeba už zítra ale bude všechno jinak.

Z hlediska dlouhodobějšího a obecného trendu se ale asi potácíme mezi ekologickou katastrofou anebo globální válkou nebo lokalizovanými válkami. Planeta není prostě nafukovací.

V krátkodobější perspektivě jsme na dně tří typů krize. Na dně proto, že není vidět zatím žádné východisko. Sice je slovo krize dnes klišé, ale lepší pojem pro popis situace, kde na jedné straně dochází k řadě disfunkcí systému, a na druhé straně vzniká stav celkové nejistoty a nestability, nemáme.

Tři krize jsou spolu spojené. Je to krize ekonomického modelu, neoliberalismu a neoliberální globalizace. Růst se nedostavuje, je tu stagnace, a to vytváří tlak na hospodářství a rozpočty, ale hlavně na konkrétní lidi. Problém je, že ekonomika se obrátila proti společnosti. Už jí neslouží, ale negativně mění její podobu. Pak je tu krize liberální demokracie, která se projevuje populismem a nedůvěrou v politiky a instituce. Je to odpověď na ekonomické problémy, ale také na korupci, odcizení mezi politickou třídou a občany, na neexistenci zájmově vystavěných alternativ v politickém spektru i na to, že občanství a konzumerismus jaksi splývají. Politika už není o naději na něco, ale jenom o nejistotách a jejich vytěsňování či regulování. A tak občané směřují své zraky k tomu, aby věci zůstaly aspoň tak, jak byly. Krize levice (která vždycky dělala politiku pozitivní změny) je součástí celého problému.

Konečně, třetí krize se týká mezinárodních vztahů pod vedením USA nebo Západu. Svět se za posledních třicet let změnil a země jako Indie, Čína a také Rusko budou chtít svůj díl moci. V relativně blízké perspektivě asi směřujeme k nějaké formě světa vícero center a sdílené odpovědnosti a rivality. Konkrétně Rusko se na takový postzápadní svět, zdá se, svojí politikou chystá. Otázka je zase, jak k tomu dojde a nakolik to bude válečnou cestou v kontextu, kdy dnešní technologie války zaručuje vzájemné a totální zničení. Bez vítězství.

Krize jsou součástí dějin a nemusejí končit jenom tragicky, takže není třeba věci příliš dramatizovat. Horší je, že zatím na tyto krize nejsou smysluplné odpovědi. Naopak se zdá, že „tam nahoře“ platí přístup „byznys jako obvykle“: víc trhu v ekonomice, více dekorativních hodnot v politice a více USA v mezinárodních vztazích. To je nemožná politika, která zatím bohužel převládá, a může, ale vůbec nemusí skončit revolucí či válkou.

Pobyt na dně krize není moc příjemný a zatím jsme se ode dna neodrazili. A pravděpodobně to nějakou dobu potrvá. Z dlouhodobější perspektivy máme ještě trochu času, i když v daný moment není moc důvodů k velkému optimismu. Asi tu platí, že musí být napřed hůř, aby mohlo být lépe. Snad ono hůř nebude taky znamenat pozdě.

Ľuboš Blaha, poslanec slovenského parlamentu

Sú len tri možnosti. Jedna možnosť je takzvaný „bussiness as usual“. To znamená, že sa s menšími či väčšími výkyvmi udrží súčasný režim globálneho kapitalizmu a západnej hegemonie. Tento systém prináša obrovské nerovnosti, vojny, chudobu a aroganciu elít. Prináša ich, protože ich potrebuje k svojej reprodukcii.

Potrebuje nerovnosť, aby mohol bohatý Západ vykořisťovat a držať pod kontrolou perifériu. Výborne na túto tému písal už Immanuel Wallerstein, ale v ére globalizácie túto tému veľmi presvedčivo otvárajú aj Antonio Negri s Michaelom Hardtom, ktorí hovoria o novom všemocnom impériu, v ktorom sme všetci pod totálnou kontrolou nadnárodného kapitálu. Globálny kapitalizmus pre svoju reprodukciu potrebuje aj lokálne vojny, aby šľapal zbrojný priemysel a pacifikoval sily odporu. Svetová vojna veľmocí nie je v jeho záujme, militarizmus predvádza skôr na periférii, prejavom sú západné vojny v Iraku, Sýrii, Líbyi či na Ukrajine.

Tento neoliberálny a imperialistický režim sa v rámci svojej ideológie skrýva za sladké rečičky o demokracii a ľudských právach, ale v skutečnosti ide o to, aby si vytváral alibi pre možnosť preventivného vojenského zásahu kdekoľvek na svete a aby zároveň šíril liberálne západné hodnoty individualizmu a konzumerismu, ktoré ničia akékoľvek širšie kolektivně identity a teda aj akúkoľvek šancu na reálny odpor voči systému.

Toto je však len jedna možnosť. Zvyšné dve znamenajú radikálnu zmenu aktuálního režimu. Prvá by znamenala pokrokovú revolúciu, keďže napriek snahy režimových indoktrinačných aparátov rastie nespokojnosť a frustrácia ľudí, ktorá môže prepuknúť v revolučný pohyb a pozitivne zmeny, ktoré by priniesli antikapitalistickú, sociálnejšiu alternatívu. Tento scenár příliš pravděpodobný nie je, protože ľavica na Západe postupne upadá, a to aj pod ťarchou svojej postmodernej úchylky, ktorá ju zbavila jednoty a preorientovala ju od sociálno-ekonomického radikalizmu na kulturno-menšinovú liberálnu agendu. Postmoderný liberalizmus, který sa na Západe vydáva za ľavicu, v konečnom důsledku iba robí užitečného idiota nadnárodnímu kapitálu, kterého zbavuje mocenských prekážok, či už je to národný štát alebo triedny zápas pracujúcich ľudí. Druhá možnosť – socialistická revolta – je teda aktuálne skôr z ríše snov.

Tretí, posledný scenár, je radikálnou zmenou, který však nemá pokrokovo-revolučný, ale naopak reakčno-dekadentný charakter. Je to nástup niektorej z variant fašizmu, který by upevnil moc velkého kapitálu, zaviedol totalitnú kontrolu, eliminoval ľavicu, odbory a akékoľvek protestné hnutia a pacifikoval masy nechutnými blábolmi o rasizme, nacionalizme a šovinizme. V permamentnom vojnovom stave by si kapitál udržoval dominanciu nad masami. Tento scenár je aj vzhľadom na rastúcu silu krajnej pravice pravděpodobnější a mohol by viesť aj k světověj vojne a radikalizácii kapitalizmu.

Desím sa prvého scenáru, trasiem sa strachom z tretieho scenáru. A mám velké obavy, že jediný scenár, který by priniesol pozitivnu zmenu, a teda socialna revolúcia, je v nedohľadne. Preto vo mne prevláda pesimizmus. Dopadne to zle. Nateraz. Ale dejiny nekončia.

Ilona Švihlíková, ekonomka

Rostoucí obavy z toho, „kam se ten svět žene“, jsou podle mého názoru reakcí na ojedinělý shluk krizí. Doba, ve které žijeme, je skutečně přelomová a současný stav lze asi nejvýstižněji popsat jako chaos. My, kteří se zabýváme teorií chaosu, v tom vidíme i úžasnou možnost přispět ke změně, a možná dokonce i změně systémové. Jenže chaos znamená, že rizika jsou obrovská, a žít v takovém období – protože seshora vzdáleni ho zkoumat nemůžeme – taky není taková legrace.

V jedné ze svých knih, v Přelomu, jsem načrtla dva „čisté“ scénáře vývoje, dystopii a utopii. A v současné době se nám perou mezi sebou prvky jak z černého scénáře (rekordní míra nedůvěry mezi velmocemi, tendence používat ekonomické nástroje pro geopolitické účely, klimatické změny, migrační pohyby), ale také z toho optimistického, mnou nazvaného Velká transformace. Ten souvisí i s tím, že stále více lidí nevěří oficiálnímu výkladu dodávaného hlavním mediálním proudem, hledá jiná vysvětlení, jiné možnosti. A nakonec i v ekonomii, která si, chudák malá, vysloužila tolik pohrdání, dochází k postupné změně paradigmatu, objevují se jiné, radikálně demokratizační náhledy na peníze, na fungování centrálních bank, na využití moderních, pracovně-úsporných technologií, jejichž rozšiřování postupuje mnohem rychleji, než se čekalo.

Černý dystopický scénář je spjat s ústupem demokracie a posilováním autoritářské společnosti kontroly, přičemž represi si vynutí sami občané, nebo s ní alespoň budou svolní pod tlaky nekontrolované migrace, sociálních problémů i terorismu. Je to společnost kamer na každém rohu, společnost, v níž budou už jen bezhotovostní peníze (opět funkce kontroly), společnost, která se permanentně připravuje na válku – nejen finančně, ale především mentálně propagandisticky. Je to společnost, která ke svému fungování potřebuje nepřítele a živení nenávisti. Rozšíření pracovně-úsporných technologií může být částečně zabrzděno válkou a poničením části kapacit, či se místo toho roztočí kola „konkurence lidí a robotů“, která povede k rozšíření pracující chudoby v upgradeované verzi neofeudalismu. Samozřejmostí takového scénáře je využití technologií pro špiclování lidí, pro jejich kontrolu a manipulaci, stačí se podívat na fungování NSA, které nám odhalil Snowden, nebo na plánovanou smlouvu ACTA, která se může kdykoliv znovu vynořit jako příšera z hlubin. Politickým subjektem dystopie se může stát inovované hnutí Tea Party, kde za nitky tahají miliardáři, protože jim dohody a la TTIP vytvářejí skvělé podhoubí pro kontrolu společnosti korporacemi, jejichž moc bude plynout z ovládání technologií.

Scénář Velké transformace počítá s pozitivním využitím technologií, které si vynutí jiný typ ekonomiky i společenského uspořádání. Postupný ústup z hegemonické pozice USA sice vytváří chaos mezi elitami, ale zároveň uvolní prostor pro nová řešení. Hlavním politickým úkolem bude zničit moc – založenou na dobývání renty – horního 1 procenta. Moderní technologie totiž nemusejí být jen nástrojem ovládání společnosti, ale také demokratizace společnosti. Možná i po konfliktech dojde ke změně elit západních společností, podpořených občanským tlakem, který přispěje k postupnému přechodu k mírovému multipolarismu. V socio-ekonomické sféře se bude intenzivně projevovat decentralizace a lokalizace, podpořená i rozšířeným používáním 3D tisku, demokratické principy se budou postupně rozšiřovat i do ekonomické sféry, která bude reagovat na rozšíření pracovně-úsporných technologií změnou konceptu práce, případně zavedením nepodmíněného základního příjmu. Bude to svět obtížného hledání nových řešení mimo současný kapitalistický systém. V takovém světě nebude již dominantním společenským přebytkem ani zisk, ale ani renta.

Snad to nejhorší, co se nám může stát, je vnímat černý scénář jako cosi nevyhnutelného – čímž to nevyhnutelným také učiníme. Protože ještě není rozhodnuto, jaká bude cesta z chaosu, jaký atraktor budoucího vývoje převládne.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami