Miroslav Polreich: Migrace v souvislostech

Vzpomeňme na stěhování národů a i v nové době na utváření nových a dokonce i státních uskupení; příkladem budiž USA. Je to tudíž zcela přirozený proces. Na druhé straně doznal jednoznačného odsouzení jiný dobře známý princip v podobě povinného přemísťování lidí či omezování v pohybu. A přesto máme nyní na pořadu dne kvóty, lágry, dokonce i věznění, pokud někdo poruší naše dnešní politické vnímání celého problému.

Hlavním problémem přitom nejsou vzrůstající počty migrantů, ale daleko větší úkol – vytváření atmosféry strachu, nejistoty a nenávisti. Politická reprezentace při nově se vyvíjejících politických strukturách, v nichž demokratické principy ztrácejí svoji sílu, hledá nové způsoby vládnutí. Moc se stává efektivní, pokud je vedena v atmosféře strachu, jen nejistý člověk a společnost jsou snáze ovladatelní a manipulovatelní.

Příklad? Po rozpadu bipolárního světa jsme se překvapivě dozvěděli, že Rusko je svobodné (bez hranic), a tak se do Československa přesune 10 až 15 miliónů Rusů. Nikdo to dnes už nepřipomíná, ale před 25 lety se na této kampani podílel nejen bulvár – ministerstvo vnitra pod vedením Jana Rumla ve spolupráci s armádou připravovalo nejen místa, ale i koridory, jimiž budou milióny lidí naváděny. A k tomu nás „Rusáci" měli samozřejmě vyžrat. Kupodivu nepřišli, ale rusofobie je živena dále, pod jinými, stejně nesmyslnými záminkami.

Vláda a fobie

Příčiny migrace bývají většinou ekonomické, ale také existenční, přičemž oba tyto důvody zpravidla souvisejí. Nově k němu přibývá také faktor nedostatku vody. Myslím, že jako první to rozpoznal libyjský Muammar Kaddáfí, který přistoupil k budování mohutných zavlažovacích systémů, ale opomenul pro nás, bohaté Evropany, stavět na Sahaře lyžařské sjezdovky, jako v Dubaji. Také na to doplatil.

Jsou tu ale i nové a závažnější příčiny migrace, existenční bezpečnost. Netřeba vyjmenovávat státy, které jsme snahami o zavedení vzorové demokracie zcela rozvrátili, přičemž oběti na životech jdou – stejně jako počty migrantů – do milionů. To jsou fakta, která musíme mít na mysli při jakékoliv zmínce o migraci.

Situace na Blízkém východě dnes jakoby ukazuje na nezbytné překreslování hranic. Jak toho dosáhnout? Asi nikoli každodenním bombardováním, které Islámský stát zničit nemůže. Bez vojenského významu nemá bombardování význam ani politický, a je tudíž nesmyslné. Snad s výjimkou podněcování masivní migrace. Nabízí se proto možnost zastavit vojenské operace a pak třeba dát na amerického politologa Fareeda Zakariu, podle něhož je „jednání s teroristy jediným způsobem, jak je porazit". Možná to zní naivně, ale mír se vždy uzavírá jen s nepřáteli, s nikým jiným. Česká kampaň proti migraci naopak podněcuje islamofobii a má k jednání daleko. Nevím, proč nemůžeme mít více informací třeba o Indonésii, největším islámském státu, který dnes nakonec svým progresem předstihuje Čínu i Indii.

Žádná situace není bez řešení – bez mírového řešení. Vyžaduje ale hledání všech prostředků nejen k vyjednávání, ale i k budování důvěry. Bohužel mám za to, že nyní máme nakročeno jiným směrem. Politická reprezentace EU neřeší problém migrace ani lidí, místo nich má čísla a kvóty, jimiž se snaží manipulovat. Jako na otrokářském trhu kdysi v USA. Vzít lidem poslední právo a zařadit je pod kvótu, kterou je třeba někam umístit, obvykle tam, kde nikdo být ani nechce. Tomuto přístupu se nijak nevzdaluje ani naše nová kampaň chytání lidí při tranzitu. Budou v našem lágru, ačkoli je známo, že až se z něj snad jednou dostanou, beztak zamíří tam, kam chtěli původně, do místa určení, kde už žijí jejich blízcí. To ministru vnitra nikdo neřekl? A on si jen dovede říci o miliony na krytí nákladů pro tuto tranzitní přestávku.

Česká republika se sice statečně postavila k nucené kvótě z EU, ale dobrovolně s těmito lidmi bude zacházet podle své vůle jako s otroky. V čem je rozdíl? Panu Sobotkovi a celé vládě unikl sociální aspekt, ale hlavně – z obrazu jim vypadl člověk.

Nejhorší ale je, že sama vláda vyvolává fobie, neboť ještě nikdo neřekl, že všichni ti lidé se chtějí stěhovat do České republiky a zde také žít a pracovat. Pokud vláda říká, že přijme stovky lidí, kteří s ČR ani nechtějí mít nic společného, tak ať vysvětlí, na jakém právním a humanitárním základě je její rozhodování o životech těchto lidí založeno.

Máme své migranty: statisíce Ukrajinců, desítky tisíc Vietnamců, Rusů a v podstatě nikomu nevadí. Mají své negativní stránky, ale v podstatě je společnost dávno mezi sebe přijala. Proč? Protože k nám přišli dobrovolně, z vlastního zájmu a nakonec je i sami potřebujeme. Zůstalo zde také po rozdělení téměř 300 tisíc Slováků a vadí to někomu?

Co se tedy nyní vlastně děje? Místo o lidech mluvíme o číslech. Nebylo to tu už někdy? Mám jediné a velmi nepříjemné vysvětlení. Je třeba lidem nahnat strach, i když v našem případě pod umělou záminkou, aby pak byli snáze manipulovatelní. Že by i k tomu byla EU dobrá?

Člověk není číslo

Také rusofobie se musí přiživovat, a tak si k rozhovoru do TV pozvou človíčka, který řekne, že se na uprchlíky musíme dobře připravit, „hlavně na ty, kteří budou utíkat z Východu vzhledem k agresivní politice Ruska". A přitom dobře vědí, že v posledních letech nejvíce uprchlíků na světě přijalo právě Rusko, přičemž většinu – až 2 miliony lidí – z Ukrajiny v době probíhající války.

Co se čísel týká, tak ještě několik poznámek. Evropa – hlavně Francie, Británie a Německo – potřebovala migranty hlavně z pracovních důvodů, protože v některých profesích prostě „nebyli lidi". To zvláštní slovo „lidé"; právě na něj hostitelské země zapomněly. Oni totiž přijeli jenom pracovníci, ale postupně i jejich rodiny, které mají své potřeby včetně jisté sounáležitosti se svojí starou vlastí, tradicemi, kulturou a náboženstvím. Integrace nikdy není jednoduchá. Nezapomeňme na naše, či raději slovenské Romy. Přesto jen pro přehled a snad i „uklidnění": Nový Zéland přijal loni 40 tisíc emigrantů, a to má oproti ČR jen asi polovinu obyvatel, v Austrálii (v Sydney nebo Melbourne) jsou večer v centru na ulicích jen Asiaté a Číňané, bílých tváří poskrovnu. V USA žije čtyři až pět milionů ilegálních imigrantů, přičemž pobyty asi milionu z nich se každoročně legalizují, a to mají USA o 200 milionů obyvatel méně než půlmiliardová EU. Pojem „ilegální" je ale trochu ošidný: ne že by o nich úřady nevěděly, ale tolerují je, protože je potřebují právě třeba jako migrující dělníky na sezónní práce. (Mimochodem, největší počet uprchlíků vzhledem k počtu obyvatel zažilo Čečensko po první válce s Ruskem, kdy se stalo „svobodným" a zavládla v něm šaríja – téměř polovina z celkových asi dvou milionů obyvatel opustila zemi a přes Rusko zamířila do Evropy.)

Jaké hledat řešení? Není snadné, jako život sám. Je třeba odstranit příčiny migrace či dokonce nové kolonizace. A nelze je hledat jen v ekonomice nebo v přírodním bohatství, nýbrž i v přirozeném útěku lidí z válečných oblastí. Jinými slovy, hledejme příčiny u sebe, nebo chcete-li v USA a jejich nepředvídavé a nefunkční zahraničně mocenské politice.

Je však velmi nebezpečné podporovat tendenci politiků i médií vyvolávat různé fobie a atmosféru strachu, které sice nemají reálný základ, ale zato usnadňují mocenské ovládání naší společnosti. Člověk není číslo a lidé nejsou kvóta. Pokud to přijmeme, vstupujeme na cestu fašizace. Nežijeme už v bipolárním světě, ale v globální odpovědnosti, která je nakonec základem pro naši vzájemnou závislost a jedinou jistinou mocenských zájmů. Škoda, že tak prostý závěr má na cestě ke svému naplnění tolik těžko překonatelných překážek.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami