Miroslav Polreich: Ne ruský, ale český útok proti USA

Na jedné straně jsme měli demokratickou kandidátku s jasným programem nadále „vládnout světu“ i za podmínek neblahé válečnické minulosti (Obama vedl celkem sedm válek). Čili záruka stability této linie. To vyhovuje neocons, chcete li krajní pravici a skupině těžko zařaditelných s nižší gramotností a tím také i politické odpovědností.

Na druhé straně byl velký otazník. Myslím, že Republikánská strana tentokráte poprvé neměla svého kandidáta. Společnost, jak se dříve říkávalo je „těhotná“ ne snad revolucí, ale rozhodně zásadní změnou. Přišel Trump. Nebudu ho hodnotit, i když na předvolebním mítinku v Evropském domě jsem byl schopen charakterizovat jeho další směr na základě znalosti postojů jeho poradců i stavu americké společnosti za budoucího vítěze. Což není tak podstatné jako vlastní analýza prezidenta Zemana, který nejen předpověděl ale i podpořil Trumpovu volbu. Kupodivu se mu nyní nedostává očekávaného ocenění od, jak se nyní v USA ujímá označení, „mediálních presstitutek“ (s překladem bych raději počkal opět na pana prezidenta). Osobně mě zaráží, že naopak se zintezivňují neomalené útoky proti jeho Hradu dokonce v Právu (Pehe, Mitrofanov). Nu, někomu to slouhovství vlezlo až do morku kostí. Nyní však je to již jen jejich problém a Právo se dosud ještě nepřeonačilo.

Spojené Státy jsou teprve nyní schopny si uvědomit své reálné postavení ve světě. Pokud máme vlastní názor a víme, kdo jsme, je snadno tomu rozumět. Dovolím si skromně napovědět: priority všech odpovědných mocností jsou totožné (neproliferizace nukleárních zbraní, boj proti terorizmu, organizovanému zločinu, drogám, ochraně životního prostředí, ale i pozitivní nutná spolupráce při řešení medicinských problémů, dobývání vesmíru, respektovaní Charty OSN, ale třeba i stávající mírový závazek vycházející pro mnohé nepříjemně a nepochopitelně i z ustanovení NATO a mohl bych pokračovat. V této situaci je jistá zákonitost.

Jsou to podstatné úkoly. Mají však jednu vadu. Ani jedna z velmocí není schopna samostatně tyto úkoly plnit. Takže před námi stojí jednoduchý závěr. Na základě vzájemné závislosti a tím i vědomí si své slabosti, která je universální, je bezpodmínečně nutná vzájemná operativní spolupráce. Je to tak těžko k pochopení? Pro ty, kteří hledají nepřítele, nebo by s ním rády bojovali asi ne. Má to svoji logiku, vědí, že nutně potřebují nepřátelskou a nestabilní atmosféru. v té se skryje společenská, ale i osobní neschopnost a morální pokleslost.

Ruské ovlivňování voleb v USA

Vraťme se ale k podstatě tématu. Manipulace s americkými volbami. Nevyhrála Hillary ne proto, že její koncepce neomezené moci již dávno je mimo realitu, ale kvůli Rusům a jejich schopným hackrům, či dokonce osobní animositě Putina k její osobě. Zde jsou skryty dva prvky. Předně neoprávněná prohra a pak, jak jinak, nepřátelští Rusové mohou za všechno. K tomu přece není třeba ani důkaz. Stačí stanovisko ředitele CIA Johna Brennana, to bývá vždy tajné, včetně zdrojů, takže nezpochybnitelné a souhlas s tímto hodnocením od ředitele FBI James B. Coneyho a ředitele Národního zpravodajství James R. Clapperiho, My tomu můžeme věřit, ne tak předseda zpravodajské komise Sněmovny David Nunes, který bohužel k tomuto tvrzení nikdy žádný důkaz neviděl a proto je přirozené, že i Trump vše označil za pustý nesmysl. Dokonce i dnešní prezident Obama jako zastírací manévr porážky hrozí Rusku odvetou. Je zřejmé, že dříve při volbě z Obamamánie větší roli hrála mánie, než jeho vlastní osobnost.

Šéf německé zpravodajské služby Bruno Kahl však již přispěchal s prohlášením, že Rusové se budou snažit ovlivnit i budoucí jejich volby. Český odborník v této oblasti Aleš Špidla přiznává, že útočit může kdokoliv kdo k tomu má prostředky a odbornou kapacitu. Zdroje jsou však anonymní a těžko dokazatelné.

České ovlivňování vole v USA

Zde se musíme vrátit trochu do historie. Nemusíme hledat tak nesnadno dokumenty jako v případě Ruska. Vše je zcela jasné a dávno publikované dokonce v bulvárním formátu českých i světových medií a prověřeno americkou administrativou.

Do voleb 1992 vládl Reagan a Bush st. čili Republikánská strana, a to dávalo naději naší pravici a hochům kolem Havlova Hradu na zesilování napětí a vytouženému návratu opět k bipolárnímu světu, kdy my ovšem budeme tentokrát na té správné straně. Navíc ˇpan Žantovský, mluvčí prezidenta, přišel s hodící se teorií o „bezpečnostním vakuu“ a naší jediné cestě k záchraně, vstupu do NATO. A to nehledě na fakt, že právě v té době došlo při jednání OBSE ve Vídni k dohodě o bezprecedenčním odzbrojování. Rusové, např. z pěti milionů mužů ve zbrani na jeden milion, my počty tanků a letadel z téměř dvou tisíc na - nu, víme, kolik jich nyní máme. Po zrušení Varšavské smlouvy se i pokračující existence NATO stala velkým problémem. Američané se přikláněli tomu, aby bezpečnostní otázky převzala OBSE, jejíž celoevropskou univerzalitu chtěli navíc rozšířit. Proto právě oni prosadili, že i asijské republiky dřívějšího SSSR, které nemají s Evropou nic společného, se staly členy OBSE.

Vraťme se \ale k volbám. Nadějí na zvrat slibovalo vítězství Republikánské strany a to i přesto, že i Henry Kissinger se klonil k názoru, že pokud by se mělo NATO rozšiřovat, tak o Rusko a „nechat postkomunistické země v čekárně“. Jak to i nyní v roce 2016, když hovořil o chybách americké politiky, zopakoval. Navíc dodal, že postkomunistické země by chtěly vstoupit do NATO, jaké bylo v době bipolárního světa a nerespektují pozitivní vývoj posledních změn a jejich možnou perspektivu vedoucí ke stabilizaci mezinárodního společenství.

To nevyhovovalo našim neocons a proto nastoupili jako aktivisté do amerického předvolebního boje. Zcela nepokrytě a otevřeně. Nebylo nás mnoho, kteří se postavili proti této protiamerické kampani. Myslím, proto, že by nebylo od věci ocitovat příslušné pasáže z mé nedávno vydané knihy o řešení mezinárodních sporů „Špioni v diplomacii“ popisující detailně celou záležitost (str. 88 a násl.) a to i proto, že dnes nikde o našem „hrdinném“ snažení při ovlivňování amerických voleb nenaleznete ani zmínku.

Citace:

Prezident České republiky Václav Havel dokonce obviňoval Spojené státy, že opět „zrazují“ země Východní a střední Evropy, stejně jako bylo Československo „zrazeno“ v Mnichově v roce 1938 a v Jaltě v roce 1945. Havel se tak vyjádřil při návštěvě Varšavy ve dnech 23 – 24 října 1993 pro list Rzecz pospolita (viz příloha). Havel tehdy navštívil Walesu a konsultoval s ním, jak budou jednat s Clintonem při jeho plánované návštěvě Prahy. Zde se měl sejít s představiteli východních zemí. Lech Walesa dlouho odmítal cestu do Prahy, protože Clintonovi „stejně ruku nepodá“. Člověk by se mu ani moc nedivil, protože v našich novinách si mohl přečíst, že Clinton je agentem KGB, dokonce vyškoleným v roce 1969 v Praze při jeho týdenním pobytu zde po příletu z Moskvy. A vnitro přidalo informaci, že byl v Praze tajně. Nebyl totiž, jak se dodatečně zjistilo, registrován na cizinecké policii. A aby o tom nemohl nikdo pochybovat, tak šéf BIS, organizace, která by to vědět měla, (Stanislav Devátý) prohlásil Clintona přímo za „kryptokomunistu, kterému musíme zabránit ve vstupu do Bílého domu“ (Devátý v rozhovoru s americkým novinářem Jolyonem Neagelem 3.11.1992) Kampaň byla daleko širší než jsem schopen uvést. Jednalo se o primitivní antiamerikanismus tehdejších našich, ale mnohdy i současných představitelů. Ovšem jako vždy s plnou mediální podporou. A také dosti opovážlivá snaha po ovlivňování amerických prezidentských voleb.

Jak je zřejmé, tak ani americké předvolební období nebylo z našeho hlediska bez „vady na kráse“. Právě v té době vyběhly na světlo boží informace o ruském špionu Clintonovi a měly ovlivnit negativně postavení demokratické strany ve volbách. Věc nebyla tak zanedbatelná. Několik z nás si dovolilo postavit se proti. Mě iniciovala následující skutečnost. Zjistil jsem totiž, že policie hrubě začala vyslýchat, šikanovat a hledat další „špionážní“ podklady u již starého pána, pana Kopolda, který poskytl studentu Clintonovi v Praze bezplatné ubytování (Clinton byl totiž spolubydlícím jeho syna na studiích v Londýně). Obrátil jsem se tehdy na ČTK (ředitel v té době Petr Uhl) s žádostí o radikální zásah a pomoc uvedením informací na pravou míru. Výsledkem bylo sice utlumení kampaně, jmenovitě proti kandidátu demokratické strany. Nakonec byla ustavena Senátní vyšetřující komise USA, která (již po volbách) a se souhlasem české vlády vyšetřovala okolnosti proticlintonovské kampaně v Praze. Mimo mne, pokud si dobře vzpomínám svědčil před touto komisí i Jaroslav Bašta, pozdější ministr, který měl na starosti bezpečnostní služby.

Jednání, které bylo vedeno na velvyslanectví USA. Bylo velmi podrobné a dle otázek, o které se komise zajímala, se dalo snadno vydedukovat, že jsou mířeny na podporovatele republikánů u nás a jmenovitě na lidi kolem Havla na Hradě. Mě osobně pak písemně bylo nabídnuto prostudovat materiály z výsledku tohoto šetření ve Washingtonu. Nevy\užil jsem toho.

Demokraté a Clinton vyhráli a z našich snaživců a kritiků, dosti křivých, v předvolební době se stali (v týmu kolem Havla), jak také jinak, jejich obdivovatelé. (Trochu se nám to opakuje po zvolení Baraka Obamy.) Bohužel nevím, kterou literaturu (mimo dobového tisku) na podporu těchto skutečností z provenience Ústavu moderních dějin či Ústavu pana Žáčka bych mohl doporučit. Jsou to ale všeobecně známá fakta. Nikdo je ale neuvádí a hutná literatura stále publikovaná o těchto okolnostech raději neuvádí nic. To je o stavu objektivního výzkumu našich moderních dějin.

Nezapomeňme, že tato kampaň vznikla v souvislosti s negativním stanoviskem USA (toho dle Havla zrádcovského státu) k rozšíření NATO. Aby v Česku nikdo nezapochyboval o známkování USA coby zrádců a významu tohoto slova v souvislosti s rozšiřováním NATO, přispěchal na pomoc v té době rádce prezidenta Václava Havla a vyšší funkcionář Hradu, později i ministr kultury (!) Pavel Tigrid, když se v Radiožurnálu nechal slyšet (bylo několikrát opakováno), že kdo nesouhlasí se vstupem do NATO je „vlastizrádce“, v lepším případě komunista. Byl to dosti závažný argument v zemi, která ještě má v paměti dobu a ví jakse se zrádci zacházelo. (Jestli někoho napadá, že slyšel stejný argument v souvislosti s podporou umožnění americké základny u nás, tak to není náhoda). A i jinde Tigrid uvádí (LN 3.6.1997): „Takové řeči“ (zpochybňovat vstup do NATO referendem) lze v celku bez váhání zařadit do kategorie velezrady. Dovolím si důrazně varovat, nezahrávejte si s tím.“ Pan Bělohradský ve svém článku „První vlaštovky natoidní demokracie“ dodává: „ Demokratický novinář tu prohlašuje za velezradu názory mnoha západních intelektuálů, velké části Rakušanů, a vůbec diskusi o NATO. Je to staronový pocit pro českého intelektuála dopouštět se velezrady svými názory. V roce 1967 byl souzen Jan Beneš za velezradu, které se dopustil tím, že psal do Tigridova „Svědectví“.

Byl to také již projev „natoidní demokracie“ (Václav Bělohradský) A dnes je Tigrid (také kádrový pracovník centrály CIA) uctívaným nestorem české žurnalistiky.

Z vysoké politiky sestupme do malých českých poměrů. Jedním z hlavních propagátorů českého vstupu do NATO byl Petr Pithart, který obcházel různé schůze s mladými lidmi, kteří, jak uváděl, ho „dobře chápou“. Vzhledem k respektu k jeho otci, kterého jsem znal, a skutečnosti, že Pithart byl senátorem za mé rodiště, jsem ho vyzval k diskuzi, před studenty havlíčkobrodského gymnázia. Byl jsem odhodlán obhajovat u nás tak nepopulární americké „zrádcovské“ stanovisko. Oba jsme vyučení právníci. Přesto každý čteme článek 5 jinak. Mohli jsme si to vyjasnit. Nebylo to však možné. Ředitel Havlíčkova gymnázia (Jan Štefáček) mi asi po konsultaci napsal, že se nenechají „vmanévrovat do žádné diskuse“. To vše uvádím jenom jako doušku, svědčící o politické atmosféře té doby. I to gymnázium, kde KHB před více než 150 lety získával svůj názorový náboj, „neboť se tam pěstovalo „nebezpečné myšlénkování“, jak sám v dopise svému bratru Františkovi vysvětloval své tehdejší politické a společenské postoje a kde je vlastně získal, je dnes spíše odrazem současného „demokratického“ prostředí, než dávného rakouského „absolutismu“ za Havlíčka“.

Závěr

Porovnáme li údajné ruské snahy ovlivnit americké volby, bylo by to jen břídilství proti naší aktivní, sice hanebné, operativní práci hochů kolem Havlova Hradu, kteří se domáhali návratu k bipolárnímu světu. Pokud nyní můžeme snadno sledovat převažující a to dosud fandovství pro stranu, (Hilllary Clinton) která deklarovala jednostranné pokračování politiky síly na úkor hlavních zásad nejenom Charty OSN ale i samotného NATO, které v preambuli své Severoatlantické smlouvy uvádí, že členské země „potvrzují „svou touhu žít v míru se všemi národy a vládami“.

Plníme my jako členská země tuto zásadu? Přijímají naše odpovědné orgány usnesení a opatření v tomto směru? Kdy to projednala vláda či parlament? Rozhodně ne. Tudíž pracujeme proti zájmu samotného NATO. Třeba když ministerstvo vnitra, spíše jeho zpravodajská služba, spoluorganizují s „Evropskými hodnotami“ a jinými pochybnými organizacemi utajená jednání mimo jiné o nezbytnosti nukleární války, navíc za účasti ukrajinských protiruských aktivistů.

V USA dochází a dojde k zásadní změně, která vyústí v odpovídající multilaterální politiku s důrazem na zvýšenou odpovědnost velmocí. Konservativní a bezperspektivní tendence, které hledaly prostor, tentokráte v demokratické straně neprojdou. Samotný stav vzájemné závislosti to již neumožňuje.

No pasarán.