Nechci zasahovat do mezinárodních procedur na které se Vámi otištěný článek odvolává. Předně o těchto věcí moc nevím a hlavně se jednalo o akty následně organizační a legalizační. Rozhodně však ne s politickým podtextem, tak jak bychom ho dnes rádi akcentoali.
Je třeba opravdu jít ke kořenům událostí a hlavně popsat a charakterizovat reálnou situaci té doby.
Od poloviny osmdesátých let, nastupovalo období perestrojky symbolizované pro historiografii jménem Gorbačov. Došlo tak k zásadním demokratizačním změnám poměrů v Sovětském svazu. Zde je třeba vidět a ocenit i vlivový podíl „Pražského jara“ s jeho rozsáhlou myšlenkovou kapacitou. Zde býváme účelově skromní, protože se toto období nějak nehodí do současné rétoriky popírající hlavně jakýkoliv pozitivní prvek vedoucí k demokratizačním změnám, na kterých by měli hlavní a dokonce rozhodující účast komunisté.
Vzpomínám proto na období, kdy profesor Hájek, nejenom jako odborník na zahraničně politické otázky, ale i vedoucí činitel disentu,, udržoval kontakt s představiteli evropských zemí (byli to jeho sociálně demokratičtí přátelé v nevyšších exekutivních funkcích) inicioval myšlenku, že pokud chceme úspěšně změnit politickou situaci, musí předně dojít ke změně v centru moci, tj. v Moskvě. Proto také se jemu a Hanzelkovi podařilo umístnit v Izvěstiích obsáhlé články o naši politické situaci a navázal operativní kontakt s mediálním prostředím v Rusku (Novoje Vremja a Izvěstijí, spolu s bohemisty). Aktivizoval se i kontakt Mlynáře na jeho blízkého přítele Gorbačova. Došlo ale i k jistým operativním kroků přímo na velení vojsk v Milovicích (již v březnu 1989), s přímým požadavkem, aby svým jednoznačným vlivem na československou generalitu, stranické vedení i vládní orgány, rozhodně konstatovali, že nedopustí násilné potlačování případných protestních akcí. Jednání z pověření Hájka, které zprostředkovala vedoucí funkcionářka Pionýra, jsem vedl. Nedostali jsme v té době ze sovětské strany žádné stanovisko, ale dopis Gorbačova předložený vybraným funkcionářům Strany v kritických dnech Listopadu potvrzuje rozhodný vliv na další „umírnění“ jednání, této stále rozhodující složky.
Zde je třeba vložit pro mladší a dnes rádo zapomínající, že v této době zde byla zcela pochopitelně a zákonitě vedena silná protiruská kampaň, snaha po zákazu jejich publikací, (česky vydávaný Týdeník aktualit, Novou dobu a pod). Mohlo by se použít srovnání i s dnešní rusofobií.
A ještě jednu malou, ale podstatnou poznámku. Známá disidentka Jiřinka Šiklová,, jistě ne vojenský odborník se později nechala slyšet „ V Listopadu jsme se nebáli StB, těch bylo málo, ani Lidových milicí, ty se rozhádaly a z Prahy odejely domů, ale strach šel z československé armády. A je třeba přiznat, že ona čekala na rozkaz, který ale nepřišel. Naše armáda byla důsledně normalizována a dle různých pozdějších hodnocení „ukázněně“ připravena plnit stranické zadání.
To byla politická situace v době Listopadu. Rozhodující faktory se tudíž neodvíjeli od aktivit Kocába (den poté). Ani při jednání Klaus, Kocáb v Táboře s naší generalitou (několik dnu poté). Ano, v té době byla sovětská armáda mojí armádou, která svým postojem utlumila zneužití ČSA. (vzpomeňme na Rumunsko).
Vraťme se však k tématu.
Jaromír Johanes, který byl jmenován ministrem zahraničí po odchodu Bohuslava Chňoupka, ještě před Listopadem jmenoval Komisi pro jednání se sovětskou stranou o odchodu jejich vojsk z Československa. Vedoucím byl ustanoven jeho náměstek Evžen Vacek (rovněž můj dobrý známý - můj zástupce v New Yorku). Mimo tento akt Johanes vydal rozhodnutí, které vedlo k odvolání všech velvyslanců, kteří byli dosazení ze sestavu ÚV KSČ. Takže máme li hovořit o původci jednání o odvolání musíme začít již před Listopadem. Dnešní informace a „zásluhovost“ dalších činitelů bych předně dal do souvislosti s celkovou rolí Sovětského svazu v té době a konkrétní jeho, a to velmi pozitivní, funkcí, v přímo v době Listopadu u nás.
Po nástupu Jirky Diebtbiera na MZV potvrdil Vacka ve funkci s tím, že až ukonči jeho misi, ustanoví ho velvyslancem do některé africké země, pak odejde do pense ,ale s tím, že se postará, aby jeho syn mohl na MZV dále pracovat. Tak se i stalo.
S Hájkem jsme si pohlídali, aby i Johanes se nestal předmětem útoků nových, nic neznalých aktivistů. Odešel na velvyslanectví do Ankary, kde po ukončení jeho mise zůstal jako zástupce Škodovky pro celou oblast. Zde také pracoval i jeho dnes známý „lobbista“, jeho syn
Odvedl dobrou práci a žije nyní v ústraní. Pro ilustraci je třeba dodat, že Johanes je můj dávný známý a krajan a proto již v únoru 1989 jsme se „náhodně“ setkali na Vysočině v Leškovicích při památné vzpomínce na vyvraždění partyzánů a od té doby jsme se nepravidelně důvěrně stýkali na jeho chalupě pod Melechovem. Diskutovali jsme možné politické změny. Dobře věděl o mé vazbě na Hájka. Mohu snad dodat, že i Dienstbier ve své publikaci přiznává zásluhu Johanese při iniciování jednání o odchodu sovětských vojsk. On totiž na rozdíl od jiných nepotřeboval vyzvedávat své zásluhy.
Zde bych rád zakončil konstatováním Václava Havla, který, když se vrátil ze své prvé cesty do Moskvy jako prezident, řekl, že hovořili o sovětských vojácích u nás s Gorbačovem a dohodli se během 15 minut. Zde by se nechala udělat tečka, ale není to tak jednoduché.
Celé jednání, které vedl Vacek, začalo mít dosti vážné protisovětské konotace. (informoval mne dlouhým rukou psaným dopisem) Jaroslav Šedivý prohlásil zcela útočně. Přišli jste sem za jednu noc já bych vám dal dva dny k odchodu. (Stále s tímto „hrdinským“ výrokem objíždí země české.) Bohužel je to jenom důkaz o ne zcela pochopení nové situace, či snahou o navrácení se do dob minulých, vývoj v disentu mu pochopitelně unikl, Dovedu to pochopit, protože po invasi byl jistou dobu zajištěn a asi celou dobu i pod kontrolou. U „statečného“ Kocába po boji, je to otázka jiná. Potvrzuje jenom, že s politickým disentem neměl nic společného, ale roli začínajícího rusofoba hrál dobře.
Závěrem, chci jenom podotknout, je dobře znát fakta a to i o odchodu sovětských vojsk, ale nemohou nám sloužit jako falešné argumenty k podpoře rusofobie, či chcete li zařazení se dnes do správné gardové linie, bez ohledu na naši společenskou i osobní minulost.
Miroslav Polreich
Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
