Miroslav Pořízek: Končíme, panstvo!

Ve své původní podobě již totiž dávno neplatí. Ústava by nově měla obsahovat výrok opírající se o společenskou realitu reprezentující panující systém

Současné ustanovení je v této situaci silně zavádějící. Mělo by nyní znít asi takto: “Zdrojem veškeré zásadní moci v této zemi jsou finanční prostředky. Ti kdo je drží, ovládají dění v zemi a to zejména prostřednictvím soukromých firem, politických stran a hnutí, orgánů státní správy a sdělovacích prostředků.“ Lid v dané situaci přirozeně ustoupil do pozadí a snaží se důstojně přežít v zemi, kde mu již téměř nic nepatří, když hodnoty vytvořené předchozími generacemi byly dílem pod cenou vyprodány, dílem rozdány do privátních rukou. Přičemž tento výprodej stále pokračuje a není zatím na obzoru žádná významná síla schopná tento stav změnit.

Nejen na Ukrajině vládnou oligarchové

Když na přelomu let 2013/2014 probíhal řízený převrat na Ukrajině, předháněli se nejrůznější publicisté, novináři, politici a další myslitelé v popisu této země, kde zdůrazňovali, že jde o typický stát řízený několika vlivnými oligarchy, kteří ožebračují a utlačují tamní obyvatelstvo. Ve své předposranosti a prodejnosti však nenašli odvahu, až na čestné výjimky, veřejně sdělit, že toto se netýkalo a netýká jen Ukrajiny, ale mnoha dalších zemí. Samozřejmě i včetně České republiky. I u nás vše podstatné ovlivňují a určují ze své vůle oligarchové. Dříve zejména skrze své prostředníky v politice a na dalších důležitých pozicích, dnes pro lepší ošetření vlastních zájmů raději někteří z nich do velké politiky sami vstupují. Zjistili zřejmě v praxi, že tato varianta je pro ně nejen levnější, ale i bezpečnější. Z tohoto pohledu je pak veškeré předvolební slovní brojení proti oligarchům ze strany sociální demokracie a dalších stran jen učebnicovým příkladem pokrytectví. Není žádným tajemstvím, že nejbohatší osoby mají velmi dobré kontakty prakticky ve všech parlamentních stranách, včetně komunistů. Staří dělničtí vůdci minulosti aby se v hrobě obraceli… Potřebná legislativa je šita na míru těch nejbohatších a v případě jejich podnikatelských neúspěchů vše vyrovná daňový poplatník. Sami oligarchové se často veřejně bijí v prsa a vyhlašují, kolik že oni sami údajně živí lidí, kteří by bez jejich blahosklonné péče dřeli bídu. Ostatně není třeba mít žádných iluzí o praktikách těchto osob v jejich podnikání. Stačí jen pár příkladů, nejde však rozhodně jen o Babiše nebo Bakalu:

Jestliže dle posledních údajů osm nejbohatších osob má majetek v takové hodnotě jako chudší polovina lidstva a tento trend se stále stupňuje, nevěstí to nic dobrého. Dnes je ve světě minimálně 12 milionů dolarových milionářů vlastnících celkem přes 46 bilionů dolarů. Z celosvětové populace tvoří tito lidé přibližně dvě desetiny procenta. Pravidla pro život na této zemi přitom určují převážně oni. Samostatnou kategorii potom tvoří dolaroví miliardáři. Jejich počet se odhaduje na přibližně 1500. Nejde přitom jen o pohádkové bohatství této mocné menšiny. Celkový roční HDP této planety činí dle různých zdrojů asi 75 bilionů dolarů. Značným problémem deformujícím světovou ekonomiku je podíl virtuálních peněz nekrytých žádnou reálnou hodnotou obíhajících každodenně všechny kontinenty. Tato částka není přesněji dostupná, přesto jde o ohromující cifru. Tento stav vyhovuje právě nejbohatší čtvrtině procenta, měřeno celkovou populací. Cíleně vyvolávané spekulace s měnami, cenami komodit obchodovanými přes burzy, krize některých odvětví, to vše je řízeno úzkou mocenskou skupinou s jediným cílem. Neustále zvyšovat bohatství soustředěné v rukou úzké skupiny oligarchů. Úměrně s touto akumulací bohatství do rukou hrstky miliardářů roste a stále poroste hněv zbídačených mas. Je otázkou času, kdy se dosud mlčící většina postaví na rozhodný odpor a o svá práva a důstojnost začne tvrdě a organizovaně bojovat. Což je v dnešní situaci jediná šance, kterak začít poměry viditelně měnit a nastoupit cestu skutečného rozvoje, ale i zachování snesitelných podmínek pro život nejen této, ale i budoucích generací na všech kontinentech.

Hlavní jistotou dneška plytký konzum a hry na demokracii

I u nás vznikla velmi bohatá vrstva, která si přivlastnila hodnoty, jež vytvořili a vytvářeji jiní. Tisíckrát může Babiš opakovat, že on sám živí tisíce lidí jako svých zaměstnanců. Nikoliv, pane Babiši. Ti lidé se živí sami, byť prací na panském. Ne každý může podnikat, zvláště když proti ostatním nezískal značnou konkurenční výhodu v podobě patřičných kontaktů a finančního zázemí. Právě zaměstnanci vytvářejí hodnoty, ze kterých profitují manažeři, řídící pracovníci a především vlastníci. Vy jste jen ovládl díky konexům a informacím pocházejícím většinou ještě z doby minulého režimu některé významné podniky. O žádné rovnosti šancí a etice podnikání zde vůbec nelze hovořit. Tedy lidé živí vás a vy je za to mnohdy velmi mizerně platíte. Mnozí jen skočili na špek v podobě stále opakované mantry, že prý je třeba řídit stát jako firmu. Komu to ovšem bude sloužit? Stačí se podívat na činnost největších našich oligarchů. V jejich podání znamená řídit stát jako formu ovládnutí všech významných veřejných orgánů tak, aby vytvářely podmínky k maximalizaci soukromých zisků. O nic jiného nejde. Jako učebnicové příklady mohou sloužit praktiky (takticky nazvané jako podnikatelský záměr či strategie) novodobých uhlobaronů, solárních baronů nebo významného barona řepkového.

Hned po převratu začali lidé ovládající řízení státu systematicky umetat cestičku magnátům a bankéřům k jejich stále rostoucí prosperitě. Mnohé dříve plně konkurenceschopné státní podniky se na cestě k této, značně svérázně pojaté, prosperitě nechaly uměle zkrachovat. Další změnily vlastnickou strukturu. Bankovní sektor ovládly silné zahraniční společnosti. Dohledu nad strategickými surovinami, včetně rozvodných sítí, se stát do značné míry také vzdal. Lidu tak zbyla pouze iluze života ve svobodné a demokratické společnosti. Je nám přece často zdůrazňováno, že lidská práva občanská, sociální i politická, příslušné státní orgány všestranně chrání a nikdo nám je nemůže vzít. Můžeme chodit k volbám, kde je tak pestrá nabídka, že vybrat si své zástupce dokáže snad opravdu každý dospělý a svéprávný občan. Získaly jsme i další hodnoty dříve takřka neznámé. Můžeme tak například i cestovat po celém světě a nikdo nám nezakazuje jezdit ani na západ, ani na sever nebo na jih. Jen na východ se to tak nějak nedoporučuje, jelikož tam prý vládnou nebezpeční diktátoři ohrožující naši demokracii a její výdobytky. Kdo na to má, může se odstěhovat třeba do daňového ráje nebo si koupit pro strýčka příhodu pozemek na Měsíci, Marsu nebo Venuši. Dávno v minulosti zůstaly otravné fronty v obchodech, pořadníky na jízdní kola nebo auta či nedostatek zboží i tak základního jako jsou běžné hygienické potřeby. Dnes můžeme nakupovat téměř každý den v roce bez zábran třeba až do pozdních večerních hodin nebo rovnou až do padnutí. Jediným drobným omezením je obsah naší peněženky.

Dobře už bylo, hrozby narůstají a pasivní většina zatím jen netečně přihlíží

Veškeré nedostatky naší reálně kapitalistické vlasti jsou jen nutnou daní za svobodu a demokracii, jak nám moudré hlavy čas od času v pravidelných intervalech připomínají. Přesto to mnozí stále ještě nechápou a vzpomínají na staré dobré časy, kdy měl (nejen) dělník klid na práci, svoji důstojnost a jistotu, že obživu bude mít i zítra a neskončí na dlažbě, že ho nikdo nevyhodí z bytu a za celoživotní práci obdrží také důchod.

http://www.severoceskapravda.cz/index.php/historie/1219-nedělní-pohádka

V naší vyspělé a ekonomicky výkonné společnosti mnozí ekonomové a politici naproti tomu zcela otevřeně veřejnosti sdělují, že ani celoživotní poctivá práce není zárukou důstojné penze a je prý proto nanejvýše nutné si na důchod pravidelně odkládat již od mládí aspoň dva tisíce každý měsíc. Pánové, zřejmě jen tak mimochodem, jaksi zapomněli dodat, že ne každý v této zemi má příjem vrcholového manažera, bankéře nebo poslance a dva tisíce měsíčně pro většinu lidí nejsou žádné drobné, které si mohou jen tak levou zadní pravidelně odložit na stáří. Kdo na to nemá, což je u nás většina a dožije se penze, zbydou mu prý jen oči pro pláč a státní penze podobající se více almužně, než důstojnému zajištění ve stáří.

Tváří v tvář dnešním poměrům se ani nelze divit lakonickému konstatování mnoha lidí o tom, že klidno, bezpečno a celkově docela dobře už bylo, ale mnozí to brali jako samozřejmost co přetrvá a o to více jsou znechuceni dnešními poměry. Není divu. Západní svět, kam jsme se po pádu železné opony ne zcela z vlastní vůle zařadili, ovládli arogantní šílenci hrající s touto civilizací ruskou ruletu a zmanipulované stádo pasivních příjemců veřejných lží jim ještě za jejich představení tleská. Prý si nemáme na co stěžovat. Patříme do společenství s mocnými spojenci a ti nás, když půjde do tuhého, nenechají na holičkách. Opakování Mnichova nebo srpna 1968 prý zaručeně nehrozí. Nechtějí po nás přitom nic jiného, než platit výpalné za jejich ochranitelskou roli. Přitom pozorný pozorovatel veřejného dění a mezinárodních vztahů dobře ví, že rozhodně nejde o žádné ochranitelství. Ve hře jsou světovládné choutky jedné chřadnoucí, předlužené a degenerující velmoci. Ne všichni se totiž obludné moci a brutální síle podřídí. Snaží se nám vtloukat do hlavy, že jde o naši národní bezpečnost a ta je údajně čím dál dražší. Národní bezpečnost zaměnili kapitáni vojensko průmyslového komplexu za svoje stálé zisky a k nim potřebují ovládat čím dál více zdrojů po celém světě. Toto nelze realizovat jinak než násilnou změnou režimů v tzv. neposlušných státech. Těch není zrovna málo, a tak náklady přirozeně rostou. Mnozí to sice již pochopili a vyjadřují aspoň opatrný odstup od těchto zločinných praktik. Velká masa nakažená virem konzumu a povrchnosti však stále odmítá pochopit a přijmout odpovědnost nejen za dnešek, ale i uchování snesitelných životních podmínek pro další generace.

Dobrou taktikou dnešních vládců je mediální odvádění pozornosti od záležitostí podstatných k těm nevýznamným. K tomu slouží i dezinformace či přímo lhaní šířené veřejnými tlampači. Nejčastěji míří na údajné široce zaručené svobody a práva a také údajně vysokou a stále rostoucí životní úroveň. Máme se tak údajně dle různých statistik hlásaných pravidelně ČT i jinými kanály stále lépe, tak proč myslet už teď na soudobé hrozby, konflikty odehrávající se poměrně daleko od našich končin či nejistý důchod? Neustále narůstá majetek nejvyšších vrstev a naši oligarchové makající pro blaho země se jistě postarají, aby u nás nikdo na stará kolena neživořil někde pod mostem a nevybíral popelnice, aby zahnal hlad. I právo na minimální lékařskou péči by měl takovýto chuďas mít zaručeno, i kdyby si jej měl vzít do parády již rovnou patolog. Prostředků k tomu mají dost a dost. Snad v sobě najdou i kousek sociálního cítění s těmi, kteří v produktivním věku na jejich pohádkové jmění svým dílem pracovali. Bez práce prostých dělníků, prodavačů, popelářů, řidičů a mnoha dalších profesí, co vytvářejí svou prací podmínky pro růst bohatství našich mocných byznysmenů, by tito svých majetků těžko dosáhli. Má však smysl vyzývat tyto nezastupitelné sloupy naší společnosti k nějaké společenské odpovědnosti?

Společnost je nemocná a její problémy se stupňují

Náš stát ztratil díky činnosti polistopadových vlád postupně nejen obranyschopnost, potravinovou soběstačnost, silné postavení na východních trzích, včetně arabských zemí, ale také solidní tělesnou zdatnost mládeže, kvalitní kulturu a úctu k vlastní historii a významným osobnostem. Dnes a denně vidíme výrazný úpadek morálních hodnot projevující se například neúctou ke stáří. Veřejný prostor ovládla arogance a agrese, lhaní šířené sdělovacími prostředky a manipulace všeho druhu. Prodejní politici a ekonomové zcela podřídili fungování naší země potřebám nadnárodního kapitálu, sebevražedné poslušnosti vůči orgánům zločineckého vojenského paktu NATO a EU sloužící především mocenským zájmům Německa a Francie. V naší vládě sedí již několik let člověk, který zcela otevřeně zastává protičeské postoje a předseda vlády je takový slaboch, že nemá odvahu jej z vlády razantním způsobem vyprovodit:

Ministerstvo kultury pod vedením dobrého přítele našich milých krajanů se stalo i kádrovacím ústavem rozhodujícím o tom, kdo je a kdo není klasikem české literatury bez ohledu na skutečnou hodnotu díla:

http://www.obrys-kmen.cz/index.php/rocnik-2016/103-1-2016-6-ledna-2016/1013-jde-o-vic-nez-o-bezrucuv-dum

To, že ministerstvo kultury ovládli ideologové a hlupci je například viditelné také na zamítnutí památkové ochrany některých architektonicky významných budov z poválečné doby, kterých se v daném unikátním stylu mnohdy dochovalo jen několik. Nemluvě o naprosto nedostatečné podpoře mladým talentovaným tvůrcům či přístupu kompetentních orgánů k takovým žánrům jako je poezie. Nezájem. Ať vše vytřídí neviditelná ruka trhu. Proč podporovat okrajové žánry? Kdo chce číst poezii, ať si koupí klasiky někde v antikvariátu. Těch přece ještě stále máme dost, i když některé už zavřely krám a jiné se k tomu chystají. Důvod? Zavedení EET.

Žijeme v opravdu převratné době plné planého moralizování, relativizace hodnot, znevažování vlastních dějin, malování světlých zítřků pod vedením modrého praporu se žlutými hvězdičkami. Ozývají se i názory, že již samotný vznik Československa byl historickým omylem a proto je třeba jej aspoň nyní částečně napravit. Prý jsme v prvé řadě Evropané a teprve až potom Češi. Ohled na naše vlastní národní zájmy je potlačován, a ti kdo upozorňují na nebezpečnost tohoto vývoje, jsou okřikováni jako nezodpovědní ctitelé Putina a starých pořádků. Sehnat dnes dobrého a spolehlivého řemeslníka je často těžší než za tolik vysmívané a haněné totality.

Nezájem našich mocných o učňovské školství způsobil fatální nedostatek mladých lidí hlásících se na učební obory, což se viditelně projevuje například ve stavebnictví a strojírenství. Ze školství se stal dobrý byznys pro určité skupiny osob, které z jeho úpadku královsky profitují. Obrovský nárůst počtu vysokých škol, zejména těch soukromých, způsobil výrazné snížení studijních nároků vůči studujícím. Stále přitom i ve vzdělávání platí zejména v tom vysokoškolském jedna důležitá zásada: kde schází výběrovost a konkurence, schází přirozeně i kvalita. Na vysokou se dnes dostane bez větších problémů i průměrný středoškolák, což jistě není úplně v pořádku. Není to v zájmu dotyčných osob ani v zájmu společnosti. K čemu nám vlastně je zvyšující se množství mladých lidí s titulem? Vláda by měla naslouchat odborníkům, kteří dnešní školství znají z praxe a nikoliv teoretikům a nesmyslným příkazům z Bruselu. Systém dnes učitele nutí, aby byl úředníkem, manažerem, koordinátorem a bavičem pro znuděné studenty. A teprve až potom skutečně pedagogem, učícím své svěřence nejen potřebným vědomostem, ale také kritickému myšlení. Skutečně se vyplatí naslouchat lidem, kteří problematiku vzdělávání ze své vlastní praxe dokonale znají:

Vláda podřízena zájmům a potřebám menšiny musí skončit

Naši prosperitu mají nově zachraňovat pracovníci z Ukrajiny a jiných rozvrácených zemí, aby jako levná pracovní síla spasili HDP a zisky velkých šéfů. Potýkáme se rovněž s nedostatkem lékařů i středního zdravotnického personálu. Zdravotnictví zatím ještě solidně funguje jen díky množství přesčasové práce naložené dlouhodobě na bedra zdravotníků a mizerným platům. Odpovědní činitelé nejsou tyto těžkosti schopni systematicky řešit a jejich kroky jsou až příliš často podobné hašení požáru děravým vědrem z vysychající studny.

Prostředky z rozvojových fondů EU jsou nezřídka chybně využity v oblastech, kde to často není tolik potřeba. Na druhé straně u nás schází už několik desetiletí systematicky plánovaná a realizovaná bytová výstavba pro většinu občanů s průměrnými příjmy. Tak, aby se nestali otroky, sypajícími do nenasytných chřtánů nikdy neuspokojených bankéřů většinu svého života značnou část svých příjmů za obyčejný panelákový byt. Rozvoj venkova zůstává také upozaďován především na úkor předražených a nepodařených velkoměstských projektů. Učebnicovým příkladem je hospodaření našeho hlavního města. Všichni ještě máme v živé paměti všechny ty do očí nejvíce bijící velké nákladné projekty, jež skončily obviněními řady politiků z mizerného nakládání s veřejnými prostředky a soudními dohrami. Politikové zcela rezignovali i na možnost zakládání státních podniků a podporu družstevnictví. Vše je podřízeno tomu, aby zisk vždy spolehlivě plynul na konta těch nejbohatších. Nemluvě o daňové zátěži a osobní zodpovědnosti za chybná rozhodnutí a mizerné zákony. Kvůli tomuto všemu naše země ztrácí již několik desetiletí mnohamiliardové hodnoty, zatímco oligarchové dál vykazují rekordní zisky přesně dle hesla zisk je vždy privátní, náklady na jeho dosažení jsou veřejné. A proto je třeba je rozdělit mezi obyčejné pracující, které naše elita nenazve jinak než jako hloupé socky, jimž stačí nasypat potřebné množství málo kvalitního zobu a granulí, naplnit obchody hromadami zbytečných dreků a přikovat je večer co večer do křesla sledováním napínavého nekonečného seriálu plného stupidních dialogů nebo senzačními zprávami ze života VIP osob či kulinářskými pořady, kde největší zábavou je, že jeden v kuchyni pro ostatní vaří a ti ostatní jej ve vedlejších místnostech pomlouvají, jak ubohý má byt a že ten kus žvance stejně nebude poživatelný. Ať se naše lidské zdroje posílí sledováním napínavého děje, než půjdou vykazovat vysokou pracovní produktivitu na panské. Situace je vážná, i když mnozí ještě stále nepochopili, o co jde. Nebo raději pochopit ani nechtějí. Jak dlouho ještě potrvá než nahromaděná frustrace a vztek lidí přeroste v otevřený konflikt s věčně lačnými mocipány, prolhanými preláty co vyměnili víru a morálku za cizí majetek a neschopnými osobami řídícími tento stát a udržujícími setrvalý stav vyhovující pouze úzké menšině?

Kolik času ještě zbývá k bodu zlomu?

Z historie dobře víme, že pravidelně přichází čas, kdy trpělivost lidí s nenažraností a arogancí nejbohatší vrstvy prostě skončí. Většinou nečekaně a s velmi rychlým spádem. Panovníci a další mocní, v minulosti například příslušníci královského dvora ve Francii nebo carská rodina Rusku, se o tom přesvědčili na vlastní kůži. Jejich konce jsou varováním pro současníky zastávající vysoké mocenské posty i dnes. Starý společenský řád je v opakujících se cyklech svržen a nastupuje nový. Často se to neobejde bez násilí, protože nahromaděný hněv potřebuje ventil. Nejsou jistě náhodou přibývající hlasy těch, kdo tvrdí, že rychle směřujeme k bodu zlomu, který stávající poměry zvrátí k nepoznání. Potom možná veškerá moc v zemi nebude patřit oligarchům, ale zase po čase lidu. Dějiny se opakují, jelikož lidé nejsou schopni poučení z minulosti. Ani dnes tolik vychvalovaná liberální demokracie hlásající ideologii lidských práv bez hranic, není žádným definitivním koncem dějin. Ostatně některé významné události z poslední doby jasně ukazují, že svět se mění a ne vždy dle přání těch, kdo si myslí, že dnešní poměry jsou tu a zůstanou v neměnné podobě na věčné časy.

Hodnoty jako vlastenectví, rodina nebo solidarita nahradily dnes pseudohodnoty vydávané za ctnosti. Mezi nimi převládá chamtivost, sobecký individualismus, konzum a zábava. Dnešní situace až příliš nápadně připomíná stav velkých a mocných říší minulosti v poslední dekádě před jejich rozpadem. Možná se opravdu blíží doba, kdy hlas lidu na adresu současných mocných zazní silně stručnou a všeříkající výzvou: Končíme, panstvo!

Miroslav Pořízek

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.