Miroslav Pořízek: Má vůbec smysl volit do Evropského parlamentu?

Do EP jsme volili poprvé v roce 2004. Tehdy volby skončily velkým úspěchem ODS a KSČM, ČSSD dost pohořela, naopak nečekaně dobře uspěli někteří tzv. nezávislí kandidáti jako bývalý ředitel TV NOVA Železný nebo bývalá moderátorka Bobošíková. Před pěti lety již volby nepřinesly žádné velké překvapení. Poměrně slušně uspěly tehdejší parlamentní strany, s vyjímkou Zelených, kteří tehdy propadli. Pokud lze hovořit o vztahu občanů k Evropské unii (EU) lze pro přehlednost provést rozdělení do pěti základních skupin. Máme u nás eurohujery, euroskeptiky, eurooptimisty, europesimisty a eurorealisty. To se týká i našich současných europoslanců a kandidátů v těchto volbách. I u nich platí přibližně rozdělení do uvedených skupin.

Anketa

Který z těchto kandidátů do Evropského parlamentu vás oslovil nejvíce?

17%

11%

29%

19%

Chaloupka (Republika)

Vicenová (LES)

Volfová (ČS)

hlasovalo: 21118 lidí

Někteří naši europoslanci zasedají v EP již deset let a netají se tím, že chtějí i nadále pokračovat. Není divu, plat europoslance mnohonásobně převyšuje průměrnou mzdu u nás, nemluvě o dalších příplatcích a výhodách jako je například také nárok na vyšší důchod. Býti europoslancem se tedy určitě po hmotné stránce bohatě vyplatí. Samozřejmě i zde jako u každé jiné práce platí, že někteří podávají nadprůměrné pracovní výkony a naopak jiní výkony sotva průměrné. Obě kategorie přitom mají prakticky stejný příjem. Nutno dodat, že u europoslanců platí beze zbytku ta skutečnost, že jejich hlavní jistotou je ta, že si pozicí europoslance zajistí na dalších pět let vysoce nadprůměrnou životní úroveň bez ohledu na odváděnou práci. Nadace Open Society Fund Praha vypracovala před nedávnem na základě osmi ukazatelů žebříček pracovitosti českých europoslanců. Výsledky jsou velmi zajímavé. Naprosto v něm propadli zástupci ČSSD a ODS. Na posledních třech místech žebříčku se nacházejí tři europoslanci za ČSSD: Robert Dušek, Zuzana Brzobohatá a Richard Falbr. Nad nimi se seskládala „čtyřka úderníků“ v dresu ODS: Ivo Strejček, Miroslav Ouzký, Hynek Fajmon a Edvard Kožušník. Pro potenciální voliče jistě dobrý předvolební kompas. Ten, kdo se o práci našich europoslanců opravdu systematicky nezajímá a sám si nehledá informace, se toho totiž o jejich aktivitě či pasivitě během volebního období skutečně mnoho nedozví. Většinou si sdělovací prostředky všimnou jen nějaké aféry, skandálu, což je vždy mediálně vděčné. Europoslanec Ransdorf by o tom mohl dlouze vyprávět. Právě on byl často středem pozornosti, ale téměř výhradně jen, když šlo o nějakou rádoby senzaci. Ransdorf navíc dle uvedeného průzkumu patřil k těm pracovitějším europoslancům, stejně jako oba lidovci.

Není ale třeba mít přehnané iluze o tom, že by snad naši europoslanci v počtu 21 po letošních květnových volbách, mohli něco opravdu zásadního ve fungování EU změnit. Evropský parlament má několik set poslanců (po těchto volbách jich bude přesně 751) sdružených do skupin podle politické orientace. Největší dvě frakce – lidovci a socialisté se pravidelně střídají v jeho vedení a mohou celkem pohodlně prosadit téměř vše, na čem se domluví, bez ohledu na ostatní. Mohou tak svorně udržovat EU, slovy klasika, v jejím dalším chátrání. Proto jednou ze zásadních otázek je ta, zda má pro mnohé z nás vůbec nějaký podstatný smysl jít volit do EP, když nic zásadního ani tyto volby nezmění. EU totiž stále zůstane oním obrovským molochem, kde hlavní slovo mají velké státy jako Německo a Francie, které toho logicky také využívají ve svůj prospěch. Menší státy budou i nadále hrát druhé housle, ovšem ještě v tom lepším případě. EU má přitom jako celek mnoho dlouhodobých nedostatečně řešených problémů od vysoké nezaměstnanosti a stárnutí populace až po problematiku nelegální imigrace a vydávání mnoha nepřehledných předpisů a norem, které komplikují často život nejen podnikatelům, ale i běžným občanům. Tyto problémy se nevyřeší s novými volbami, naopak se ještě mohou prohloubit. Ostatně i podle prezidenta EU (Herman van Rompuy) jsou volby do EP prakticky zbytečné. „Rozhoduje se přece někde jinde“, řekl letos v dubnu v rozhovoru pro Sűddeutsche Zeitung.

Pod titulem TRAGÉDIE ZVANÁ EVROPSKÁ UNIE byla na internetu publikována série vystoupení řady evropských osobností. Za pozornost stojí nepochybně vystoupení bývalého prezidenta Svazu německého průmyslu Henkela, kandidáta pro evropské volby za Alternativu pro Německo. Jeho poznatky z fungování EU stojí za pozornost a proto je užitečné alespoň některé z nich právě nyní před volbami do EP připomenout:

„Vedlejším důsledkem zachraňování Eura je, že se evropští politici rozhodli pro příště porušovat už i Lisabonskou smlouvu. V Lisabonské smlouvě je jednoznačně ukotven princip subsidiarity. Co znamená tento cizí výraz? To znamená, že se má při řešení problému vždy začít na nejnižší úrovni. Komunální problémy má tedy vždy řešit obec. Když může problém vyřešit spolková země, má ho vyřešit ona, ne Berlín. Teprve když ho vyřešit nemůže, musí ho řešit Berlín. A teprve když ten problém nemůže vyřešit Berlín, jde ten problém do Bruselu. To je dohoda, kterou jsme měli při podpisu smlouvy. …….To znamená, že centralismus, který propukl nyní v Evropě, je přímý a bezprostřední důsledek Eura. Nemusíme tedy moc dumat, jak dlouhé bude mít Euro ještě trvání, jestli Řecko vystoupí nebo se bude muset zachraňovat (a to bude nejspíš co dva roky). ….. Druhá věc, která se děje je, že jsme dříve hovořili o konkurenci v Evropě, o konkurenci mezi zeměmi např. při hledání nejlepšího řešení. ……. Jinými slovy: Kvůli záchraně Eura se nahrazuje princip konkurence principem harmonizace. To je ten nový výraz. Francouzská vláda navrhla před několika měsíci, aby Němci a Francouzi spojili své systémy pojištění pro nezaměstnané. Přijde vám to k smíchu, že? Když si uvědomíte, že míra nezaměstnanosti ve Francii je 12 %, je to ale z francouzské perspektivy velice logický návrh. Smutné ale je, že odpovědný Eu-komisař, pan Andora, Maďar, již předložil návrh, že se spojí všechny sociální pojistné systémy v celé Eurozóně. …. Nakonec skončí všechny dluhy všech bank v Evropě na jedné hromadě a naproti tomu bude hromada všech úspor všech „střádalů“ z celé Evropy. A jednou se tak my, němečtí „střádalové“ skutečně smíme zúčastnit záchrany španělských nebo francouzských bank. Tento rovnostářský princip, tedy tato harmonizace, se teď všude zavádí jako vedlejší důsledek záchrany politiky Eura. Dejme tomu, že Euro se podaří zachránit, Řecku se opět pomůže – to bude po evropských volbách jistě zase nezbytné. A bude to opět naposled – to známe už všechno, ale co to znamená ve skutečnosti? Když se nacházíme v té části Evropy, kde místo konkurence teď vládne harmonizace, místo subsidiarity centralismus, kde teď místo odpovědnosti vládne zespolečenštěný dluh, to musí vést dlouhodobě k omezení konkurenceschopnosti Evropy nebo minimálně Evrozóny a tím i naší konkurenceschopnosti. ….. Eurozóna je touto změnou přístupu zatracená a odsouzená k tomu, že nebude schopná obstát v globální konkurenci. A proto se musíme rozloučit s touto jednotnou měnou. Chci říci jasně a jednoduše z hlediska „jihu“ se Euro stalo moc silné. Zboží, produkty, služby z Řecka Španělska, Portugalska, Itálie a také už Francie jsou mezitím moc drahé. Proč? Dříve mohly tyto státy devalvovat. Byla to i součást jejich ekonomické kultury. Když nebyly schopné provést nějaké reformy, devalvovaly. Nám se to tenkrát vůbec nelíbilo. A já se jako tehdejší prezident Svazu německého průmyslu zavazoval za Euro, protože jsem si myslel, že musíme zabránit těmto devalvacím na jihu Evropy s pomocí jednotné měny. Co jsem ale přehlédl, to dnes na rovinu přiznávám, je, že devalvace, které tyto země mohly v minulosti provést, zajišťovaly nejen jejich konkurenceschopnost, ale také nezávislost. Dnes je tedy Euro pro „jih“ moc silný a lidé si tam proto zboží nemohou koupit. Pro Němce je naproti tomu Euro moc slabé, moc laciné. Němečtí „střadatelé“ tratí. Teď už ročně 72 miliard Euro z toho důvodu, že úroky, které na své vklady dostávají, leží pod úrovní inflace. A to se stalo poprvé za desítky let. Je to přímý důsledek Eura. Musíme konstatovat, že Euro je na „jihu“ moc silné, na „severu“ moc slabé, což samozřejmě vede k tomu, že oslavujeme skvělé exporty. Mohu prohlásit následující: Jestliže bylo správné chtít zachránit Euro, tak německá vláda udělala téměř všechno naprosto správně. Co ale zatajila je hospodářská a politická cena, kterou je třeba v dlouhodobém horizontu zaplatit. Rád bych se dostal k té politické ceně. Slyšíme stále dokola – Euro je projekt, který podmiňuje mír Paní Merkelová a pan Schauble, ministr financí, jsou zástupci potenciálně největšího věřitele v Eurozóně. A co dělá zástupce největšího eurověřitele? Vměšuje se do záležitostí dlužníka, když ten se přestane chovat správně.“

Naši eurohujeři samozřejmě i nadále budou z EU nadšeni a budou ji líčit jako to nejlepší, co nás vůbec mohlo potkat. Jejich nadšení je však možno mírnit právě tím argumentem, že EU dnes nemá o nic méně problémů, než když jsme do ní v roce 2004 s velkou slávou vstupovali jako nový člen. Není pro nás dobrou vizitkou ani to, že se u nás v nedávné minulosti rozkrádaly ve velkém finance z eurofondů a že jsme v Evropě známí jako země, která nejhůře čerpá prostředky právě z těchto fondů. Aspoň už i v Bruselu vědí, jací jsme dokonalí tuneláři, před kterými neobstojí žádné tučné sousto.

I v následujícím období se u nás bude nepochybně hovořit o tom, kdy a zda vůbec přijmout euro. Za současné vlády toto prý ještě není aktuální, snad až za té další. Nehovoří se ale téměř vůbec o praktickém dopadu pro občany v případě přijetí eura. Co to udělá s úsporami drobných střadatelů, s platy, s cenami běžného zboží a nemovitostí, jak na tom budou naši důchodci? Mnoho otázek, málo odpovědí. A jedna ze zásadních - budeme hlasovat o případném přijetí eura v referendu nebo to za nás zase rozhodnou jiní, jako tomu bylo třeba v případě našeho vstupu do NATO? Tehdejší mocní se také báli, že by občané snad hlasovali jinak, než oni chtějí. Bohužel ale hrozí i to, že v případě eura se nás taky nikdo nebude na názor ptát. I tuto otázku je třeba si před volbami do Evropského parlamentu klást a tázat se především kandidátů na jejich názor. Mnoha potenciálním voličům by i odpověď na tuto otázku mohla být dobrým vodítkem pro jejich rozhodnutí, případně koho a zda vůbec někoho volit.

Publikováno se souhlasem vydavatele.