A tak neutuchající, namnoze posedlá, namnoze nepříčetná tvůrčí i pseudotvůrčí (im)potence individua, dosavadními kulturními dějinami značeného pojmem spisovatel, je vítanou posilou v boji. Tím spíš, když náš spisovatel měří svoji úspěšnost počtem vydaných knih. Kdepak hloubkou myšlenek! Kdepak náhledy, které nejsou ani tuctové ani mělké!
Náš spisovatel - v soukromých diskusích i v provoláních a otevřených dopisech výkonných orgánů jeho cechovních sdružení marně proklamující, že kniha není zboží -, vydá všanc neslitovnosti trhu vlastní úspory. Peněz mu ubývá, bibliografie roste. Spisovatel roku 2014 investuje obyčejně ekonomicky beze zdaru, ovšem o to více nadšeně: přece do produktu svého ducha. Ten produkt je předmětem doličným setkání individuální tvůrčí invence a subjektivního pochopení světa s objektivním stupněm výrobně-technologické vyspělosti society. Též jejím dobovým autovymezením filosofickým.
V první linii válečné hysterie ovšem vydavatel. Hurá perverzito! – Vítej, dehonestace! – Jen houšť, pikantnosti! Vydavatelova morálka – toť sortiment. Kulturní břečka – toť životní prostředí.
Vydavatel – stavitel vypouklého zrcadla na křižovatce civilizace - je opatrný: knihu už napohled relativně zdravého autora i autora maniaka vydá jen v desítkách kusů. Statistikům však věřme: předpředminulého roku a ještě dříve vyšplhala produkce knižních titulů v České republice k číslu osmnáct tisíc. Takový jsme kulturní národ.
Na bojišti ovšem i pěšák! Čtenář osobně! Sám statistický fakt, že občan těchto let ročně vydá na koupi knih čtyři sta padesát korun, značí, že potenciální recipient si za rok koupí asi dvě knihy - nebo také „půl" knihy.)
Recipient přečte ročně samozřejmě mnohem, mnohem více textu - ovšem digitalizovaného, na monitoru PC. Těch dramatických dýchavičných mobilizátorských výzev k záchraně čtenosti tištěných knih a těch paranoidních nocísandersenem (!), těch netřeba se děsit. Není pravdou, že lidé čtou méně a méně - je to právě naopak. Jen médium doznalo změn. Člověk mění své návyky, své pojímání kulturnosti, své výrazivo a vůbec slovní zásobu adekvátně k obecné úrovni pozemské noosféry. Evoluce civilizace nedbá toho, zda přežije obor vydavatel, knihkupec, knihovník – evoluce prostě jde svou cestou, kterou my smíme předjímat jen v dílčím rozsahu. (Nečtoucí společnost se svojí odvěkou závislostí na znaku by se přece rázem vrátila do prehistorie. Nečtoucí společnost neexistuje a existovat nemůže, když znak je obsažen v samé podstatě inteligentního života. Existuje jen strach o živobytí a strach z nepřežití - těch nehlučnějších, těch se zdviženými ukazováky, samozvaných spasitelů.)
Mnozí ovšem nebázliví a s těmi se poptejme jinak. Jaký to má smysl: Ať se nachází, kde se nachází, v každé chvíli dne a života je člověk vybaven a připraven ke komunikování s kýmkoli kdekoli na planetě Zemi (perspektivně i mimo ni) a má přístup k jakékoli informaci z nahromaděného duchovního bohatství lidstva. Jaký to má smysl?
Můžeme o tom diskutovat, ale dohodneme se sotva. Vždyť odpovědí je jen předtucha a předtucha buď jak buď uniká, jenom uniká, stále ještě uniká... do mimozemského prostoru. Předjímá kvalitativní jinakosti především v sebenazření lidského plemene jako kolektiva bytostí rodem sice pozemských, ale bytostí mimozemské, kosmické předurčenosti. Podobně ani sama kultura homo sapiens sapiens tu není sama pro sebe, je „jen" fází kultury inteligentního života, majícího původ ve sluneční soustavě. Vesmír přestává být megalaboratoří výlučně chemických a fyzikálních procesů. Roste úloha ducha.
Je z „pravidel hry", že uvažovaný proces probíhá za střetu odvěkého vybavení jedince antropickou touhou po přežití v díle či odkazu. A tak co nás i na počátku třetího tisíciletí ještě provází, je pojem samotný. Kniha.
Jak nevzpomenout Manifestu Dodekadentů, kteří na svém webu již na samém počátku tisíciletí napsali: „Lidé už příliš dlouho vnímají stále stejnou skutečnost. Tím ji už vyvnímali do nicoty. Je nutno stvořit skutečnost novou, nebo vidět tu starou novýma očima." Jak nevzpomenout?
Na řadě jsou nové životní pocity.
Mnohé se v písemnictví, kterému se médiem už nestal papír a nestane se ani jiný umělý nosič, ještě odehraje. „Web má podle mne jednu ohromně světlou stránku. Jde o velké rozrušení tradičních omezení ve smyslu rozvolnění žánrů i forem," míní Zdeněk Kratochvíl. Ondřej Neff před Kratochvílem předeslal, že „elektronická podoba publikování bude stále významnější složkou kultury" a že „vznikne speciální, nový a specifický druh literárního projevu. Literární forma byla vždycky určována i technologií publikace – jinak se literárně tvořilo, když se knihy psaly dřívkem do hlíny, jinak se psalo na pergamen, jinak pro tištěné knihy." Je snad možno na tomto místě nepodotknout, že „lidský rod je silný pouze potud, pokud využívá vrozených schopností přizpůsobovat a učit se, které jsou umožněny jeho fyziologickým ustrojením"?
Ne, není nikterak výjimečným souzvuk myšlenek spisovatele (Neffa), filosofa (Kratochvíla) a kybernetika (Wienera) při svědectví o nehlučné, nekrvavé revoluci v lidském duchovním.
Proč jsme si tím vším jisti?
Stojí to tak v knihách.
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
