Zpravidla se však obdivujeme dílům materiální hodnoty, tedy těm, které lze vidět. Zrak je k tomu smysl nejvhodnější. Spirituální hodnoty jsou ke sledování a obdivování mnohem nesnadnější. Jsou náročnější na čas i na rozum. Tam nám zrak nepomůže. Zdaleka nejsložitější je samo hodnocení naší civilizační cesty, která se nám zdá, jako by kráčela od úspěchů k úspěchům. Výš doletíme, dál doplujeme, vše si podmaníme ve jménu svého blahobytu, bez ohledu na následky. Ty se totiž vidí až mnohem, mnohem později. Nás zajímá okamžitý úspěch, okamžitý přínos, řekněme v rámci volebního cyklu či původně pětiletek. Je to však stále o tom samém.
Nikdo nemá zájem hodnotit, zda se cesta naší civilizace ubírá správným směrem. Navíc jsme zahleděni sami do sebe, respektive do našeho systému vybudovaného staletími v tradicích judaismu, křesťanství, islámu, řeckořímské kultury a humanismu. To je ta naše cesta od přírody ke kultuře, k západní civilizaci. Vše ostatní je barbarské, nesprávné. Tady jsme si vybudovali i svébytnou terminologii o lásce k bližnímu, o vzájemné pomoci, později o lidských právech, o snaze být stále lepší a lepší a úspěšnější, ale také o snaze být stále bohatší a bohatší. A to je té neustále se vzdalující přírodě, z níž jsme však vyšli, zcela cizí. Stále aktivněji budujeme přírodě cizorodé systémy a přicházíme s podobně nekompatibilními vynálezy. Naše společnost je doslova zahlcována novými a novými prvky, za kterými se většina snaží klopýtat, aby je pochopila. Nesmí totiž ztratit krok, jinak by nebyla „in“. Jinak by ztratila na konkurenceschopnosti a jejich CV by jim nezajistila dobré bydlo.
Za každou cenu
Celý tento systém ztratil na přirozenosti a z řady termínů se staly „posvátné krávy“, na které se všichni bojí sáhnout, aby neztratili všeobecný kredit. Jistě, jedná se o velmi citlivé otázky, jako jsou výše dětské úmrtnosti, vztah ke stáří a smrti, pomoc chudým a strádajícím. Naše euroatlantická civilizace všechny tyto citlivé otázky řeší podle tradic, podle uchy jsou nastaveny zákony a předpisy. Cílem úspěšnosti každé komunity je pak třeba co nejnižší dětská úmrtnost, co nejvyšší dosažený lidský věk, všeobecná pomoc pro všechny, kteří to požadují, s tím, že o smrti se nikdo moc nebaví. Jako by ani neexistovala. Tento systém však nelze udržet donekonečna.
Naopak, dodržování těchto hodnot v dlouhém horizontu lidstvu škodí a může velmi pravděpodobně vést i k jeho zániku. Je jistě správné, že každý z nás například bojuje o svůj život. Mnohdy je však naše záchrana současně negativně kompenzována zaplevelováním lidského genofondu. Nikoho to pochopitelně nezajímá. Každý chce žít, každý chce, aby jeho děti žily za každou cenu. A v tom to právě je. Za každou cenu. Farmaceutické firmy na to rády slyší, laborují a chrlí nové a nové tuny léčiv. Je to jejich byznys a navíc se holedbají záchranou lidského zdraví. Tady se mimochodem naskýtá otázka, zda se chceme léčit, nebo být zdraví? Těmi tunami chemikálií zatěžujeme náš genofond a s postupem času budeme logicky těch tun chemikálií potřebovat víc a víc a víc, abychom přežili. Bude však to přežití vůbec stát za to? Tato otázka je pochopitelně pro lékaře, nemocné a politiky velice kacířská. Raději odpovím za ně: Ten život za to stát nebude. Bude stát za to jen v případě, když člověk bude mít v sobě náboj schopnosti se o sebe starat, něco tvořit, něco dělat. Jinak bude na obtíž sám sobě, svým nejbližším, společnosti. A ona společnost takovou zátěž dlouhodobě neunese, a pokud, tak spíš jen skupinu vyvolených. Ti vybraní, třeba potentáti a super VIP, tu budou pak chtít být třeba navždy. A k tomu celý ten systém pomalu spěje.
Podobně se stavíme k indexu dětské mortality. Procentuální snižování prezentujeme jako úspěch vědy. Jistě, je to úspěch vědy, úspěch vědců, ale ne úspěch lidstva. Lékaři léčí a bojují o každý život ad hoc, ale z hlediska zdraví budoucího lidstva jsou neúčinní. V tomto ohledu jsou šamani mnohem prozíravější, protože jsou přirozenější. Jsou blíž té přírodě, od které jsme my utekli moc daleko. Až příliš daleko. Šaman neléčí za každou cenu, protože to ani neumí. Léčí jen to, co mu příroda dovolí, co mu dovolí jeho bylinky, jeho aura, jeho dech, prostě jeho jisté zvláštní paraschopnosti, které však nejsou zázračné. Ti, kteří jsou na tom špatně, prostě umřou. Podobně jako umře 30–40% narozených dětí do pěti let věku. Je to přírodní proces, přirozený výběr. Jenže u nich je samozřejmě z čeho vybírat při porodnosti deseti až patnácti potomků od jedné ženy. U nás jsme z ekonomických důvodů přešli od početných rodin našich babiček k minimálním číslům, a tak zcela logicky bojujeme o jejich životy za každou cenu. Sobeckostí a pohodlností, s nimiž odmítáme větší množství potomků, jsme ale ztratili zájem o kontinuitu nás samotných. Zajišťování rozšířené reprodukce nám už nic neříká, čímž jsme si podepsali další ortel k vyhynutí naší západní civilizace. Naši ojedinělí děti a vnuci jsou navíc logicky stále víc „háklivější“ na cokoliv, neustále churavějí a jsou nuceni brát hromady antibiotik, přicházejí nové choroby, alergie, ekzémy...
Neprosit a neděkovat
U indiánů zůstanou jen ti silní, kteří se pak dožijí i slušně vysokého věku sedmdesáti i více let, což je pro tropy úctyhodné. Jejich genofond zůstává zcela čistý, nezaplevelený našimi chemikáliemi. Jejich rod bude schopný žít po pěti tisíciletích existence v pralesech další tisíce let, což se o nás s jistotou říct nedá.
Amazonští indiáni žijící podle svých zákonů proto nikdy nepotřebovali žádnou naši pomoc, vždy si vystačili sami. Slovo pomoc je další kontroverzní termín, který si „vybudovala“ naše humanistická společnost. Avšak i ta říká, že Pán Bůh pomůže těm, kteří si umí pomoc sami. V tom je velká pravda. Ty miliony dolarů, které se někde čas od času vyberou, ještě nikdy nepomohly chudákům k lepšímu životu. Pochopitelně nehovořím o pomoci při přírodních a válečných katastrofách; to je zcela jiná kapitola, v níž je pomoc přirozená, v níž i sám amazonský indián pomůže. On je však hrdý na to, že si pomůže především sám. Tento indián nikdy nevolá o pomoc. Ani nemocný, ani starý. Jejich tradice totiž vycházejí z přírody, z přírodních zákonů. Je formovala agresivní, krutá amazonská džungle, která nemá slitování a za každou chybu nutí okamžitě platit. Aby v tomto prostředí přežili, museli se těmto zákonům podřídit. Indiány neformoval humanismus ani křesťanství.
Před časem jsem v osadě Boca de Nicharé ve Venezuele viděl indiána Richiho z kmene Yek´wana, jak se třásl v malarické horečce. Ležel sám, nikdo se o něj nestaral. Když jsem k němu přišel, o nic mne neprosil. Dal jsem mu alespoň studený obklad na čelo. Nepoděkoval. Za rok jsem ho potkal. Přežil, vylízal se z toho, nikomu nebyl na obtíž a nezatížil genofond indiánů chemickým plevelem, i když si to pochopitelně takto racionálně nevysvětluje. A možná je ještě silnější než předtím. Kam vkročí naše civilizace a s ní i takzvaná pomoc, tam zároveň vstupuje zárodek budoucího konce původních etnik. Jak z hlediska kulturního, tak i fyzického.
Nedávno jsem žil u Kofánů v ekvádorské Amazonii, hluboko v džungli na řece Aguarico. Když mne „vzala“ plotýnka, protože jsem zvedal těžké banánové trsy, nikdo kolem mne neskákal. Lucila mi dala snídani na stejné místo jako vždy. Musel jsem se k ní doplazit. Nelitovali mne, jednali se mnou jako se zdravým, ani slovo o mé nemoci. Jako by ani nebyla. Je v tom vlastně i kus magie slova. Když se o něčem nemluví, tak to neexistuje. Moc slov přináší skutky, a tak když budeme mezi sebou stále mluvit o nemocech, budou se nás stále držet. Musel jsem se z toho vylízat podle jejich stylu sám.
Viděl jsem velmi starého indiána Biaeja, hodně přes sedmdesát let, v Palmareal na řece Madre de Dios v peruánské Amazonii, jak se – už poloslepý – šoural k vysokému břehu řeky. Slezl ze srázu, i se svou ženou nasedli na pirogu a pádloval na druhou stranu, kde měl banánovou plantáž. Jel pro jídlo, aby zabezpečil nejen sebe a svoji ženu, ale i dvě malá vnoučata, o která se starali. Vzali si je od svých dětí, aby byli něčím užiteční i ve stáří a nebyli na obtíž komunitě. I staří indiáni jsou tak v zápřahu, čímž se mimochodem udržují v aktivní činnosti, tedy při životě. Až nebudou moci, sami se rozhodnou odejít. Jejich cesta „od syrového k vařenému“ není nijak dlouhá, a proto se víc řídí přírodou než kulturou. Jsou přirozenější i v té smrti.
Boj o zvyšující se věk je boj spíš politický a ekonomický než humanistický. Je to prezentace moci, i když nikdo neví, co se starými lidmi dělat. Je to však zejména velký byznys s výrobou nových léčiv a kšeft se starobinci (ačkoli i mezi nimi lze jistě najít pozitivní příklady). Každý soudný člověk přece ví, k čemu vysoký věk je, když bude pořád nemocný a nemohoucí. Kdo je zdravý, schopný a má životní náplň, ať žije třeba jak Metuzalém. Jenže jen sedět a koukat do nebe? Vždyť nyní už padesátiletý člověk má problém sehnat práci. Navíc v prostředí, kde je kultem oslňující mládí, což není žádná zásluha, stáří ztratilo hodnotu a komunita se ho doslova štítí. Amazonští indiáni si stáří váží, protože je nositelem zkušeností a moudrosti. Děti chtějí žít jako jejich otcové a dědové, ne líp a jinak. Kde je náhle náš humanismus a kde je jejich krutost? Vše má být přirozené, vše má svůj čas. Narození i smrt. Ta je součástí života a není se jí třeba obávat. Indián se na smrt připravuje od dětství. Připravujme se i my. Buďme k ní vždy připraveni. Vyřízené účty, dokončené mise, vychované děti v rámci rozšířené reprodukce, zasazené stromy, postavené domy. Nedejme na nesmyslné reklamy a lákavé sliby politiků. Snažme se žít přirozeně a přirozeně i umírat, abychom oddálili kolaps naší civilizace.
Článek byl rovněž publikován Literárních novinách č.3.
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
