Mojmír Grygar: Jednosměrná křižovatka

1. Československé hospodářství se po listopadu 1989 octlo na křižovatce, ale o tom, kterou cestu se má dát, se prakticky nediskutovalo. Názory, které prosazoval Václav Klaus a pravicoví ekonomové a politici, z nichž někteří si tím napravovali poškozenou pověst z normalizační éry, lze shrnout do jediné věty: není jiná cesta, než ta, kterou se dalo hospodářství nejmocnější země světa. Tak se dějinná křižovatka měnila na jednosměrnou cestu. Podobně jako se u nás po roce 1948 stával jakýkoli pokus přizpůsobit vizi socialismu našim podmínkám nebezpečnou úchylkou, tak také po čtyřiceti letech dominantní proud politiky a žurnalismu stíhal oponenty jediné možné cesty jako nebezpečné snílky, ne-li sabotéry rázného zúčtování s předchozím režimem.

Někteří lidé řeknou, že to nemá smysl lámat si dnes hlavu nad tím, co by se mohlo kdysi (je tomu už třicet šest let!) dělat jinak; jsme tam, kde jsme, někdo si polepšil, jeden víc, druhý míň, ale celkem se nám nedaří špatně, obchody jsou plné zboží, v evropském měřítku na tom nejsme nejhůř a ve světovém by nám leckdo mohl závidět. Přitom bylo u nás dost vzdělaných ekonomů – připomeňme aspoň Valtra Komárka, ředitele Prognostického ústavu, – kteří přišli s jinými návrhy, ale nedostali se ke slovu, protože neproběhla ani jedna věcná, odborná diskuse na téma ekonomických reforem, všechno přehlušil nápor hlasatelů politických a ideologických názorů a zájmů, kteří jakékoli odchýlení od vzoru americké neoliberální ekonomie považovali za skryté pokračování v marastu zbankrotovaného egalitářského režimu.

Odborníci v akademických ústavech u nás začali diskutovat o ekonomických reformách již v 60. letech, kdy se křivka hospodářského růstu poprvé začala ohýbat; inspiraci hledali například u amerického ekonoma Paula Samuelsona, který jako stoupenec keynesiánské teorie byl přesvědčen, že ničím nekontrolované působení kapitalistického tržního hospodářství vede do slepé uličky. Samuelson uvažoval o smíšené ekonomice: racionální intervence státu zabrání excesům volného trhu.

Později, když zažil důsledky kapitalismu „podřízeného kapitalistům samým“, mluvil o „realitě frankensteinovsky šíleného finančního inženýrství“. (Všimněme si, že Samuelson používá termín „inženýrství“, který Václav Klaus používal také, ale v opačném smyslu.) U nás první stoupenci zavádění prvků tržní směny do centralizované výroby, distribuce a spotřeby nedostali nejmenší šanci podílet se na hledání nejlepšího řešení ekonomické přestavby – nejlepšího ne pro hrstku vyvolených, ale pro většinu obyvatelstva. Václav Klaus ovládl politické pole, jedním z jeho oblíbených strašáků byla Šikova „třetí cesta“, jakoukoli odchylku od neoliberální ekonomie prosazované Reaganem a Thatcherovou považoval za nesmysl a zradu demokratického ideálu svobody. Tím, že se jeho podpis octl na formulářích kupónové privatizace, zdálo se mnohým lidem, že jim právě on, vzdělaný ekonom, brilantní diskutér, tenista a lyžař, štědře nabízí vstupenku do majetkového ráje. Netušili, že tím umožňují nekontrolovatelný přesun masivního národního majetku do kapes hrstky vyvolených. Viktor Kožený, známý ve světě jako „pirát z Prahy“, kmotr František Mrázek, privatizátor rekreačního areálu KSČ na Orlíku, kterého skolila anonymní kulka u zámečku v Durychově ulici, kmotr Radovan Krejčíř, odsouzený k pětatřicetiletému žaláři v Jižní Africe, kterému se před lety při zatýkání v Praze podařilo zázračně utéct záchodovým okénkem – jsou jen tři nejvíc odpudivá jména z dlouhého seznamu podnikatelů–miliardářů, kterým Klausovy ekonomické reformy vytvořily v polistopadovém prostředí výhodné prostředí, aby prokázali svoji schopnost obohacovat se na účet jiných. Mohl bych jmenovat další jména, ale stačí, podíváte-li se sami do seznamu nejbohatších lidí na planetě, který uveřejňuje časopis Forbes, a zamyslíte-li se nad miliardáři z Českých zemí, uděláte si sami obrázek o tom, jak se u nás za Klausovy éry bohatlo. Hotová Klondike! Zvlášť si mi u těch českých superpodnikatelů líbí, že se chlubí tím, že nepotřebovali žádnou profesionální přípravu – nač by se oháněli diplomy a certifikáty, oni jsou self made, udělali se sami. Jistě spoustu hejblů, grifů, metod a postupů otevírajících bránu bohatství někde odkoukali, ale ani kdyby byli ještě třikrát chytřejší a všímavější, nezmohli by nic, kdyby jim k tomu neposkytl skvělé podmínky sám systém nastavený novými politiky, vyznavači ničím neomezovaného trhu.

2. Jednou z nejčastějších politických a ekonomických tezí demokratického vývoje je princip osobních zásluh, kterému se v mezinárodním žargonu říká meritokracie, to znamená společnost, ve které každý dostane místo, které si zaslouží, vybojuje vlastními schopnostmi. Ponechám stranou zásadní otázku meritokratického principu, zda se těch padesát nebo sto nejbohatších Čechů vyznačuje nějakou zvláštní vlastností, kterou jiným lidem sudičky při křtu odepřely, a spokojme se starým rčením o nahodilé distribuci bohatství a chudoby. O vrtkavém kole štěstěny – fornunae rota volvitur – si ostatně zpívali již středověcí bakaláři a mniši v celách. Kdyby se hlasatelé a vykonavatelé neokonzervativního hospodářského systému, v kterém právě až po uši vězíme –, netajili tím, že rozehráli hru, kde otázka zásluh hraje zanedbatelnou roli, mohli bychom přidružené etické otázky – protože ocenění zásluh je věc povýtce etická – ponechat stranou a věcně se přít o to, zda tato cesta byla správná, zda odpovídala principům demokracie. Neboť jde v první řadě o demokracii, které se má hospodářská praxe lidí přizpůsobit, a ne naopak: kapitalistickému využití volného trhu nemůže být vystavěna bianco složenka – obohacuj se každý, jak umíš! Ale právě k této deformaci demokracie u nás došlo, a nenašla se žádná politická síla, nevyjímaje sociálnědemokratickou stranu, která by se proti tomu ohradila a prosazovala jiné řešení vědoma si toho, že křižovatka nemá pouze jedno východisko.

Dostáváme se tu ke klíčové otázce dějinných alternativ. Někteří lidé se domnívají, že to, co se stalo, muselo se to stát. Je to Hegelovo tvrzení o nevyhnutelnosti osudu, předurčenosti, fatalitě, dnes bychom řekli naprogramování, které je podle názoru některých lidí zakotveno v náboženském pojetí světa.

Položme si otázku: muselo dojít ke druhé světové válce? 7. března 1936 německá vojska obsadila Porýní; bylo to hrubé porušení Lokarnských dohod, které západní pohraničí prohlásily za demilitarizovanou zónu. Představitelé armády varovali Hitlera, že je to riskantní krok, a on na nátlak generality připojil k rozkazu doložku, která, v případě, že Francie bude na tento akt reagovat vojenskou silou, nařizovala velitelům, aby se stáhli zpět. O této události nám tehdy vyprávěl náš učitel; bylo mi osm let, ale dodnes mi utkvělo, s jakou naléhavostí nám líčil nebezpečí, které naší zemi hrozí z Německa. Jak to, že Dezider Valgón, žádný politik, historik nebo stratég, ale venkovský kantor na menšinové obecné škole na jižním Slovensku, předvídal to, co uniklo francouzským politikům, generálům, stratégům ověnčeným vavříny světové války? Kdyby tehdy Francie spolu s Anglií a dalšími evropskými státy, včetně Československa, potrestaly Německo za porušení mírových dohod, stěží by Hitler prosadil Mnichovský diktát, kterým se německé armádě otevřela cesta nejen na východ, ale i k dobytí kontinentální Evropy. Válka mohla mít zcela jiný průběh, kdyby západní mocnosti přistoupily po Mnichovu na Stalinův návrh vytvořit protiněmecký pakt. Hitler by nedostal možnost nabídnout Stalinovi mírovou dohodu a dnešní antiruští propagandisté by nemohli tvrdit, že válku společně rozpoutali dva diktátoři.

3. Není pravda, že v době, kdy se v Praze chystal scénář ekonomických proměn, nebyl na stole žádný jiný program kromě „léčby šokem“. Joseph Stiglitz, americký ekonom, nositel Nobelovy ceny, poradce presidenta Clintona, znalec otázek ekonomiky USA, Evropy i rozvojových zemí, jeden z nejkompetentnějších světových ekonomů, přijel hned po převratu do Prahy, aby Václava Klause odrazoval od divokého a násilného zavádění kapitalistického tržního systému. Poznal, jaké neblahé následky měl překotný vývoz kapitalistického trhu a finančnictví v rozvojových zemích. Nevyspělé, nerozvinuté ekonomiky podléhající centrálnímu řízení nemohly využít svých potenciálních možností; místo toho, aby si postupným zaváděním reforem vytvořily schopnost obstát v mezinárodní konkurenci, staly se obětí náporu levného zboží z bohaté ciziny, kam zase na oplátku své peníze vyvážely chudé země. V mnoha případech starý koloniální systém, který se po druhé světové válce začal rozpadávat, nahradila ekonomická závislost maskovaná neviditelnou rukou trhu. Klausova reforma, která tehdy odpovídala Schwarzenbergovu pádnému výroku, že „lidi je třeba hodit do vody, aby se ukázalo, kdo umí plavat“, nebyla podložena věcnými ekonomickými důvody a argumenty. Princip sociálního inženýrství propagovaný oficiální politikou sovětů nahradila neokonzervativní vize atlantické ražby. Cílem ekonomických reforem neokonů bylo odbourat výhody, kterými stát podporoval sociálně nejslabší vrstvy, podpořit nejbohatší dědičný a podnikatelský stav, privatizovat státní podniky, zlomit odpor odborů, flexibilitou pracovních míst rozkolísat pracovní trh a v neposlední řadě zvýšit výdaje na obranu. V USA došlo k snížení daní nejbohatších lidí z dlouhodobého průměru 70 % na 28 %; výdaje na obranu se zvýšily o 40 % (Reagan: vynutíme si mír silou!). Anglická společnost, která se až do první světové války vyznačovala extrémními společenskými rozpory, měla se opět výrazně polarizovat. Thatcherová začala uskutečňovat regresivní daňovou politiku, která postihovala nejchudší obyvatele a nejbohatším otevírala ničím nerušenou cestu vzhůru. Nakonec se přece jen přepočítala, protože po jedenáctiletém vládnutí železnou rukou propadla ve volbách a musela otěže vládní politiky předat oponentům. Její pád způsobil pokus zavést radikální, dokonale rovnostářskou daň z hlavy, kdy by každý občan – nejchudší i nejbohatší – přispívali do státní pokladny stejným dílem: miliony chudých by to zruinovalo, hrstku nejbohatších učinilo ještě bohatšími.

Tržní hospodářství otevírá prostor osobní iniciativě účastníkům výroby a odpovídá demokratickému uspořádání společenských poměrů. Ale dostává se s demokracií a meritokracií do konfliktu, když je vystaven nekontrolované expanzi, která upřednostňuje ne ty nejschopnější, ale kapitálově nejsilnější. V 19. století, v zlaté nebo spíš dravé éře akumulace kapitálu platilo heslo – padajícího doraž! O tom, kolika výrobcům u nás se v Klausově zlaté éře nepodařilo ani se do hry dostat, kolik jich bylo doraženo již na startovní čáře, se nehovořilo a nehovoří. Proč také? Odpověď je jednoduchá – neuměli plavat! Přesněji řečeno – vůbec nebyli puštěni k vodě.

Přesvědčení o tom, k jak závažné chybě u nás došlo při přestavbě hospodářství na začátku 90. let, ozřejmí odpověď na dvě otázky: jaké byly jiné možnosti, alternativy a k jakým katastrofálním závěrům dospěl ve světovém měřítku vítězný neokonzervatismus.

Odpověď na tyto otázky vyžaduje zvláštní pozornost a argumentaci; pokusím se je vyložit v příští, závěrečné kapitole úvah o listopadovém převratu.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.