Mojmír Grygar: Příběh o levici – Zbožní hodnota času (2) | ParlamentniListy.cz

Kapitál sloužící podniku a lidem vers. jako samostatný zdroj výdělku

V časech tradičního podnikání, které nebylo hnáno honbou za rychlým ziskem, podniky nepovažovaly pětiprocentní zisk za neúspěch, důležité bylo, aby byla továrna životaschopná a mohla se dál rozvíjet. Pro Tomáše Baťu nebyl základní metou podnikání hromadění zisku, ale schopnost továrny se modernizovat, dávat lidem práci, vyrábět účelně, čelit konkurenci kvalitou a lácí. Taylorismus, který z dělníků ždímal co nejvíc schopností a sil, zlínský výrobce bot odmítal jako metodu sociálně a eticky neospravedlnitelnou. V době neoliberalismu a globalizace považují podnikatele, jako byl Baťa, za produkt starých časů, který již dnešní doba dávno překonala. V pokročilé „křemíkové“ éře míra zisku společností, bank, obchodů neobyčejně stoupla. Zisk 20–30% zdaleka není tou nejvyšší metou, některé podniky využívají monopolního postavení k dosahování zisku, nad kterým i matadoři kapitalistického podniku ve Wall Streetu kroutí hlavou. Jiří Gruša před lety ukázal prstem na firmy v Sillicon Valley jako na zvěstovatele technické a podnikatelské avantgardy, která bude vytyčovat cestu do budoucnosti podobné neuvěřitelnému sci-fi snu. Dnes už si můžeme přečíst zasvěcené rozbory této nové technické a podnikatelské sféry; jde skutečně o nový typ kapitalismu, který zaměstnance do té míry připoutává k podniku, že prakticky nemohou disponovat volným časem, přebírají na sebe odpovědnost za úspěchy své firmy, stávají se jejími otroky. Google a podobné podniky používají jen zlomek svých příjmů k výrobním účelům, většina peněz se točí ve víru finančních spekulací, nejlukrativnějším zdroji zisku. Baťa používal kapitál jako živý nástroj sloužící podniku a lidem, kteří zajišťovali kvalitu a prosperitu výroby. Neoliberálové používají kapitál jako samostatný zdroj výdělku, jako rychlý a lukrativní zdroj zisku, zcela mimo výrobní a sociální sféru. Největší výnosy nepřináší prodej výrobků a nemovitostí, ale riskantní investice a obchodování s předpokládanými zisky v blízké i vzdálenější budoucnosti.

Mladé lidi negativní důsledky megalomanského podnikání v Křemíkovém údolí neodrazují, v tisícových zástupech míří do Kalifornie s cílem dosáhnout závratné kariéry – čím za to zaplatí, je zatím neodrazuje ani netrápí. (Před dobrými čtyřiceti lety jsem se v Holandsku seznámil s inženýrem, který pracoval ve špičkovém elektrotechnickém závodě v Kalifornii; s lítostí se přiznal, že za strmou kariéru zaplatil velkou daň – žena i s dvěma dětmi od něho odešla – nebyla s to se přizpůsobit jeho téměř neomezené pracovní době.) Před sedmi lety ocelárny Krupp–Thyssen utrpěly ztrátu 8 miliard eur; jejich manažeři a technici se shlédli v projektu, který měl továrně zajistit první místo ve světové soutěži. Plán byl zdánlivě jednoduchý – najali levnou čínskou firmu, která v rekordním čase čtyř let vybudovala v zálivu Sepetiba v Bolívii velký metalurgický kombinát. Němečtí podnikatelé získali vládní povolení, které jim umožnilo nerespektovat zákon o ochraně životního prostředí – kde jinde než v rozvojové zemi by se jim to podařilo? Výsledek pokusu byl zdrcující; nejenže obyvatelé v okolí protestovali proti smogu, který obsahoval nebezpečné kovové částice, ale výrobky byly nekvalitní, na světovém trhu nemohly obstát. Ocelářskému gigantu nezbylo než stavbu zastavit a zlikvidovat. Když se ve vedení podniku diskutovalo o příčinách nezdaru, jeden důvod byl nasnadě – závody v Poruří vznikaly v průběhu mnoha let, každá ocelárna prošla důkladnými testy a po desetiletí dodávala kvalitní ocel, aniž došlo k výpadkům a ztrátám. Jednu z největších investic německého kapitálu v zahraničí hodnotili odborníci a tisk jako „historii velikášství, špatného řízení a masivního znečišťování prostředí“.

Léčba šokem

Léčba šokem, kterou nám naordinovali obdivovatelé paní Thatcherové, byla založena na rychlosti – nač se zabývat postupným zaváděním reforem, které by byly chráněny zákony, stačí rozmetat daný stav, vyhlásit bankrot, zhasnout světla, dát příležitost k rozprodeji (krádeži) národního majetku, rychle prodat banky, ocelárny, automobilky, strojírny, textilky, cukrovary, pivovary, chemičky, doly, vodní zdroje – neviditelná ruka trhu už se postará o to, aby se řízené hospodářství octlo na lopatkách a otevřela se zářná cesta ke kapitalistickému blahobytu. Neznám přesná čísla lidí vyhozených šokovou terapií ze dne na den z práce, ale jen ve svém okolí jsem zaznamenal desítky lidí, kteří ztratili práci a tím i úsilí vynaložené na získání své profese. Byli to právě tak kvalifikovaní dělníci a mistři průmyslových podniků, jako odborníci v náročných oblastech vědy, výzkumu a kultury. Nedá se nic dělat, prohlásil Karel Schwarzenberg, je třeba lidi hodit do vody, aby se ukázalo, kdo umí plavat. Znám několik mladých mužů, kteří za starého režimu stačili dosáhnout vyšší pracovní klasifikace, založit rodinu a opatřit si byt, ale jejich radost z politické svobody jim ničím neřízené tržní hospodářství zkalilo – rázem je připravilo o základní životní jistoty, a trvalo to několik perných let, než se jim podařilo vyplout zase na hladinu. Že přitom několikrát měnili zaměstnání, vystáli dlouhé fronty u různých firem, přeškolovali se na nové povolání a obtížně se vyrovnávali s propadem životní úrovně, nikoho nezajímalo. Šoková terapie je příkladem sociálního inženýrství naruby; není pravda, že zavádění tržního hospodářství neoliberálního typu je procesem přirozeným, který vychází vstříc zájmům pracujícího člověka (homo faber) – masivní podpora neviditelné ruky trhu je diktována povýtce ideologickými zájmy. Všechna klíčová místa v „sametové“ politice zaujali stoupenci pravice, a široko daleko nebyl nikdo, kdo by se staral o lidi, které šoková léčba nemilosrdně převálcovala. Levice jako reálná politická síla zmizela a ideologové rychlé cesty do kapitalistického ráje měli volný ring, mohli bez uzardění a bez odporu hlásat nejzpozdilejší teorie, kterými se kdysi na přelomu 18. a 19. století představitelé „starého režimu“ snažili čelit rozpadu feudálního řádu.

S extrémním příkladem stlačování času se setkáváme v zóně finančních machinací závislých na rychlosti předávání zpráv mezi burzami a finančníky. Ve speciálních a nákladných kabelech, které umožňují finanční transakce pod stanoveným limitem, se ve zlomcích minut odehrávají dramatické závody účastníků spekulativních finančních her. Kdo zná algoritmus bleskových nabídek a poptávek, může rychlým nákupem a prodejem cenných papírů získat velké peníze; této hry se samozřejmě mohou zúčastnit jen miliardoví hráči. Na opačném konci spekulativního žonglování s časem jsou investiční podvody špičkových odborníků z Wall Streetu, kteří udržují důvěru zákazníků tím, že fiktivní výnosy uhrazují z nových investičních smluv. Typickým příkladem takového podvodu byla aféra bankéře Bernarda Madoffa z Wall Streetu, který navzdory trikům, jimiž udržoval důvěru investorů (ve veřejnosti byl znám charitativními akcemi), nedovedl udržovat riskantní podnikání v chodu a nakonec stanul před soudem. Jak je možné, že si neuvědomil riziko podnikání, které existovalo jen dík tomu, čemu se lidově říká vytloukání klínu klínem? Kritičtí analytici kapitalistického provozu upozorňují, že je nemožné narýsovat zřetelnou hranici mezi 'legitimními' investicemi a 'divokými' spekulacemi, protože každá investice v kapitalistickém tržním prostředí je tak či onak riziková. (V polistopadovém období stát, který nedovedl nebo ani nechtěl zhodnotit možnosti svého majetku, spoléhal na jeho rozprodej, a zahraničním investorům se podbízel zárukami, o nichž se jim doma ani nesnilo. Dvoumiliardová pokuta za nezdařenou investici udělenou kosmetickým magnátem televizní stanici Nova je odstrašujícím případem toho, jak rizikové podnikání se u nás nakonec řešilo „socialisticky“ – dluh zaplatili poplatníci.)

Jedním z dalších způsobů obohacování se stávají finanční a obchodní akce podložené včasnou (někdy jen několikadenní nebo několikahodinovou) znalostí důvěrných dat a informací. Kdo se dřív dozví důležitou zvěst, vyhrává nad neinformovanými. Cena pozemků, surovin a strategického zboží se může ze dne na den výrazně změnit. Ukáže-li se, že výhodná koupě nebo prodej byly podloženy znalostí podmínek ovlivňujících cenu dané komodity, hrozí spekulantu trestní postih. Ale koho by dnes napadlo vyšetřovat lukrativní obchody Bushe mladšího nebo jiných špičkových politiků? Kdo jim dokáže, že k nadměrnému zisku jim pomohlo to, že patřili k zasvěcencům (insiders)?

Luxus dlouhodobého uvažování

Honba s časem ovlivňuje i politiku, a hned několikerým způsobem. Především fatální závislostí na ekonomice, na jejím proměnlivém stavu, na onom otáčivém kole štěstěny, která období prosperity znehodnocuje cyklickým návratem krizí. Čas ekonomiky je silně determinován rytmem voleb a schopností či spíš neschopností politiků předvídat a plánovat budoucnost nezávisle na volebních cyklech. V zahraničních politologických úvahách se setkáváme s výrazem „dlouhodobého uvažování“, které se vzhledem ke stále rychlejším tempu politického, ekonomického a technologického procesu považuje za luxus. Politik se musí rozhodovat okamžitě, rozhoduje jeho rychlá reakce na proměnlivou tříšť valících se zpráv, událostí, dat, zvěstí. Korunu tomuto způsobu politické reflexe nasadil Donald Trump svými pověstnými aforistickými výpady na twitteru. Koneckonců mu ani nic jiného nezbývá (opomeneme-li rétorická cvičení na různých slavnostních shromážděních, která nedávají publiku možnost zpětné vazby) – nemůže se přece opřít o žádný důsledně vypracovaný předvolební plán, jeho základní pilíře podemlela buď jeho vlastní zmatenost nebo masivní odpor protivníků. Jakékoli uvažování, které bere v úvahu složitost věcí a jejich rozpory a odstíny, je Trumpovi odepřeno. Nedivme se, když na tiskové konferenci věnované prezentaci členů své vlády 37x použil slovo „great“, 7x „fantastic“, 4x „incredible“ (neuvěřitelný), 3x „briliant“.

Nedá se říct, že by si politické strany dovolovaly luxus dlouhodobého uvažování, je zřejmé, že se nechtějí vyčerpávat přílišným zahleděním do minulosti nebo do daleké budoucnosti. Hodnota přítomného času se projeví zejména v předvolebním období, kdy to náhle začne ve vedení stran vřít neobvyklou ideovou a propagační aktivitou – shánějí se hesla, vymýšlejí se přitažlivé slogany, tisknou se plakáty, letáky, billboardy, prohlášení, brožury, manifestující chvály (vůči sobě), nevraživosti (vůči protivníkům), sliby (všem). Volič bývá zmaten, předvolební programy stran se kryjí, jedna strana opisuje od druhé, někdy zaberou zdánlivě podružné otázky (platby u lékařů), jindy se převratné změny, které ovlivní život občanů na dlouhá desetiletí, vůbec neobjeví na předvolebních plakátech (rozpad Československa, vstup do NATO, účast českých vojáků na dalekých bojištích, církevní restituce, privatizace klíčových sektorů národního hospodářství, rozprodej státního majetku, vztah k sudetoněmeckým spolkům), a tak je volič zmaten, neví koho má volit a nakonec přestává věřit, že by měl jeho hlas vůbec jakoukoli platnost. A dá to najevo ignorováním voleb.

Strany na jedno použití

Rozpad tradičních stran je způsoben proměnlivostí třídní a stavovské struktury společnosti a tlakem dominantních hospodářských a politických sil, kterým lépe vyhovuje zjednodušený politický systém. S pověstným šarmem to vyjádřil Karel Schwarzenberg, když již před lety přirovnal vztah voliče ke stranám k vztahu muže k ženám. Právě tak, jako dnes není běžné, aby se muž na celý život zaslíbil jediné vyvolené ženě, i jeho sympatie při politické volence neplatí jediné straně: mění je od případu k případu podle aktuální nabídky; sám to manifestoval trojnásobným přestupem z jedné strany do druhé. V éře elektronické demokracie již rozdíl mezi levicí a pravicí neplatí. Čestný předseda TOP 09 by vítal, kdyby se moderní demokracie poučily u mocenských praktik Byzantské říše, kde se u vlády střídaly dvě strany – zelená a bílá. Při volebním klání v cirku tekla sice krev, ale poddaní věděli, že příště třeba zase zvítězí poražení, aniž se to či ono jakkoli dotkne mocenských, majetkových a duchovních základů říše. Krev se vsákne do písku a život půjde dál svou věčnou cestou.

Levice obrácena k budoucnosti

Tvořivou politiku nevytvářejí lidé, jejichž myšlení a činy jsou pouze reakcí na pomíjivé požadavky chvíle. Víme dobře, jak nám politika často vnucuje problémy a věci, které neodpovídají obecnému prospěchu, společenské potřebě. Není v pořádku, že český stát nebyl během čtvrtstoletí s to vyřešit palčivou otázku sociálního bydlení, že se nepokusil napravit ekonomické křivdy, kterými starý režim trestal statisíce lidí, zpravidla vzdělaných, za jejich politický odpor. Tím vznikal dojem, jakoby veškerá váha a náprava nepravostí ležela na disidentech (mnozí z nich, ostatně, dostávali podporu ze zahraničí) nebo na lidech, kteří svůj negativní vztah k režimu dávali najevo se zbraní v ruce.

Ptejme se:

Proč nedošlo k reformě penzijního systému, toho podivného skanzenu sociální nivelizace?

Proč nový režim nepodpořil autoritu učitelů a učitelek, po desetiletí podrývanou nízkými platy, zatímco mzdy ve finančním a úřednickém sektoru rostly neúměrně k významu a obtížnosti jejich práce?

Proč polistopadové vlády, ať levé či pravé, nedovedly prosadit modernizaci silniční a železniční sítě?

Proč strany, které se hlásily k tradicím sociální demokracie a dělnického hnutí, nevystupovaly ostřeji proti masivnímu oslabování státu, proti omezování veřejné kontroly a sociální odpovědnosti?

Je zažehnáno nebezpečí dalších privatizací (nemocnic, železnic, přírodního bohatství, těžby vzácných surovin), pokračujícího rozprodeje půdy, lesů, vodního hospodářství i celých obcí? (Zaznamenal jsem, že i v řadách sociální demokracie se najdou poslanci, kterým nevadí, že se na těžbě vzácného lithia budou přiživovat zahraniční společnosti.) Tomáš Masaryk po válce prohlásil, že stát má mít v držení přírodní, průmyslový a kulturní majetek nezbytný pro samu existenci svobodného státu. Uvažoval o způsobu, jak má stát dostat tento sektor pod svou kontrolu.

Mají dnešní politici, hlásící se k tradicím socialistického hnutí a Masarykovy demokracie, starost a zájem, aby se aspoň základní majetek státu a národa vrátil do pravomoci státu?

'Tebe bych, národe, tebe bych přežil!'

Kdo, ne-li nová levice, má prosazovat požadavek, aby Český stát postupně oslabil koloniální závislost na cizí hospodářské a politické moci. Pravicoví ekonomové a právníci nám vysvětlí, že daný stav, kdy miliardové dividendy z práce českých rukou a mozků odtékají do zahraničí, je zakotven v síti mezinárodních smluv a nelze jej změnit jen proto, že to odporuje národním zájmům, které jsou nadto iluzorní, těžko definovatelné a zastaralé. S podobnými argumenty se setkáváme, když se kriticky hovoří o vztazích k mezinárodním organizacím, jejichž členy jsme se stali v době všeobecného ochrnutí péče o národní a státní zájmy. 'Tebe bych, národe, tebe bych přežil!', perzifloval po převratu mladý bohemista známý Nerudův verš. Vyjádřil tím naplno tehdejší absenci zájmu pravicových politiků o to, co patří k základním hodnotám národní kultury a státu. Čeští politici u kormidla státu nekriticky podléhali zájmům západních mocností; vstupovali jsme do mezinárodních organizací (EU, NATO) jako chudý příbuzný zatížený pochybnou minulostí, který se musí snažit, aby si zasloužil být pasažérem na palubě či spíš v podpalubí nejmocnějšího plavidla světa, které nezadržitelně spěje k výšinám hospodářského, politického a kulturního rozmachu. Dlouho trvalo, než jsme postřehli, že evropské a atlantické mocnosti prodělávají permanentní krizi, kterou ani v nejmenším nemůžeme ovlivnit.

Dlouho jsme si nedovedli či nechtěli položit otázku:

Proč se máme podílet na řešení palčivých otázek, které jsme ani v nejmenším nezavinili. Bylo americké tažení do Afghánistánu a Iráku skutečně bojem proti islámským teroristům, exportem demokracie do zaostalých končin světa?

Proč právě z těchto zemí proudí do Evropy tisíce mladých lidí, kteří by se měli doma podílet na obnově rozvrácené země? Zabývali jsme se příčinami vzniku i nezdaru těchto válek? Hovoří se o tom, že pronajaté gripeny, které měly dosud výhradně obrannou funkci, budou vybaveny útočnými raketami a budou nasazeny (nota bene pod německým velením) v Pobaltí?

Už se úplně zapomnělo na krvavou lekci druhé i první světové války? Kdo nastavuje dějinám křivé zrcadlo? Kdo se domnívá, že občanský princip a síť mezinárodních závazků, které ani v nejmenším nemůžeme měnit, odsune národní vědomí do pověstné jámy dějin?

Jak je možné, že ministři české vlády, kteří se nikoliv náhodou hlásí k rakouským tradicím katolické církve, oslovují sudetské Němce jako své krajany a jezdí do Bavorska jako do země, ve které se skupina českých knížat, jak je psáno v kronice kláštera ve Fuldě, dala v roce 845 pokřtít. Skutečné historické pozadí této sporné události našeho někdejšího premiéra Nečase nezajímalo – přinesl je před lety do Mnichova jako symbol, kterému připisoval zvláštní aktuální platnost. V jeho stopách postupoval i ministr Herman, který s Posseltem uspořádal malý politický happening: na Sudetoněmeckém sjezdu se chopili maket Českých zemí a Bavorska a přiložili je k sobě s vědomím a cílem, o němž si každý čtenář snadno učiní vlastní názor. Degradace českého státu na jednu z německých spolkových zemí bije do očí. Pamětníkům není třeba připomínat iniciativu Jaroslava Durycha, který v roce 1939 vyzýval Čechy, aby se učili u pilných a zbožných Bavoráků.

Říká se, že levice již vyčerpala svá témat

Spíš by se dalo říct, že na ta základní zapomněla nebo se jich vzdala, uhranuta západním kapitalismem, který na hlavu porazil Sovětský svaz, Mekku komunismu. Začít je nutno znovu, od základních otázek. Jednou z nich je soukromé vlastnictví a svoboda – o nich budeme hovořit příště jako o dalších peripetiích, nástrahách na dlouhé cestě našeho příběhu.

Mojmír Grygar, autor úvah o levici je literární teoretik a historik

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.