Pokud si ještě někdo vzpomene na sdělení Petry Buzkové, před lety místopředsedkyně této politické strany, že jí vládne neprostupná vrstva stranické oligarchie, a chtěl by vědět, jak tento úkaz vypadá v reálu, stačí se podívat na dnešní ČSSD v přímém přenosu.

Neprostupná vrstva  stranické oligarchie, přes opakované volební neúspěchy současného vedení ČSSD, znovu tuto politickou stranu vede do močálů černých kol bílých skal, jak praví básník. A je férové dodat, vedení ČSSD foto fb ČSSDže tato neprostupnost je udržována zcela nedemokratickými postupy, brutálně porušujícími nejen vlastní stanovy, ale i zákon, a to při trpném přihlížení justice, viz např. kauza 20C142/2015,  „zaparkovaná“ už přes 1,5 roku nehnutě  na Obvodním soudu pro Prahu 1.

Právě skončený sjezd této politické strany si zvolil staronové vedení v podstatě v nezměněné podobě, a to přestože je to pro celou stranu evidentně sebevražedný postup, který je mj. jednou ze spolupůsobících příčin výrazného snižování počtu členů, v poslední době tempem 10 % ročně. Jeden, kdysi značně, ale dnes už málo, populární zahraniční politik asi před 30 lety říkal: „Lidé by chtěli, aby se věci zlepšily, ale aby přitom sami nemuseli nic změnit. Tak to ale nejde!". Jediný skutečný a vážný návrh potřebné a účinné změny přednesl na sjezdu muž s charismatickým a příznačným jménem Jeroným. Je možné mít pochybnosti o tom, že kdyby bylo přijato jeho sebe nabízení, tak, že by to znamenalo ve výsledku skutečnou změnu ČSSD, ale bylo by to alespoň projevem snahy. Jeho odmítnutí je naopak sdělením, že instituce ČSSD, reprezentovaná sborem několika stovek pečlivě profiltrovaných delegátů, změnu odmítá zcela v duchu shora uvedeného citátu. Sdělení Petra Dolínka, nového řadového místopředsedy a jinak úspěšného náměstka pražské primátorky, že „změna jsme my“, je úsměvnou parafrází historického obdobného sdělení Aloise Indry, kdysi tajemníka ÚV KSČ v době perestrojky, když na požadavek výměny kádrů odpověděl: „To jsme ale my už udělali …. již před dvaceti lety!!!“

Existuje takový úkaz při skupinové akrobatické pilotáži, že když udělá chybu vedoucí pilot skupiny, a to tak tragickou, že  dojde  k jeho nárazu do země, tak tato chyba fatálně postihne nejen jeho, ale i celý zbytek skupiny. Je to důsledkem toho, že při skupinové pilotáži se všichni členové skupiny řídí podle letu vedoucího, kterého mají přímo před sebou. Podobně analogický úkaz je možno sledovat i v případě jiných skupinových činností, než je akrobatické létání. V aktuálním čase takový úkaz vidíme v případě ČSSD. Takto až k hořkému konci krajské neprostupné vrstvy stranické oligarchie vedou celou ČSSD, a to proto, že upřednostňují zákulisní dohody se současným centrálním vedením před potřebnou změnou, a to na úkor celé strany. Sobotkovo nejužší vedení přitom hraje vabank, ovšem do banku vsází nejenom svůj politický osud, ale osud celé strany, ovšem případnou výhru chce konzumovat samo. Je to strategie známá z her mj. na burze pod názvem použití páky neboli leverage. Tou pákou je použití cizích prostředků, většinou úvěru anebo jakýchkoliv jiných cizích prostředků. Je to strategie mimořádně riziková, neboť v případě úspěchu sice mám zisk několikanásobně vyšší, než kdybych použil pouze svoje prostředky, ale v případě prohry nejsem schopen použité cizí prostředky splatit či jinak vrátit. V aktuálním případě současné ČSSD dává v sázku Sobotkův tým nejen svoji pozici v této politické straně, ale vůbec vztah voličů ke značce sociálně demokratické idey.

Kdo je vlastníkem značky?

ČSSD při svém konání neoprávněně těží z toho, že si svým názvem zprivatizovala značku sociálně demokratické ideologie, která tradičně nese punc, i když v tomto případě v aktuálním čase zcela falešně, ochránce zájmů lidí práce, tedy těch, kteří prací svých rukou či hlav především v zaměstnaneckém poměru živí sebe a své rodiny. Tento punc sociálně demokratická ideologie získala v průběhu půldruha staletí, kdy se od 19. století velmi progresivně zabývala problémy obyčejných lidí, což byly v tehdejší politické situaci všeobecné volební právo, osmihodinová pracovní doba, demokratické instituce, sociální důchodový systém, zdravotní pojištění a tak dále. Dnes se však, jakožto téměř nejvýznamnější součást mainstreamového politického proudu, propracovala postupně až k hájení zájmů toho globálního jednoho promile populace, které vlastní přes 50 % veškerého majetku a chtělo by vlastnit stále více, samozřejmě na úkor těch spodních 99 %. „Revolučně radikální“ návrhy B. Sobotky přednesené zjevně jako předvolební PR aktivita v posledních dnech na téma úpravy daňového systému míří správným směrem, ale, jak říká klasik, „příliš málo, příliš pozdě“ a dodejme příliš nedůvěryhodně. Jak věřit straně, která pod tímtéž vedením slibovala např. napravení církevních restitucí a mnoho jiného.