A také tím, jak se prudce lámaly ledy v Polsku a že Kreml nejevil zájem stát nadále za jakešovskou garniturou. Její bezmoc se ovšem plně ukázala koncem září, kdy po nezdařeném pokusu o překročení hranic mezi Maďarskem a Rakouskem otočily tisíce východoněmeckých rodin své trabanty a wartburgy směrem na Prahu.
A tady vstoupily, v mnohých případech přelezly v panice před československými policisty plot, na půdu západoněmecké ambasády. Co následovalo, mohli donedávna všemocní tajemníci KSČ už jen trpně sledovat. Neboť jednání se vedla po zcela jiné a mnohem vyšší ose Moskva – Bonn – Washington.
A když se v Praze objevil tehdejší západoněmecký ministr zahraničí Hans-Dietrich Genscher, mohl osobně slíbit východoněmeckým běžencům tábořícím v zahradě vyslanectví na Malé straně, že mají zaručenu svobodnou cestu na Západ. Tuzemské represivní složky pak jen asistovaly při klidném odjezdu pěti vlakových souprav z holešovického nádraží.
Bylo to neklamné znamení závěru jedné éry. Třebaže si to mnozí komunističtí funkcionáři především staršího typu asi ještě stále nepřipouštěli. Snad se jim zdálo, že se Prahou akorát cosi absurdního převalilo. Ale zase zmizelo a vše půjde dál.
Třebaže s mírnými ústupky, jako je volnější cestování, soukromé podnikání v malém, patrně i odvolání klatby nad řadou zakázaných umělců a podobně. A s nezbytnou větší porcí řečí o takzvané demokratizaci.
Ale onen šťastně ukončený východoněmecký exodus byl ve skutečnosti definitivním počátkem jejich konce. A ona bezmoc vedení KSČ během celé ohromující události, do jejíhož průběhu nemohla strana vůbec nijak zasáhnout, otevřela oči i doposud nejbojácnějším Čechoslovákům.
Někteří cyničtí v dalších dnech sice ještě vesele vykrádali opuštěné automobily na malostranském svahu – východoněmecké úřady je pak coby majetek propadlý státu počaly odvážet.
Drtivá většina si ale uvědomila, že jim vládnou druhořadí gubernátoři. Dosazení před 20 lety Kremlem, který ale už nyní obývá někdo jiný. A hlavně, že se svět výrazně pootočil. A je nejvyšší čas nespokojovat se pouze s jakýmisi milostivými ústupky, ale bude třeba zásadnějšího řezu.
Přestože pár desítek kilometrů za Prahou stále ještě sídlily sovětské vojenské posádky. Nezdálo se pravděpodobné, že by jim Gorbačov dal povel k útoku na Prahu, až se začne něco dít.
Do 17. listopadu zbývalo několik týdnů. Během nichž to „prasklo“ i v ještě utaženějším NDR. Se symbolickým rachotem padající berlínské zdi. Která se začala nezadržitelně drolit právě v Praze před 25 lety.
Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: rozhlas.cz
