Charakter války a rozložení sil

Na šachovnici syrského konfliktu se od počátku střetávaly zájmy několika významných hráčů a velmocí. Těžko lze hovořit o občanské válce, když značnou část tzv. povstalců tvoří zahraniční džihádisté a volby opakovaně dokázaly, že většina Syřanů stojí za prezidentem Asadem. Jedná se především o sektářský náboženský střet mezi dvěma znepřátelenými odnožemi islámu. Tzv. protivládní rebely, především islamisty, od počátku podporovaly Saúdská Arábie, Katar a Turecko jako regionální sunnitské velmoci a USA s Velkou Británií a Francií jako velmoci postkoloniální. Na straně režimu prezidenta Asada bojuje Rusko, které má v Sýrii svou vojenskou základnu, šíitská regionální velmoc Írán a také šíité z Libanonu, Iráku a dalších zemí.

Zájmy jednotlivých aktérů

Motivy Saúdů a Kataru k podpoře islamistů byly od počátku nábožensko-politické s cílem svrhnout sekulární Asadův režim a nahradit ho wahhábitským sunnitským emirátem, který eliminuje veškeré jinověrce, především šíity a křesťany a dále rozbít šíitskou osu Hizballáh-Damašek-Bagdád-Teherán, čímž by oslabil Írán jako největší regionální soupeř Saúdů. Ze stejného důvodu Rijád intervenuje v jemenské válce. Motivy Ankary jsou spíše velmocenské za účelem připoutání území patřícího před sto lety Osmanské říši a udržení syrských Kurdů na řetězu. Ti by vyhlášením nezávislého Kurdistánu na území Sýrie ohrozili integritu samotného Turecka, neboť nový stát by se stal magnetem pro početnou kurdskou minoritu v Turecku. USA a EU (především Velké Británii a Francii) vadí Bašár Asad čistě z důvodu jeho vazeb na Moskvu a proti proruskému režimu v Damašku jsou ochotni se spojit i s tzv. umírněnými islamisty. Írán a libanonský Hizballáh přirozeně nechtějí nechat padnout svého spojence, protože by to znamenalo posílení sunny a oslabení šíismu v Levantě. Izrael působí dojmem nezúčastněného pozorovatele, ale ve skutečnosti považuje Hizballáh za většího nepřítele než Islámský stát nebo bývalou Frontu an-Nusra, a proto ho lze zařadit po bok odpůrců legitimní syrské vlády, což ostatně dokládají i příležitostné nálety na vládní cíle v okolí Damašku. Poněkud stranou stojí i Egypt, nicméně prezident Sísí, který se dostal k moci svržením Muslimského bratrstva je evidentně na Asadově straně. Rusko si chce především udržet vliv ve Středomoří, zlikvidovat islámské teroristy, kteří by po vítězství v Sýrii mohli jít šířit džihád na Kavkaz, a také pomáhá dlouholetému spojenci z dob studené války.

Změna poměru sil

Ruská intervence a ofenziva vládních vojsk, zejména po dobytí Aleppa, způsobila výraznou změnu poměru sil. Saúdská Arábie, Katar, USA a EU fakticky ztratily vliv na dění a budoucí osud Sýrie je v rukou trojlístku Rusko – Turecko – Írán. V tomto formátu jednala i konference v kazašské Astaně na konci ledna a osobně se domnívám, že je to formát pro rychlé ukončení války nejrozumnější. Turecko je zde v roli spojence tzv. opozičních skupin a sunnitské odnože islámu, Írán vystupuje jako spojenec legitimní syrské vlády a reprezentant šíitské odnože islámu a Rusko z pozice mocnosti, jíž se dění na Blízkém východě nejvíce dotýká – už jen s ohledem na geografickou blízkost – na mediaci dohlíží. Výhodou Ankary i Teheránu je i fakt, že se nejedná o arabské státy a nejsou tudíž ovlivněny vzájemnou nevraživostí a svárlivostí, která je v Lize arabských států běžná. Přestože významnou silou v boji proti IS jsou i Kurdové, turecký vliv jistě znemožní vznik nezávislého Kurdistánu a Ankara ve vlastním zájmu přispěje k udržení jednoty Sýrie ať už bude její podoba unitární nebo federativní. Nezbývá než doufat, že diplomatická jednání v tomto formátu společně s razantním postupem proti teroristům na bojišti povedou k ukončení války ještě v letošním roce. Nicméně likvidace Daeše v pouštních oblastech na východě země může zabrat mnohem delší dobu. Klíčem k úspěchu je znovudobytí Palmýry, ovládnutí celého Dajr az-Zauru, metropole IS Rakka a povstaleckých enkláv na západě země, zejména Idlibu a okolí.