Ondřej Ryčl: Intelektuálové, Antény a Snowpiercer…vítejte na KVIFF!

Každá názorová revue, tištěná či internetová, se v Česku více či méně dotkla právě proběhlého filmového festivalu v Karlových Varech. Pravý břeh nemůže stát mimo tento hlavní proud – vždyť kdo chvíli stál, již stojí opodál! A to bychom neradi, protože i my chceme mít prst na tepu doby, i my chceme být považováni za kulturní vzdělance a estéty, i my chceme být free, cool a in, tedy být frikulíny a trochu si ty Karlovy Vary také užít. Tedy, vzhůru do velkého světa Kultury, Umění a Krásy!

V první řadě – do Karlových Varů na filmový festival jsem se na ten jeden večer dostal úplně náhodou a nedopatřením – jel jsem do Varů v poslední festivalový pátek kvůli něčemu jinému a bohužel na motorce, protože jsem si, veden vlastní liknavostí a nedbalostí, nezkontroloval počasí. A to mne zaskočilo už brzy odpoledne velmi silnou linií bouřek, která mně zavřela cestu zpět na Prahu. Motorkou to prostě už nešlo – v takovém počasí se motorkáři pouze nervózně srocují v autobusových zastávkách či pod silničními mosty a čekají, až to přejde. A právě tato nevábná vidina strávení několika hodin v autobusové zastávce v Olšových vratech či případně v té šílené vesnické putyce v Kolové mne přiměla k tomu, abych porušil jedno ze svých mravních tabu – a sklouzl dolů do města na filmový festival.

Stačilo jen několik esemesek namířených na správně odhadnuté kontakty, abych se v řádu minut vnořil do festivalového života. Ne nadarmo jsem nějakých třicet let svého života trávil mezi intelektuály, teď mi tato investice v mém motorkářském období života konečně splácí své dluhy zpět! Zkontaktovaným intelektuálům jsem vysvětlil svoji krajně prožluklou situaci způsobenou povětrnostní situací a bouřkovou squall line blokující silnici do Prahy, a že jsem tímto porušil svůj slib se už nikdy neobjevit na Karlovarském filmovém festivalu, kterou jsem učinil někdy před mnoha lety po strašlivém zážitku nejen kulturního míjení, ale spíš střetu nekompatibilních civilizací, které jsem tam mezi mnou a některými návštěvníky utrpěl. Takřka ihned jsem od intelektuálních kolegů ovšem obdržel pozvání a platnou vstupenku na hit pátečního večera, na korejský film Snowpiercer. S tím, že si touto návštěvou pouze utužím a utvrdím své představy a stereotypy o filmech a filmovém festivalu, takže pak vlastně budu mít radost, že věci jsou takové, za jaké je mám. Z nich že tam se mnou půjde jenom jeden, který je na ten film docela lidsky zvědavý, protože se pracovně podílel na jeho více než ročním filmování v barrandovských ateliérech. Tehdy se mu říkalo pracovně Vlak a vědělo se, že štáb rozhodně nesmrdí korunou ani dolarem a je neuvěřitelně rozhazovačný, a byl to jeden z nejdražších filmů v posledních letech na Barrandově vyrobený. Původně se také mělo za to, že to bude nějaký kasovní trhák, velkofilm do běžné produkce, ale ukázalo se, že to je artový film pouze pro festivaly a artovou filmovou síť. A že jeho cena je v hluboké myšlence a uměleckém poselství. Když mi to ti intelektuální přátelé říkali, tak se šklebili, a říkali, že nejsou žádné svině, že to dám, že je tam akce, a že kdyby byli svině, tak mně pošlou na ten gruzínský černobílý film, kde se člověk dvě hodiny kouká do kukuřice.

Takže, Snowpiercer. Kde začít s popisem? Krásné kino, krásní lidé všude kolem mne, zejména spousta krásných slečen, jedna vedle druhé intelektuálky, velké oči, velké náušnice a i vše ostatní. Představování korejského autora, českého výtvarníka, investorů filmu, včetně Ministerstva kultury ČR. Ach, jak je krásné to pozlátko kultury, jak je krásné být přitom! Přilbu a motorkovou bundu jsem zmuchlal pod sedadlo, takže na mně ani nebylo poznat, že tam tak úplně nepatřím.

No a pak přišel ten film. Děj filmu je o tom, že v nepříliš vzdálené budoucnosti jede vlak, po kolejích po celém světě, zcela zmrzlou krajinou, městy, horami, mosty i tunely. Konkrétně zmrzlou Afrikou, zmrzlým Euroasijským kontinentem i oběma Amerikami. A docela to žene, protože to musí stihnout za rok – už posedmnácté. Uvnitř veze lidi, vzadu ty chudé, vepředu ty bohaté a úplně vepředu ty zlé a bohaté. Nejprve jsem se při sledování trápil technikáliemi – proč je celý svět zamrzlý, když sakra hrozí globální oteplení? Že by se to oteplení nějak překmitlo do zámrazu? Nebo že by atomový holocaust? Doteď nevím. Pak jsem se soustředil na vlak – proč, proboha pořád jede, proč ho někde nezaparkují, kdo se v tom světě bez lidí stará o koleje, vyhýbky, mosty? A když je všude tolik sněhu, co když koleje, třeba někde v zamrzlé Africe, zasype lavina? Také nevím. Odpověď jsem dostal pouze na poslední otázku, protože se ukázalo, že vlak menší a střední lavinu propruží. Pak jsem se začal soustřeďovat na děj a výtvarnou linku filmu. Přece jenom, několik desetiletí intelektuálního života ve mně zanechalo své stopy, tedy vím, že vlak je alegorií, symbolem, stejně tak, že celý film je na symbolech a alegorii postaven. Oukej, vzhůru do symboliky! Děj je o tom, jak chudí ze zadní části vlaku se vzbouří proti pořádkům, a pak se mydlí s bohatými a zpupnými v předních vagonech, čím více vepředu, tím větší hajzlové to jsou. K formě tolik, že když se hodní chlapi v tomhle filmu poperou, tak jenom nožem nebo sekerou, zlí mají naopak samopaly a přesto dostávají na budku. K obsahu je toho ovšem víc – dá se vypozorovat několik zásadních myšlenkových konstant. Všichni bohatí jsou zlí a všichni zlí jsou bohatí. Všichni chudí jsou hodní a všichni hodní jsou chudí. Jediná špatná vlastnost, kterou sdílejí hodní i zlí, je to, že berou drogy. (No, po 17ti letech ve vlaku, co nikde nestaví, bych je asi bral taky…). Film je, kromě extrémní alegorie a propagace marxismu ve výše uvedené podobě, krásně protibělošsky rasistický. Všichni Zlouši jsou bez výjimky běloši, ty zvláště odporné typy pak světlovlasé stvůry. Hodňouši jsou pak mixem bílých, asijců a černých. Zde bych chtěl vypíchnout pozitivní myšlenku v syžetu filmu obsaženou, a to že běloch může být i hodný, ještě není vše ztraceno! Nicméně ultrahodňouši jsou černošská matka s roztomilým synkem-andílkem s kudrlinkami a mladá asijská krasavice. Ti jsou na konci filmu symbolem přežití lidstva – ovšem nesežral-li je ten lední medvěd, co byl symbolem přežití přírody – a do tohohle užšího výběru už se bílí nedostali.

Trochu se začínám nudit, čtu si tedy příbalový leták ke vstupence – ajajaj, 126minut, to je kláda, ale snad zase přejdou bouřky a silnice i stihne vyschnout, to se na motorce hodí. Ajajaj, film je artový, korejský, na motivy francouzského artového komiksu z 80. let – co tu ve Varech není artové, jako by neexistovalo –a nemíří k běžnému divákovi. Uf. A k tomu zřejmě bez přestávky, a zprostředka řady se s tou přilbou a motorkářskou bundou nebudu drát, to bych se před těmi všemi slečnami ukázal jako nekulturní barbar. V autobusové zastávce v Olšových vratech je ale mnohem nevlídněji, tady je teplo a neprší – tedy vydržím!

Zaujala mne výtvarná stránka filmu a začal jsem se jí věnovat. Jasně, vychází, tedy asi nejspíš, ze schémat definovaných tím komiksem. Ale stejně – jsem až zaskočen prvoplánovostí a morálním kýčem. Chudí jsou nastylizování jako chudí dickensovských dob, kdy svá díla psali soudruh Marx a jeho kamarád Engels. Až nečekaně často i bohatí se ve filmu oblékali ve stylu té doby. I když, bohatí, tam byl prostor na větší alegorie, již zmíněné bělošské ženy-bestie byly graficky ztvárněny nápaditěji zejména v detailech, zejména ta sekerka v hlavě té blonďaté těhotné učitelky byla bombová. Nějakou dobu jsem přemýšlel, proč se chudí vyznačují tak abnormálním počtem protéz rukou a nohou – zprvu jsem se domníval, že je to následek krutého zacházení od krutých bílých Zloušů, tak to ostatně sugerovala i jedna z úvodních scén filmu, ale ukázalo se, že příčina je jinde. Chudí, krom toho že byli chudí a hodní, tak byli i velmi altruističtí. A protože měli málo jídla, tak když čas od času chtěli pohostit své přátele a udělat jim radost, tak je pohostili čerstvě uřezanou vlastní končetinou. Krásní lidé, krásná společnost!

Postupně jsem ztrácel pozornost, nedokázal jsem souvisle film sledovat. Chvíli jsem dumal nad tím, co bylo dříve, zda to, že český výtvarník má kámoše, co má firmu na dodávání vířivek a saun nebo nápad naplnit dva vagony vířivkami a saunami a kamarádi se s dodavatelem stali až po uzavření skvělého kšeftu na nákup velkého množství těchto komodit, chvílemi jsem se propadal do přemítání o souvislostech. Vždyť, sakra, Soul je nějakých třicet kilometrů od Severní Koreje, to ti blbci nevědí, co se tam děje? Alegorie vlaku jako světa je prima, ale to nevědí, co se dělo ve vlacích Evropy za války a v Rusku po celou dobu vlády bolševiků? Shodou okolností jsem den předtím četl o vlacích do zastávky Ponary. To je v dnešní Litvě, a jak se teprve teď rozkrývají hrůzy východoevropských Bloodlands, tak teprve teď se zkoumá, jakým způsobem tam zahynulo přibližně 70 tisíc litevských Židů. Jednoduše – ze začátku je tam vozili a stříleli rovnou před vagony, vagon jeden po druhém, ti v dalších vagonech věděli, co přijde. Později už je nestříleli, jen ten vlak, s několika sty lidmi, nechali stát v lese. Pak jen po pár dnech přišli, zabušili zvenku na vagony, když se někdo zevnitř ozval, tak to nechali ještě den dva stát, a když bylo ticho, tak vybrali pár chlapů z dalšího vlaku, aby to vyklidili, a ty pak za odměnu zastřelili, ty ostatní zase nechali stát v lese a tak dokola dál. Nikdo z obětí nepřežil, nikdo. Nebo ešalony Gulagu, které po desetiletí křižovaly ruský euroasijský kontinent, co v těch se muselo odehrát za lidské příběhy. Nic z toho, nic, ani nejmenší náznak z toho se ve filmu neobjevil, tam se bojovalo proti vykonstruovaným bílým buržujům, co chtějí zničit svět. Chtělo se mi vzteky brečet a asi jsem i trochu brečel. Díky tomu jsem měl po ukončení projekce zvlhlé oči a nebyl k rozpoznání od ostatních. Protože na konci film sklidil standing ovations a kolem mne byli samí mladí krásní lidé, tleskali a také měli zvlhlé oči, počítám ovšem, že z nadšení a dojetím nad humanistickým posláním filmu. Já to věděl, já na karlovarský festival nesmím, setkávám se tam s jinou civilizací, jsem tam Mimozemšťan, nepatřím tam.

Chtěl jsem hned po projekci rychle pryč, protože, jak ten pocit krásně popsal jiný komentátor z karlovarského festivalu, mé kecky se jevily býti naplněny. Ale mí přátelé průvodci mně přesvědčili, že by to byla hrubá chyba. Když mám nejhorší za sebou. Protože teď, po jedenácté, se teprve začíná žít, a co hlavně, začínají vylézat Antény. Neznaje karlovarského festivalového argotu, nechal jsem se poučit, že se tak říká vesměs štíhlým a vysokým slečnám, které se někdy mezi jedenáctou a dvanáctou začínají rojit na ulicích a v barech v počtech pro běžnou populaci skutečně nevídaných. Opět jsem se nechal poučit, že je to kvůli tomu, že právě touhle dobou začínají vylézat z brlohů a doupat všechny celebrity a hvězdy, a zejména pánové ze zahraničních produkcí, o které jde nejvíce. Aha.

Šli jsme tedy na chvíli do baru, sledovali Antény a zapředli hovor s u vedlejšího stolku sedícími muži, z nichž jeden nás upoutal tím, že do sebe kopal jeden panák za druhým. Na svoji obhajobu uváděl, že příště už bude chodit pouze na filmy s heterosexuální erotickou zápletkou, a když zjistí, že tomu je jinak, už nebude zvědavě čekat, jak to dopadne, a jestli se se to nezlepší, protože jinak by se musel znovu totálně zpanákovat, což právě činí. Aha.

Přátelé mně vyprávěli o shlédnutých filmech, že z těch přibližně osmdesáti je jich tak šest až osm skutečně skvělých, pro které stojí za to do Varů vyrazit, a že zrovna ten den ráno viděli digitální remake Tarkovského filmu Solaris, a ještě teď z toho žijí. No, a že zbytek je balast a že to tak prostě na světě je. Já vím, že to tak je, že mají pravdu. Zase jsem se propadl do přemítání. Tyhle filmy se natáčejí za strašné peníze, protože to ty lidi, co to natáčejí, baví. V lepším případě za soukromé peníze, v horším a většinovém případě za státní, tedy z daní. Pak se na to přijde podívat pár set, v lepším případě pár tisíc lidí. Nemá smysl to zakazovat, já vím, protože první obětí by byl ten Tarkovský a Solaris. Jen si tak říkám, jestli to těmhle pár tisícům lidí nepřijde hloupé, že se za to nestydí. Takhle si pro svoji zábavu vyhazovat takové peníze. A místo toho je nedat třeba do té Afriky. Nebo tady kolem Varů do chátrajících a rozpadajících se nádherných kostelů, třeba. Nebo do něčeho, čehokoliv, ale smysluplnějšího než takhle ujeté a neskutečně drahé filmy. Snowpiercer. Jakou asi za sebou zanechal karbonovu stopu tenhle film? Kolik stovek tisíc lidí by na rok uživil v Severní Koreji? Co se za tyhle peníze doslova zběsile rozutrácené mohlo udělat dobrého?

Otázky, samé otázky. Jediné, na co znám odpověď je, že vlak střední lavinu sice propruží, ale velkou už ne. A co bylo pak? Pak už se moje kecky naplnily zcela, jen jsem nakopnul mášu a jel nádhernou voňavou nocí za plného úplňku – tu noc byl úplněk, takových věcí si my motorkáři všímáme – na Prahu a dál domů. Noc byla nádherná, vůně kraje po dešti se nedá popsat, měl jsem pravý a nefalšovaný prožitek Krásy. Tak přece jenom to přišlo, katarze z krásného estetického zážitku!

A to jez filmového festivalu v Karlových Varech všechno. Vlastně ne. Ještě něco – ten gruzínský film s kukuřicí vyhrál hlavní cenu.