PAVEL KOPECKÝ se zamýšlí nad důvody překvapivé rezignace jednoho z předních merkelovských spolubojovníků, donedávna vzorného "vítače" migrantských hord, jehož od pádu nezachránila ani náhlá změna kursu.

Rakouský kancléř Werner Faymann, který se stal bez nadsázky symbolem „vítačského“ kurzu Vídně a na dlouhou dobu též hlavní oporou Angely Merkelové v přikrmování migračního běsnění, rezignoval před pár dny na obě předsednické funkce – vlády i rakouské sociální demokracie.

Vypískaný premiér

Dosluhující prezident Heinz Fischer premiérovu demisi přijal a vedením vlády dočasně pověřil šéfa koaličních lidovců - vicekancléře Reinholda Mitterlehnera. „Odstupuji v zájmu Rakouska. Odstupuji, protože ve straně již nemám podporu,“ prohlásil při své rezignaci Faymann. Už ale nedodal, že jeho strana zase nemá podporu veřejnosti.

Co bylo motivem k překvapivému kroku, který šokoval celé Rakousko a jejž prý nepředpokládali ani lidé z premiérova blízkého okolí? Zčásti jistě debakl sociálně demokratického kandidáta v prvním kole prezidentských voleb. Jím doporučený nevýrazný „vítač“ Rudolf Hundstorfer získal spolu s lidoveckým kandidátem jen 11 procent hlasů.

Faymann ovšem bezprostředně po nepodařených prezidentských volbách o rezignaci ještě rozhodně neuvažoval.  Naopak: ve svých veřejných vystoupeních se snažil působit optimisticky a odhodlaně. Co se tedy stalo, že tak náhle změnil názor? Zlomovým okamžikem byla nejspíš vídeňská sociálně demokratická oslava prvního máje, kde byl poprvé v poválečné historii šéf strany při projevu vypískán svými spolustraníky. To samé se mimochodem stalo jeho stranickému německému kolegovi - ministru spravedlnosti Heiko Maasovi - na prvního máje ve Cvikově (Zwickau).

Vypískání premiéra a předsedy SPÖ Wernera Faymanna na 1. máje ve Vídni

Pro Faymanna, dlouholetého obyvatele rakouského politického skleníku, to byl šok. On chudák opravdu snad ani netušil, jak naštvaná je veřejnost – příznivce sociálních demokratů nevyjímaje. Pro politické elity (nejen rakouské) docela příznačné.

Záhy mu ještě jeho nejbližší spolupracovníci z vedení sociální demokracie taktně naznačili, že by mohlo být medvědí službou podporovat prezidentského kandidáta Zelených Alexandera Van der Bellena, který nastoupí za čtrnáct dní proti Hoferovi, neboť by to mohlo paradoxně dopomoci k Hoferově zvolení. Tak velká panuje nespokojenost voličů s vládní probruselskou "věčnou velkou koalicí" socialistů a lidovců.

Rozkol ve straně

Ze sociální demokracie se stále častěji ozývají hlasy připomínající, že by strana, založená původně k obhajobě práv pracujících, měla také alespoň předstírat, že hájí jejich zájmy. Ti se pochopitelně stále více obávají dalších migračních vln, které mají potenciál Rakousko zdecimovat.

Jenomže z druhé strany o sobě dávají vědět také neomarxisté orientovaní na mládež a chybět u toho všeho nemohly ani proimigrantské "neziskovky". Toto „dienstbierovské“ křídlo na premiéra naopak tlačilo, aby odvolal kontroly na hranicích, zrušil limity pro přijímání migrantů a vrátil se k původnímu „vítačskému kurzu“ Merkelové.

Stabilnější „dělnické“ křídlo ve straně na něj naopak naléhalo, ať ještě přitvrdí - a zavře hranice úplně. Rakouské sociální demokracii (tak trochu jako u nás) hrozí nyní z těchto důvodů reálné rozštěpení. Situace v zemi již došla tak daleko, že některé místní stranické organizace začaly celé přecházet ke Svobodným, jinde zase některé radnice začaly s FPÖ otevřeně spolupracovat v koalicích.

Faymannovy manévry

Toto všechno tedy nejspíš vedlo Faymanna k radikálnímu rozhodnutí. Na jedné straně direktiva socialistické internacionály z Berlína a Bruselu, která jasně velí otevřít hranice a nechat Evropu zaplavit imigranty. A na straně druhé rozhořčení vlastních voličů, kteří toto sebevražedné jednání logicky považují za vlastizrádné. Mezi těmito mlýnskými kameny zasloužilý soudruh Faymann nevydržel.

Je ovšem také třeba důrazně připomenout, že to byl právě Faymann, kdo vyhrožoval zemím V4 odebráním dotací z EU, pokud se plně nepřizpůsobí a neotevřou imigrantům svoji náruč. Až poměrně nedávno pod tlakem děsících se spolustraníků učinil náhle čelem vzad: v letošním roce začalo Rakousko zavádět hraniční kontroly (a zahájilo-nezahájilo výstavbu hraničního plotu v Brennerském průsmyku spojujícím Itálii s Rakouskem). To se samozřejmě setkalo s nevlídnou reakcí Bruselu: krok byl označen za zpátečnický a – považte – „neevropský".

Proimigrační propaganda selhala

Situace v celém Rakousku se od spuštění migrační vlny vloni na jaře zásadně změnila. Minulý rok přicházely "díky" uměle vytvořeným a štědře zafinancovaným „potěmkinovým vesnicím“ vítačů ze země pod Alpami dojemné záběry. Na nádražích a hraničních přechodech podávali Rakušané migrantům balenou vodu a čerstvé ovoce se sušenkami, zpívali písně, chyběly už jen pionýrské šátky. Vše pečlivě naaranžováno nevládními organizacemi a sehráno tzv. dobrovolníky z řad studentů a nezaměstnaných (štědře honorovanými).

Tím vším krmily televizní obrazovky, rozhlas i noviny veřejnost od rána do večera. Jenomže to nepomohlo. Většina Rakušanů – odevzdávajících své daně na toto a podobná divadla – měla intuitivně brzy jasno. Propagandistická mašinerie znemožnila sama sebe. Zvláště, když geometrickou řadou přibývalo zpráv o násilí imigrantů vůči domácímu obyvatelstvu, obtěžování a znásilňování rakouských žen a celkově strmě narůstající majetkové kriminalitě.

A když skrze internetová alternativní média ještě pronikly zprávy o tom, že „uprchlíci“ berou na dávkách více než leckteří rakouští pracující, o nezaměstnaných ani nemluvě, rozbuška aktivizovala proces směřující k výbuchu.  

Dnes již celý problém prakticky nelze zatajit. Tak mohli i rakouští diváci například o tomto víkendu v přímém přenosu sledovat jednu z dosud největších bitev na hranici. Oddíly „prouprchlických“ aktivistů a neziskových organizací, doplněné čerstvými migračními posilami, vyzbrojené plynovými maskami, přilbami a železnými tyčemi, svedly krvavou řež o Brennerský průsmyk. Výsledkem bylo množství zraněných jak na straně útočníků, tak  policie.

Rakouské déja vu?

Rakousko ovšem mělo k současnému vývoji svým způsobem nakročeno již řadu let. Migrační krize jen urychlila celý vývoj a obnažila odtrženost politických elit od reálného světa. Když před šestnácti lety konzervativec Wolfgang Schüssel sestavil vládní koalici s Haiderovými Svobodnými, reagoval na to Brusel přijetím protirakouských sankcí.

Tehdy ovšem bylo v Evropě relativně „slunečné počasí“ - a dnešní bouře byla ještě daleko za obzorem. Brusel zdaleka nehrál s tak otevřenými kartami jako dnes, kdy již nepokrytě bojuje proti národním státům bok po boku se zámořskými elitami.

Každopádně se již tehdy ukázalo, že rakouský volič je velmi konzervativní a že nebude snadné ho přesvědčit, aby přijal bez reptání multikulturní agendu a spáchal dobrovolně asistovanou sebevraždu. Tehdejší koalice mezi Svobodnými a lidovci naznačila, kam by se mohla vyvíjet rakouská politika v budoucnu.

Svobodné na nějakou dobu zastavila podivná autohavárie jejich charismatického lídra Jorga Haidera, při níž předseda Svobodných přišel o život. (Někteří publicisté a členové strany jsou dodnes přesvědčeni, že šlo o atentát). Ovšem v této chvíli jsou Svobodní pod vedením Heinze-Christiana Stracheho zpět - a silnější než dříve. Nejde proto o politické déja vu, je to víc.

Strana, která prosazuje vystoupení Rakouska z EU, opuštění eura a návrat země k tradičním rodinným hodnotám, je dnes nesilnějším politickým seskupením v zemi. Strache dokázal přesvědčit voliče, že současná probruselská koaliční vláda socialistů a lidovců znamená pro Rakousko existenční ohrožení. Druhé kolo prezidentských voleb, které proběhne 22. května, rozhodne tedy nejen zásadním způsobem o směřování celého Rakouska, ale jistě též ovlivní i směr vývoje v celé Evropě - jen měsíc před britským referendem o odchodu z pod bruselského chomoutu.

Okamura a Strache

Partnerem rakouských Svobodných je u nás SPD Tomia Okamury. Místopředsedu FPÖ jsme mohli slyšet i na mítinku SPD na začátku února na Václavském náměstí, kde představoval svoji vizi spolupráce našich národů v osvobozené Evropě.

Norbert Hofer se již nechal slyšet, že v případě vítězství v prezidentských volbách rozpustí parlament a vypíše nové volby, neboť koalice socialistů a lidovců zjevně ztratila podporu občanů a není vlastně jasné, koho dnes reprezentuje. To Hofer prohlásil ještě dávno před rezignací premiéra Faymanna. Nyní se zdá tato varianta ještě reálnější, neboť v zemi panuje od pondělka v podstatě politické bezvládí. Socialisté sice již navrhli na uvolněný premiérský post současného šéfa železnic, ale jestli má tento vlak šanci vůbec vyjet z nádraží, je nejisté.

Ať již dojde k předčasným volbám, nebo ne, ať se stane novým prezidentem Norbert Hofer, nebo se ještě médiím podaří vytvořit dostatečnou hysterii, aby jej k úřadu "staré struktury" nepustily, jedno je jisté. Také Rakousko zachvacuje "voličská vzpoura". A nelze si zatím představit nic, co by tuto "záchrannou epidemii" dokázalo zastavit.

Jistě zajímavá inspirace pro naše socialisty, lidovce a další strany "pražské kavárny". V té vídeňské již začínají dělat voliči inventuru.