PEPE ESCOBAR přehledně shrnuje důvody, proč je zřejmé, že Čína není zadlužená, Rusko není bezbranné a Írán není izolovaný - ačkoli američtí stratégové dělají všechno pro to, abychom si tento nesmysl mysleli.

Dohnat a předehnat? Už se stalo

Pár faktů z říše reálpolitiky mohou hysterickou kampaň think-tanků trochu uvést na pravou míru - hlavně pokud si uvědomíme jak ruské nadzvukové střely naprosto staví na hlavu paranoidní rétoriku a praxi z dílny NATO. Protivník totiž nemá technicky přijatelnou odpověď.

Americký obranný systém Aegis byl přenesen z lodí na pevninu. Obranný systém raket Patriot je k ničemu - Aegis je přece jen lepší, dokonce asi o 30% převyšuje výkon dalšího raketového obranného systému THAAD, ale ačkoli může být efektivnější, i jeho dosah je omezený.

Aegis není Rusku vůbec nebezpečný - prozatím. Ale pokud systém projde vývojem - což ovšem může trvat léta - pro Rusko by nebezpečí představovat mohl. Zvláště proto, že impérium "Výjimečnostánu" se stále tlačí na východ, tak blízko k ruským hranicím.

I tak je Rusko ale světelné roky před Amerikou, co se týče vývoje nadzvukových střel. Pentagon dobře ví, že proti systému S-500, jsou F-22 neuvěřitelně drahé, F-35 i bombardér B-2 Stealth - všechno hvězdy leteckého zbrojního programu za biliony dolarů - beznadějně zastaralé. A tak máme na stole staré dobré heslo propagandy: “ruskou agresi”, bez níž nemůže Pentagon nikdy vyhrát životně důležitý boj o to, aby mu z nebe a kapes daňových poplatníků pršely neomezené fondy.

Irák klidně rozbourejte

Washington měl před koncem II. světové války k dispozii dvacet tisíc expertů, pracujících na plánech jak obnovit Německo po válce. V případě Iráku mělo stejnou práci zastat na konci akce Shock and Awe v roce 2003 rovných šest lidí.

Vůbec přitom nejde o neschopnost. Takový byl “plán A” od samého začátku. Bývalý Sovětský svaz byl na konci Druhé světové války považován za vážnou hrozbu - a tak muselo být Německo obnoveno. Zatímco irácká válka byl konflikt na zakázku, jehož účelem bylo zmocnit se ropných polí - a zavést hard-core variantu kapitalismu typu živelná pohroma. Nikdo ve Washingtonu ve skutečnosti Irák nikdy obnovit nechtěl.

Takže “ruská agrese” v iráckém regionu není zajímavá: skutečná válka totiž zatím probíhá výhradně o východní Evropu. A Rusko v ní vede. Ministr zahraničí Sergej Lavrov se už nechal slyšet, že na umístění systému Aegis (v Rumunsku a Polsku) odpoví Rusko nějakým velmi povedeným chvatem. A dokonce už i americká korporátní média začínají přiznávat, že co se týče efektu ropné cenové války, ruská ekonomika se začíná vzpamatovávat. Všechny manipulace tedy vyšly naprázdno.

Velká čínská lež

Co se týče Číny: navzdory pohádkám o opaku, Čína není domek z karet. Ať už je poměr čínského národního dluhu k HDP jakýkoli - a odhady se různí mezi neuvěřitelnými 23% procenty až k 220% - pro ekonomiku typu čínské to není nic, zvláště proto, že celý dluh je kontrolován čínskými subjekty. Čína drží přes tři biliony (!) dolarů a dalších západních měn v rezervách, zatímco svou ekonomiku postupně odpojuje od skutečného Domku z karet - Spojených států.

Takže co v takové situaci znamená zahraniční dluh? Nic moc. Čína by mohla - ačkoli to zatím nedělá - také natisknout více yüanů, zrovna tak jako Spojené státy s jejich “kvantitativním uvolňováním”, nebo Evropská centrální banka, která žádá některé své “oblíbené země” (silné příznivce NATO), aby tiskly více eur, než podle tabulek mají.

Konec dolaru nadohled?

Peking ovšem nic podobného udělat nemusí. Čína, Rusko, Šanghajská organizace pro spolupráci (Shanghai Cooperation Organization, SCO) a to, co zbylo z BRICS (protože Brazílie je minimálně do roku 2018 mimo hru) pomalu, ale jistě formují vlastní systém vnitřní směny a měnového obchodu (který v Číně a Rusku už ve vnitřních záležitostech funguje). Tím samozřejmě odstaví bankovní systém SWIFT na druhou kolej a obejdou Banku pro mezinárodní rozvoj (BIS).

Až tohle naplno rozjedou, americký dolarový systém bude k ničemu.

Tlučhubové, hrušky a jablka

Americký Think-tank-land o tom jako obvykle zřejmě nemá páru - aspoň se to tak jeví. Jak vysvětluje jeden z mých čínských zdrojů, “kdykoli nějaký západní tlučhuba zmiňuje čínský “dluhový problém”, mluví o čísle, které se zjevně vynořilo odnikud a zahrnuje veškeré dluhy včetně státního, provinciálního, městského, odhadovanou výši dluhů v soukromém sektoru včetně půjček z mimočínských bank. Toto číslo pak porovnávají, v případě Japonska a západních zemí, pouze s výší dluhu centrální vlády.”

Zdroj dodává: “Čína funguje s rozpočem v řádu 60 bilionu dolarů. Půjčky z vnějších zdrojů se pohybují někde kolem 11 bilionů, zatímco hotovost se pohybuje někde mezi 3,6-4 biliony. Tato zásoba hotovosti je obrovskou silou, kterou může čínská vláda využívat dle vlastní libosti - zatímco západní vlády ve srovnatelném měřítku nemají nic.”

Říše středu (světového obchodu)

A to nemluvíme o faktu, že Čína všeobecně sází na to, čemu Světové ekonomické fórum říká “Čtvrtá průmyslová revoluce”. Čína je už nyní světovým centrem výroby, zásobování, logistiky a tvorby hodnot. Což nás přivádí k iniciativě Jeden pás, jedna cesta (One Belt, One Road - OBOR). Všechny cesty vedou k Nové hedvábné stezce ovládané Čínou, která bude stále hlouběji propojovat čínskou ekonomiku i infrastrukturu s eurasijskou. OBOR současně rozšíří globální mocenský záběr “Říše středu” a vytvoří geopolitickou protiváhu takzvaného “průniku do Asie” - včetně provokací Pentagonu v Jihočínském moři - a zlepší čínskou energetickou bezpečnost.

Sankce a diamanty jsou věčné

Do třetice - poslední velkou pohádkou z dílny "Výjimečnostánu" je ta, že se Spojené státy “obávají”, že evropské banky nebudou schopny obchodovat v Íránu. To je naprostý nesmysl. Ve skutečnosti je to americké ministerstvo financí, které se pokouší vyděsit k smrti jakéhokoli evropského bankovního investora, který chce obchodovat v Teheránu.

Indie s Íránem právě uzavřely historický obchod za půl miliardy dolarů, jehož předmětem je rozvoj íránského přístavu Čáhbahár - klíčové zastávky na tom, z čeho se brzy stane Nová hedvábná stezka mezi Indií a Íránem, jež Indii přes Írán a Afghánistán spojí se Střední Asií. A americké ministerstvo zahraničí mělo okamžitě tu drzost prohlásit, že obchod bude “přezkoumávat” - tedy že notoricky proizraelští američtí senátoři budou zkoumat, zda dohoda náhodou nespadá do úzkého rozsahu těch sankcí, které stále ne a ne být zrušeny. To vše na pozadí oficiálně protlačovaného mýtu o “nepokojích” narůstajících v bývalých sovětských republikách v centrální Asii - především Kazachstánu a Tádžikistánu. Na druhé straně je pravdou, že informátoři placení CIA by o oněch “nepokojích” měli vědět nejvíc - protože CIA je sama pomáhá vyvolávat.

Poker s cinknutými kartami

Pokud Indie obchoduje s Íránem, je to “podezřelé”. Na druhou stranu je naprosto v pořádku, pokud Indie uzavírá bezprecedentní vojenskou dohodu se Spojenými státy, mlhavě pokřtěnou na “Dohodu o logistické podpoře” (Logistics Support Agreement, LSA) - podle níž armády obou států smějí vzájemně užívat své pozemní, letecké i námořní základny pro doplnění zásob, opravy a vágně definované “operace”.

Situace je v zásadě dokonale přehledná. Výjimečnostán prostě hraje vabank. Snaží se obehrát Čínu i Rusko a zabránit jakékoli normalizaci íránských zahraničních vztahů. Tyto dílčí ofenzívy na všech frontách - v podobě praktické i rétorické - mají za cíl jen jediné, a to jakýmikoli prostředky: rozbít OBOR jako projekt eurasijské integrace.

V tomhle pokeru lze ovšem bezpečně vsadit na to, že Moskva, Peking a Teherán se obehrát nenechají.

Zdroj.