To je ovšem škoda. Řecké volby totiž odrážejí vývoj, který – jako model – může potkat všechny země EU, především ty malé a střední. Tedy i Česko.
Tyhle volby v Řecku znamenají jedno z největších vítězství zavedeného evropského liberálního řádu od začátku světové finanční a poté ekonomické krize v r.2008. Tedy za posledních 10 let.
Řádu, který se hroutí a který horečně hledá východisko z chaosu a zmatku do něhož se sám dostal.
K volebnímu vítězství evropského liberalismu v Řecku došlo v době kdy je zřetelně vidět nezbytnost zásadních změn ve fungování EU, celé Evropy, ale i národních států. Výrazné vítězství Mitsotakisovy Nové demokracie je přitom vším jiným než odrazem pochopení potřeby dělat věci jinak, dělat věci nově. Je návratem do minulosti (stejně jako třeba složení nové Evropské komise).
Osud řecké Syrizy ukazuje, že výsledky voleb či referend pro skutečnou politiku v EU moc neznamenají. Západ v Řecku prokázal schopnost zcela „vygumovat“ výsledky voleb (referend) a radikálně levicového Šavla rychle předělat na hodného liberálního Pavla. Přitom nejde jen o Řecko. Už nějaký čas jsme svědky, jak se cílem analogického pokusu stává terč mnohem, mnohem větší – Velká Británie. Brusel vede dílo k tomu, aby Britové vyhlásili nové referendum o EU a v něm se „polepšili“.
EU – rozuměj Německu – se v Řecku podařilo hned několik věcí najednou. Jak už řečeno, původně radikálně levicovou Syrizu přinutila Merkelová po jasně vítězném referendu Tsiprase v létě 2015 postupovat zcela opačně než sliboval. Tedy tak, jak chtěla Merkelová. Tím se pro voliče Syrizy staly Tsiprasovy předreferendové sliby stejnou lží, jako - v planetárním měřítku – několik let předtím Bushovo tvrzení, že Saddám má zbraně hromadného ničení.
Vůdce Syrizy se tak nutně zdiskreditoval a je vůbec s podivem, že jeho vláda dokázala dokončit celé volební období. Co je za tímto obratem dnes stále ještě nevíme a patrně se to ani nikdy nedozvíme.
Za zmínku stojí i úporná snaha Tsiprase domluvit po skoro 30 letech s Makedonií „otázku jména“ severního souseda Řecka. Ve skutečnosti nikdy nešlo o jméno. To, o co šlo, byl vstup Makedonie do NATO. Makedonská veřejnost sice vstup do Aliance odmítla, ale koho to dnes v Bruselu zajímá – země je už na „správné“ cestě. Není jasné co Tsipras dohodou se Skopje získal. Naopak je zjevné, že část svých voličů kvůli ní ztratil. Vstupu do NATO také předcházelo výrazné zhoršení řecko – ruských vztahů. Včetně odmítání ruské účasti v privatizačních projektech vnucených řecké vládě Světovou bankou a MMF. Náhoda?
Tsipras přes drtivou porážku zřejmě nehodlá odejít z politiky, takže se Merkelové možná podařila další věc – vrátila řecký politický systém tam, kde od konce II. světové války byl. Obnovila princip pravidelného střídání dvou hlavních politických stran u moci. Před každými volbami byla v Řecku jistota jak bude po nich vypadat vláda – buď pravý střed nebo levý střed. Nová demokracie nebo PASOK. A jejich politika byla prašť jako uhoď. Nejistota před volbami v Řecku nikdy nebyla. Tato situace je tedy - přinejmenším na čas - obnovena. To je opravdu návrat do minulosti.
Zaniklý PASOK asi nahradí „umoudřená“ Syriza. Tato „radikální levice“ prokázala značnou schopnost akceptovat „liberální hodnoty“ a má patrně své místo na řecké politické scéně jisté. Na jak dlouho?
Konečně volby po čtyřleté přestávce vrátily do hry klíčový, skoro feudální, prvek řeckého politického systému – instituci politických rodinných klanů. Dynastie Papandreů už skončila v muzeu, naopak dynastie Mitsotakisů se dnes ve velkém vrátila. Kennedyové, Bushové či Clintoni v Americe jsou ovšem proti řeckým dynastiím „troškaři“. Starší sestra nového premiéra Dora Bakoyannisová byla ne tak dávno řeckou ministryní zahraničí, před tím primátorkou Athén. Dnes je primátorem hlavního města její syn, tedy premiérův synovec. Vypadá to jako dědičné léno, že?
Nezapomínejme, že současný řecký premiér již jednou členem vlády byl a to v letech 2013 – 2015, tedy v krizové situaci. Premiér Samaras za Novou demokracii tehdy svým „oddlužováním“ zemi tak ožebračil, že přivedl k moci Syrizu. Mitsotakis byl v jeho vládě ministrem pro reformu veřejné správy a „předvedl“ se tím, že za necelé dva roky vyhodil z práce na 15 000 státních úředníků. Což v zemi, kde je veřejná správa, především ta centrální (podobně jako třeba v Itálii) jedním z nejdůležitějších zaměstnavatelů, způsobilo krach státních úřadů. Jeho proklamovaným cílem ovšem bylo řízení státu zefektivnit. Zůstává proto nevysvětlitelným paradoxem, že vyhození státní úředníci, tj. většinou lidé o žijící ve městech, tentokrát přesto hlasovali pro Mitsotakise.
Asi proto francouzská TV France 24 konstatovala, že pro vysvětlení voleb v Řecku je potřebný psycholog a psychiatr. Jinak se výsledky nedají pochopit.
Mitsotakisovy předvolební výroky, že se bude věnovat nejchudším sociálním vrstvám, budí v lepším případě hořký smích, v horším případě vztek.
Politicky je tedy výrazným výsledkem těchto řeckých voleb obnovení bipartijního systému. Řecká veřejnost tradičně známá svým zájmem o volby však toho už začíná mít dost. Při volbách v r.2015 (vítězství Syrizy) i při těch posledních se totiž k volbám nedostavilo přes 40% voličů. To je v Řecku neslýchaný rozsah absence. A nejen proto, že v Řecku je hlasování povinné, byť zákonem předvídané sankce za neúčast nikdy nebyly použity.
Řekové prostě kromě dvou velkých stran nemají koho volit, takže všeobecné odmítání politických elit, starých i nových, trvale roste. Návrat k bipartismu se proto hodně podobá přechodu z louže pod okap.
Zklamání ze Syrizy je značné. Nezastírejme ale, že Tsipras získal i přes prohru 31% hlasů. V porovnání s triumfem v roce 2015 ztratil jen asi 4% voličů. Zato Nová demokracie získala skoro o milión hlasů více než před 4 lety.
Řecko sice už splnilo své závazky ze 3 krizových balíčků svých věřitelů, ale nedělejme si iluze. Řekům v jejich vlastní zemi už skoro nic nepatří. Dálnice, přístavy, letiště, hotely, pláže, lukrativní stavební pozemky apod. – to všechno přešlo do vlastnictví zahraničních majitelů. Po letech zase rostoucí turistika to sama nespraví.
Země bude s to splatit své dluhy nejdříve k roku 2060 (!!!). Po 10 let trvající krizi je dnes Řecko na ekonomické úrovni o 20% nižší než v roce 2009. Zhruba na tuto úroveň se snad země může vrátit kolem 2030. Enormně se rozšířil počet lidí pod hranicí chudoby. Důchodci přežívají ze dne na den. Syriza sice snížila oficiálně vykazovanou statistiku nezaměstnanosti, ale řecká úroveň tohoto sociálního zla je stále největší v EU, nejen v eurozóně – 18%.
A především – Řecko za posledních 10 krizových let opustilo na 500 000 mladých lidí, mnoho z nich s vysokoškolským vzděláním. To je ukazatel víc než srovnatelný se zeměmi, které prošly válkou – Chorvatskem či Bosnou nebo byly těžce poznamenány bombardováním NATO a rozpadem SFRJ (Srbsko, Černá Hora, Makedonie). Ale i Bulharsko a Rumunsko. Nemluvě o Albánii a Kosovu.
Titulek uklidněného evropského liberalismu v jedněch francouzských novinách – „ Řecko se opět stalo normální zemí „ - je proto spíše přáním myšlenky. Nepodléhejme jásotu liberálů. Řecko asi směřuje do vnitropolitické nestability a může se tentokrát stát zdrojem neklidu na celém Balkáně. Tsiprasovi se podařilo – bez ohledu na všechny jeho nedostatky - tomuhle vyhnout. Řecká krize se nerozšířila za hranice země.
Přidáme-li k tomu politické pohyby v Turecku, na Kypru, v Severní Makedonii, na Kosovu či v Albánii, pak je zřejmé, že klid v této části Balkánu a tedy Evropy nebude.
Peter Zvolenský
Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
