Podruhé to bylo na počátku devadesátých let. Přijel jsem do Krumlova na uvedení nového sešitu kvartální revue Landstrich přinášející antologii českých povídek mezi lety 1968 a 1989. Periodikum vydával v rakouském Schärdingu Gerwald Sonnberger, spoluzakladatel Centra Egona Schieleho v Českém Krumlově. Před začátkem čtení jsem šel od Lazebnického mostu Radniční ulicí na náměstí, uprostřed všedních chodců zdobila chodník nápadná dvojice elegantních lidí, kteří na první pohled nežili „mimo styl", jak by sám Kliment napsal. Šli se ženou jako spiklenci lásky. („Zakroužila nad námi letka holubů a několik lidí se za námi ohlédlo.") Pár se nás sešlo v tenkrát ještě nedorekonstruovaném pivovaru, kde vznikalo centrum, a Alexandr tam mezi pískem a cihlami něžně přednášel svůj text a jeho měkký hlas moduloval syrovost až k útulnosti. Vzácná chvíle.
„Jsem paralelní člověk. Jsem mimo události, ale dýchám jejich atmosféru," říká vypravěč Nudy v Čechách. Tento román je Klimentovým životním uměleckým výkonem. Vzlíná jím míza češství od mytologických počátků přes husity a Komenského až k rozchodu s Němci. Ze sedlin času nezmizela poprava českých pánů ani únorový pochod milicionářů přes Karlův most. „Na tom pražském mostě...," zpívají hosté ve vinárně U zelené žáby. Ach, ty mosty! První věta románu odehrávajícího se v roce 1967 zní: „Když jsem šel přes Karlův most, měl jsem dobrý, přímo slavnostní pocit." Proč se tak hrdina cítil? Protože se konečně pevně rozhodl, že bude emigrovat. Jenže přes most přejde ještě vícekrát a s jeho odpoutáním od domova to není zdaleka vždy tak jasné. Kliment tady zůstal i jako recepční a korektor a dýchal atmosféru událostí. Na počátku desátých let našeho století mu ale jaksi dech došel. Nechtít žít mimo styl a nemít na činži, to nejde dohromady. („Znechucení je tak velké, že pokrývá všechno, i vzpomínku na pěknou knihu, i slova, která byla vážně míněna a jednou krásně a nezapomenutelně vyjádřena. Chápeš touhu sebevrahů: umlčet se!") Předvánoční skok z Železničního mostu do Vltavy však tečku neudělal. Ještě ne.
Ještě nebylo dopito. Víno ani čaj. Čaj, to je Čína. Proto se sbírka Šálek čaje v polostínu otevírá čtyřverším Wej Čuanga Při pohledu na město Nanking a končí autorovou variací na ně Při pohledu na město Český Krumlov. Básně bez titulu se střídají jako křehce vydýchnuté kresby tuší. Kaligramy nezachytitelných chvil, nostalgie. „Mistr už se nenamáhá/ slinit štětec/ natož rozprostírat proužek hedvábí/ ku nějaké čáře/ Toť básnictví/ radši oko neotevřít/ ani gestem ruky cos naznačit/ Ne jen – býti/ Býti ještě navíc/ Pohledem/ třebas za zavřenými víčky/ dotknout se tváře." Spíše než plynutí je ve verších cítit úsilí fixovat čas, uchovat prchající skutečnost aspoň v šifrách. Na koketerii už není čas.
Naposled to bylo snad před dvěma lety. Seděl ve slabém zářijovém slunci na lavičce na nádvoří Břevnovského kláštera. Byl sám. Ale zdálo se mi, že se usmívá. Nepřítomně. Nevnímal rodiny s dětmi kolem sebe. Jeho čas nikdy nebyl plochý. Kde jinde by koneckonců měl ohledávat kolébku své duše? „Můj otec mě převrátil do krajiny a krajina se převrátila do mě, je to můj svět, můj osud, moje historie, můj jazyk, moje myšlenka, můj projekt, říkejte si tomu, jak chcete; je to a já jsem v tom zanesen."
Alexandr Kliment se narodil v Turnově 30. 1. 1929 české ženě a ruskému otci jménem Klimentiev a zemřel v Praze 22. 3. 2017. Básně, prózy, hry a scénáře tady budou svědčit dál. Bez jeho díla by Čechy byly chudší.
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
