Nejlepším českým filmem loňského roku je podle výroku příslušné profesní skupiny snímek režiséra Bohdana Slámy Bába z ledu. Po masivní marketingové masáži, jakou bylo předávání Českých lvů v přímém televizním přenosu, se na veřejnoprávní uvedení Báby z ledu dívalo zhruba milion a sedm set tisíc diváků. Přežili to bez protestů, protože jedni neměli srovnání, jiní už zapomněli. A některá srovnání, když se vám přihodí, jsou skličující.
Pár dní před odvysíláním Báby z ledu jsem zahlédl na ČT Art padesát let starý film režiséra Juraje Herze Spalovač mrtvol. Půl století ho znám, a přece mnou otřásl. Svou kvalitou. Herz a kameraman Stanislav Milota ozářili náhlým zábleskem bezútěšnost dietní kinematografické stravy, jíž nás krmí současná česká produkce. Na co to přistupujeme? Napadlo mě. Proč hrajeme s sebou s uměleckým průměrem a podprůměrem? Jak to, že jsme třeba zapomněli, že kamera nemá ilustrovat text scénáře, nýbrž stavět obrazová sdělení. Kamera staví, kamera tvoří svět, film je obraz v pohybu, film není pimprlové divadlo, tyhle mantry se nám vykouřily z hlavy. Spokojujeme se s díly, která si navléknou uzdu pravděpodobnosti, rezignují na víceznačnost uměleckého artefaktu a potvrzují nám svými podprahovými sděleními, že tak nějak to v životě chodí, tak nějak to tady spolu patláme, taková je s námi prča. A proč ne? Dokonce i v Číně jsem potkal lidi, kteří milují české filmové komedie. Jenže my se přece nemůžeme nechat obelhávat tím, co Číňané mylně pokládají za exotický dokument o našem světě. Každým novým dílem, jde-li skutečně o dílo, je svět bohatší, nabízí něco, co tu před ním nebylo, a vůbec nezáleží na tom, jestli nám v něčem pomohlo, může nám dokonce přitížit, umění není skupinová terapie. Jako by současná a nikoli jen česká filmová tvorba zapomínala, že film je také magie a tajemství. Silný film nás mučí nezodpovězenou otázkou, neboť se neuzavírá do svého příběhu.
Všímám si jednoho paradoxu, jehož pitoreskním zhmotněním byla právě ceremonie udílení Českého lva. Čím méně je česká původní umělecká tvorba schopna přilákat pozornost občanů, čím bezvýznamnější jsou sdělení nových děl, čím méně rezonují ve veřejném prostoru, tím hlasitější jsou politické mimoumělecké výkřiky autorů. Pletou si žánr a místo děl sepisují petice a pokládají je za důležité. To se to sepisuje a podpisuje, když za to dnes nic nehrozí, když se nic neriskuje! Proč ale jejich občanské postoje nejsou čitelné z jejich uměleckých projevů? Tam se má riskovat, tam se nasazuje odvaha, tam se řeže do živého, tam dává tvůrce v sázku celou svou osobnost, svou pověst, své jméno. Chápu, že pro mnohé exhibicionisty je nemateriální benefit z toho, že své jméno přisají k petičnímu houfu viditelných „osobností", přímo k nezaplacení. Opakuje-li se však toto gesto příliš často, frašce nelze uniknout. V sadě skví se petiční kýč.
Petr Bílek
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami. Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
