Přibývá totiž velkoobjemových lidí. Tak jako se stále delší a širší automobily pořád obtížněji směstnávají na parkovací místa obvyklých rozměrů, na v minulosti normovaných dvojsedačkách v městské hromadné dopravě se místo pro druhého pasažéra úží na bidýlko, kam by se už ani koroptev nesměstnala. Viditelně se zvětšuje počet spoluobčanů, jejichž těla nezadržitelně dosahují parametrů kontejnerů přesahujících jakékoli antropometrické představy a předpovědi. Rozum stojí v údivu nad tím, že v některých zvláště bujarých případech je ještě vůbec možná jakákoli mechanika samopohybu. Homo sapiens sapiens XXL. Člověk elektronického věku.
Když seženete dostatek odhodlání a vmáčknete se v souboji s vražednými pohledy na útek volného plastu vedle kypře bytujícího spolucestujícího, uslyšíte úzkostný výdech deroucí se z těla donuceného limitovat svůj rozsah. Jako kdyby duši vypouštělo. Nutno totiž bráti v úvahu, že mnohdy navíc tíží břich naditá taška a druhá spočívá na podlaze vozu mezi roztaženýma nohama. Není kam ustoupit. A v tom ještě ke všemu zavolá Pepa, co bude k obědu.
Jako bychom žili v bájné zemi Cocagne, kde jsou ulice dlážděny dezerty, kde se vinná réva přivazuje jitrnicemi a kde pečení skřivánci a husy ladně přistávají přímo do úst. Provozovatelé serveru s kuchařkami mají dost peněz na to, aby vyzdobili zemi svými přímočarými billboardy, kuchaři jsou předními autoritami mediálního provozu, dovoz tří metráků pochybného masa vystačí televizím na pět zpravodajských relací, obědy ve školách jsou prvořadým vnitropolitickým problémem, biopotraviny daly vzniknout rozsáhlému podvodnému obchodování a výživoví poradci se předhánějí ve válce vzájemně si odporujících doporučení. Výrobci vah si mnou ruce.
Je zvláštní, že tato renesanční obžernost nemá kypivý protějšek i v jiných oblastech života, než je gastronomie. Boubelatí lidé nepůsobí tak, že by byli veselé mysli. V jejich tvářích se spíš zračí jakási sorta ustaranosti. Nevrle si bodyčeky vybojovávají prostor v davu, brumlají si pod vousy nadávky a igelitky a francouzské hole slouží co zbraň. Kulinářské rozkošnictví domovů kontrastuje ve veřejném prostoru s minimalistickými tendencemi současné architektury. Její boubelatá opulentnost charakteristická pro devadesátá léta se vytratila. Kov a sklo už moc ohebné nejsou a jejich jistá strohost se ubírá jiným směrem než skladba jídelníčků. I to říká něco o našem životním stylu. Žádný nemáme.
Když tu a tam občas vyskočí v médiích náznak debaty o českém národním zájmu, okamžitě se mi vybaví ilustrace Josefa Lady k pohádce Jana Drdy Jak šel Honza do lenoráje. Jitrničky v korunách stromů si pamatuji od dětství. Takový lidový sen na diety nevěří.
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami. Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
