Nebývá pravidlem, aby se u nás s předstihem myslelo, většinou se na poslední chvíli dohání to, na co se zapomnělo. Na slovenské straně není ovšem situace tak sošně slavnostní jako na straně české. Ozývají se tam hlasy, že není co slavit, neboť ona první republika nebyla tak docela státem Slováků a navíc Češi prohnaně nesplnili, co v Pittsburghu slíbili.
Česká média po způsobu stádním, jak je jejich zvykem, zesilují propagaci značky TGM. A jdou na to i přes postel. Tajné Masarykovy milenky u nás ovšem zdaleka nerezonují takovou silou jako v Rusku carova tanečnice. Lhostejná česká veřejnost se nedá tak snadno vylákat z pelíšků. Ani ji příliš nevzrušuje přemítání o alternativních verzích historie. K oblíbenému brumlání ve vztahu ke zmíněnému výročí patří teze, že rozbíjet Rakousko byla blbost. Tento ahistorický sermon je typický tím, jak ignoruje konkrétní dobové reálie a je obdobně nepřípadný jako kategorické soudy o tom, co přinese budoucnost. Podívejte se třeba na to, co napsal Karel Marx o konci Slovanského sjezdu v Praze v červnu 1848: „Tak skončily v přítomnosti a snad navždy snahy Slovanů v Německu o znovunabytí nezávislé národní existence... Umírající český národ podnikl poslední pokus, aby získal svou někdejší životaschopnost – pokus, jehož marnost bez ohledu na všechny revoluční úvahy dokázala, že Čechy, i když někteří z jejich obyvatel budou nějaké to století mluvit neněmeckou řečí, nemohou od té doby existovat jinak než jako část Německa."
Českoněmecká historička Eva Hahnová napsala o německých stereotypech vůči Čechům skvělou knihu s titulem Dlouhé stíny předsudků. Vypadá to, že v dnešní době nepřežívá tradiční německá „čechoneuróza", jak o ní Hahnová snáší mnohé příklady z historie. Kromě snad okrajových skupin přesídlenců. Skutečnost, že prožíváme období bezprecedentně dobrých česko-německých vztahů, je dána jednak až symbiotickým propojením našich ekonomik, jednak tím, že mnohé třecí plochy odstranilo společné členství v Evropské unii. Nacházíme se tedy ve značně kontrastní situaci ve srovnání s meziválečným obdobím, kdy německá politika a historiografie líčila Čechy jako uzurpátorský národ vůči menšinám ve státě. A ještě jeden zajímavý citát z roku 1950. Mnichovský historik Georg Stadtmüller tehdy napsal: „Zatímco v Maďarsku stála v popředí státní idea, pochází u Čechů národní vědomí především z nenávisti k cizincům... Češi nikdy ve svých dějinách nedokázali vytvořit velkou politickou koncepci, která by byla srovnatelná s maďarskou státní myšlenkou. Od pozdního středověku byla obrana proti německému vlivu, který se jevil jako mocný, hlavní hnací silou ponurého politického vědomí tohoto nešťastného národečka."
S tou politickou koncepcí má autor pravdu, ale zkoušejte vymýšlet mezi dvěma mlýnskými kameny. Česká politika ve smyslu národním i státním nikdy nemohla mít ambici prosazovat se zcela nezávisle na situaci panující v Evropě. K prosazení vlastního zájmu bylo nutné hledat a získávat širší mezinárodní podporu. Jestliže se nám to dnes ne vždy daří dokonce ani v měřítku spojeneckých svazků je neblahým příznakem naší vlastní vnitřní slabosti. Po stu letech státnosti tu stojíme, bezradně se ohlížíme na vše strany, pro jistotu se nepouštíme do žádných velkých a jednoznačných akcí, takže jsme pro sousedy stále méně čitelní a každý si naše drobná gesta, jako třeba trucovité odmítání migrantů, vykládá po svém. Pořád tu ční ona těžko zodpověditelná otázka: Co ti Češi vlastně chtějí?
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
