Po mnoha protestech veřejnosti a lobbistických průtazích v zákonodárných sborech začne totiž konečně platit, že kolem dálnic a silnic první třídy do vzdálenosti 250 metrů nadále nebude les stožárů s nápisy a vyobrazeními evidentně odvádějícími pozornost řidičů a v konečném důsledku působících jako veřejné ohrožení.
Místo toho, aby jako v civilizované společnosti všude na světě agentury ctily zákon a udělaly vše pro jeho respektování, vymyslely absurdní vytáčku se státní vlajkou na dotyčných plochách (která jako státní znak nesmí být prý odstraněna) a spustily povyk o vyvlastnění a maření podnikání. Klasický skupinový zájem získal ovšem podporu několika senátorů, a ti vznášejí dokonce ústavní stížnost. Patrně jde o dobře placenou drzost. Slušnému člověku nemůže připadat pochopitelné, že se maséři konzumentů odvažují mluvit o tom, že budou muset ukončovat platné smlouvy s klienty, jako kdyby nevěřili, že zákonná úprava opravdu začne platit. S čím počítali? Perfidita jejich chování není bohužel v českých poměrech ojedinělá. Vůbec se totiž neliší od nebetyčné drzosti šmejdů ani od lichvářských praktik poskytovatelů úvěrů či spekulantů se sociálním bydlením. Svrchovanost obecného zájmu je v případě tohoto typu venkovní reklamy průzračně jasná. Jak by to s ní dopadlo, kdyby se vyslyšelo volání „méně státu", nemusím dopovídat.
Na zhruba třech tisících místech by tedy měly z české a moravské a slezské krajiny zmizet akupunkturní jehličky billboardů a vyléčené pole a louky by si měly esteticky vydechnout. Přiblížili bychom se evropské praxi, že z jedoucího auta se lze svobodně pokochat přírodním okolím, aniž vám někdo udělá díru do oka zubním kartáčkem v noci náležitě zářícím z reklamy. Já vím, kultivovanost u nás váží málo. Ale stejně, po prázdninách se lidé vracejí z cest s nasbíranými zkušenostmi v krajích vzdálenějších od obvyklé všednosti a alespoň zpočátku se neubrání srovnávání. Tak se téměř před sto lety vrátil Karel Čapek z Itálie a na závěr svých Italských listů publikovaných průběžně v Lidových novinách a pak vydaných knižně napsal: „Psal jsem to v noci, nedbaje únavy a blech, a nikdy jsem neopomenul podívat se oknem, kde je sever. Neboť u nás, lidi, u nás je také krásně: roviny a kopce, lesy a voda a všechno možné; a třeba tam někdy bude i nesmírná hojnost obrazů a soch a divů divoucích, neboť umění jest veliké, amen." Klasik doufal správně. V naší krajině je dnes hojnost obrazů, všelijakých konstruktivistických objektů a zkrátka plno divů divoucích. S renesancí, barokem nebo uměním vůbec si něco takového lze bohužel splést jen v hlavách, které netuší, co renesance, baroko a umění jsou. Ukazuje se, že je jich u nás hodně. Nedostatek respektu ke krajině je průvodním znakem pohrdání lidmi a v konečném důsledku svědčí o chápaní života jen jako nástroje k hromadění majetku. Ať v tom klidně pokračují, ale ne tady.
Petr Bílek
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
