Absurdních náboženských konfliktů přibývá a kvůli odlišným názorům jsou lidé stále ochotnější se rvát a zabíjet. Kdo by věřil, že kvůli částem oděvu, třeba kvůli nošení šátků, se budou v jednadvacátém století v parlamentech sepisovat a vydávat zákony, koho by napadlo, že se povede vážná politická debata o tom, zda mohou ženy dnes vstupovat do koupališť oblečené tak, jak to bývalo u nás běžným zvykem před sto lety. Vypadá to, že když lidská společnost ztrácí některou z možností své vnitřní segregace, hned cítí potřebu nahradit ji jinou. Odvěký rozštěp na urozené a plebejce plynule přešel v oddělení bohatých od chudých a rasovou rozdílnost provází a postupně nahrazuje apartheid názorový. V politické rovině pak v mnoha současných zemích má probíhající proces snahu spět k symetrii, takže jsme ve volbách svědky, že zhruba jedna polovina obyvatel si přeje něco, co druhá zhruba stejně velká část absolutně odmítá. Vede to k paralyzaci moci a k bezradnému těkání ze dne na den. Příklady nejvýmluvnějšími mohou sloužit Spojené státy po prezidentských volbách nebo Velká Británie po odhlasování Brexitu. Exprezident Václav Klaus se dokonce nebojí mluvit o válce, která probíhá mezi zastánci rodiny a vůbec tradice a mezi globalizovanými genderisty, ekologisty a feministy. Aniž bych se cítil ležet v některém ze zákopů, zabloudil ke mně hlas z minulosti a připomněl mi osvobodivou moc ironického rozumu a sarkasmu.
Před jednapadesáti lety vyšla knížka rozhovorů francouzského uměleckého kritika Pierra Cabannea s Marcelem Duchampem, jedním z nejvlivnějších výtvarníků minulého století. V těchto týdnech je k dispozici i v českém překladu. Ocituji jedno z mnoha podobných míst:
„Vypadá to, že pokaždé, když se rozhodnete zastávat nějakou pozici, tak ji zlehčíte ironií a sarkasmem.
Vždycky. Protože v ni nevěřím.
A v co věříte?
V nic přece! Slovo ‚víra’ je další chyba. Stejně jako slovo ,názor‘. To jsou strašlivé termíny, kolem nichž se otáčí zeměkoule. Doufám, že na Měsíci to bude jinak!
Věříte přece jen alespoň sám v sebe?
Ne.
Ani to ne?
Nevěřím ve slovo ,být‘. Koncept bytí vymysleli lidé.
To máte tolik rád slova?
Ano! Poetická slova.
,Být‘ je velmi poetické.
Není, ani trochu. Je to zásadní koncept, který ve skutečnosti vůbec neexistuje a v který nevěřím, ale lidé v něj věří zcela skálopevně. Nikoho by ani nenapadlo nevěřit slovu ,jsem‘, že?
Jak zní nejpoetičtější slovo?
Nemám tušení. Nemám žádné po ruce. Každopádně jsou to slova zdeformovaná svým významem.
Slovní hříčky?
Slovní hříčky, ano. Asonance a podobné věci, jako třeba ,zpoždění ve skle‘. To se mi hrozně líbí. Má to několik významů.“
Nemilosrdně na nás z těchto slov civí propast existence a ne každý ten pohled dobře snáší. Připomíná mi to neochvějnou mrazivost Nietzscheho a jeho věty: „Pravda je druh omylu, bez něhož by určitý druh živých bytostí nemohl žít. Nakonec rozhoduje cena pro život.“
Je osudové, že lidstvo se neobejde bez falšujícího aparátu ideologických soustav a náboženských systémů. Nepřetržitá potřeba konstruovat smysl své existence a ospravedlňovat své činy nebo naopak nečinnost vede lidi k dobře vystlaným pelíškům každodennosti. Kdo narušuje klam bezpečí, je nepřítel.
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
