Mnohé dnešní dítě by se upřímně divilo vyprávění, jak jste v dětství dychtivě čekali, až rodiče ve vašem pokojíčku zhasnou a vy budete konečně moci pod dekou s baterkou v ruce začít polykat další stránky své napůl dosud zakázané knihy.
Děcka malá dnešní žádnou kapesní svítilnu k iPadu nebo mobilu nepotřebují a rodiče jsou rádi, když se s přístrojem uklidí do ústraní a dají pokoj. O vztah k literatuře jde dnes až ve druhé řadě. Především se děti potřebují naučit mluvit v rodině, ve které se s nimi nikdo nebaví. Ve škole si na řeči učitelé také většinou moc nepotrpí, protože jednodušší je nechat žáky vyplňovat testy a zbytečně jim nekomplikovat myšlení nuancemi a odstíny. Ve světě, kde platí buď, anebo, jednička, nebo nula, by jim to stejně jen komplikovalo uplatnění. Život a příroda kolem nás jsou možná nekonečně pestří, ale semafor na cestě ke společenskému zařazení a úspěchu zná v současnosti jen dvě barvy: bílou a černou.
Dojímá mě, když čtu, jak v jedné knihovně v dánském Aarhusu zavírají děti po dvou s knihou a svítilničkami do indiánských týpí na půl hodiny, aby si vyzkoušely to dobrodružství číst pod peřinou. Samozřejmě se to chlapcům a holčičkám líbí, ale efekt to bude mít srovnatelný s účinkem jízdy smrti na pouti. Lechtivý zážitek bez otisku.
Ano, je v tom kus zoufalství. Pořád panuje pocit, že naše společnost se neudrží při jakéms takéms snesitelném životě, pokud její členové přestanou rozumět delším psaným textům, pokud začnou být hluší k příběhům. Jenže současně jsou pedagogové svědky toho, že porozumění smyslu textu se dosahuje u dětí stále obtížněji.
Jsme v zoufalé situaci, protože pořád předpokládáme, že i v přeskládaném civilizačním paradigmatu bude porozumění psanému textu existenční podmínkou. Ale co když se fatálně mýlíme? Co když opravdu bude svět liter nahrazen zcela jinou strukturou znaků? Lidská společnost přece nestojí a nepadá s alfabetou. Písmo s ní šlo ruku v ruce a neslo ji jen malou část dějin, dokonce dějiny podmínilo. Jenže existovat se dá i mimo dějiny. Ano, existovat ano, ale žít? Námitka případná, jež nás vrací k literatuře.
Je zajímavé, že vůbec nepřikládáme význam tomu, že historie stačila jen jednou mrknout a i senioři bez škol se naučili rozumět ikonám digitálního světa, a nebolelo to. Ten proces se bude zrychlovat. Zaplaveni digitálními hieroglyfy a stylizovanými obrazy začnou lidé hledat nové způsoby narace, do níž se staré literární památky budou překládat, jako my pracně luštíme klínové písmo hliněných destiček s Gilgamešem.
Každé vyprávění je rozvrhem hodnot a na straně autora, stejně jako na straně čtenáře jde při zacházení s ním o sebeidentifikaci, jež teprve zakládá možnost a předpoklad svobodné volby. Má-li budoucnost lidské civilizace zachovat myšlenku svobody, musí si v ní literatura udržet svou důležitou funkci, i když bude zprostředkovávána jakýmkoli systémem znaků a i když bude oslovovat jen malou část společnosti. Říkejme jí třeba strážci ohně.
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami. Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
