Zmínky čtete o letištích amerických, latinskoamerických, evropských i asijských. O bezpečnostních kontrolách však v celém textu nepadne jediná zmínka. Běžně čteme, že postavy se procházejí ještě po městech, ač jim má eroplán letět už za hodinu. Na palubách se neservíruje malý pytlíček slaných crakerů, nýbrž horký bujón, snídají se bagety se salátem a rozdávají se jablka, samozřejmě se kouří. Nikoho ani nenapadne zabavovat cestujícím nůžky na nehty nebo kapesní nože. Problémy nejsou s gelem na holení ani s parfémy. Jsme v roce 1957. V čase plném nadějí a historického i technologického optimismu. Na řecké pláži u Korinthu jste tenkrát mohli zapomenout bundu i s naditou prkenicí v kapse a druhý den jste ji tam našli.
Zaslepeni leskem kyberprostoru a ohlušeni poštěkáváním mobilů lidé dnes automaticky pokládají za samozřejmé, že životní provoz je v současné době neporovnatelně snazší a pružnější než kdykoli v minulosti. Pohodlí rozvinuté západní civilizace považují za štěstí a přehlížejí, že toto pohodlí je požírá (všimli jste si, jak často kolem vás chřestí francouzské hole, jak některá těla plynule přecházejí do skupenství tekutého?), že saje jejich čas (ukradnou vám dvě hodiny před odletem, zašpuntují v zácpě na dálnici třeba na celý den), že se živí jejich energií, že všem bez rozdílu komplikuje základní živobytí sledem operací, jež jsou potřebné pro technologie, ale ne pro ně, pro lidi. Jako základní teze platí, že technologie život neusnadňují, způsobují pouze anestézii, ve které zapomínáme, jak si nás obrušují, hnětou a připravují jako palivo pro svůj provoz. Život se mění na proces, lidé mají fungovat. Kdo nechce být na letišti svlečen, ať si nelétá. Takovou podobu má jediná reálná demokracie dneška. Technologie nerozlišují, technologie jsou rovnostářské, nezáleží na tom, jestli ovládají letištní halu nebo vchod k soudu. Nejmstivější ale je, že technologizace mezilidské komunikace vede k technologizaci lidských vztahů. Mizí schopnost empatie, láska k hygieně nedovoluje zašpinit se dotekem s druhým, pot a slzy snášíme jen ve filmu. Každé jaro je nám dobré k tomu, abychom si pročistili organismus, místo abychom se umazali od hlíny, dali něčemu růst a uvědomili si, zda i my rosteme nebo zda krníme ve stereotypu a planě recyklujeme. Zda si nepěstujeme alergii na dojetí a city, zda city vůbec nepovažujeme za projev únavy, za slabost.
Jenomže nerodila se před šedesáti lety v záškubech studené války ona tvář moderního terorismu, z níž dnes většinou vidíme jen oči? Nezačínala éra postkolonialismu? Všední den Západoevropanů o tom nechtěl nic slyšet. De Gaulle a Adenaur si v roce 1963 stiskli ruce v Elysejském paláci a kontinent se vydal na pouť k mírovému sjednocení. A podívejte se na to dnes.
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
