V poslední době si stále častěji kladu otázku, kde se ve mně brala ta drzost. Ze dne na den naléhavěji cítím neomalenost počínání, jež bez předchozího varování vrhá mezi lidi slova a sděluje postřehy a názory, aniž je přímo tázán. Ale hlavně odkud se v člověku rodí odvaha něco tvrdit a tvářit se, že věci jsou tak a tak. Čím se ručí například za větu: „Česká společnost je nemocná.“? Jaký faktický smysl může mít třeba komentář tohoto typu: „Mám pocit, že sociální demokracii dochází dech.“?
Noviny, televize, rozhlas a internet jsou plné podobných sdělení a setřel se rozdíl mezi profesionály a amatéry. U těch, které nazývám profesionály, se donedávna předpokládalo, že píší a mluví o něčem, čemu rozumějí, co delší dobu sledují a k čemu si získali z ověřených a důvěryhodných zdrojů dostatek faktických poznatků a logicky je zpracovali. To samo o sobě však vůbec neznamenalo, že jejich texty reprezentovaly reálné skutečnosti. Nicméně jejich relevance se dala předpokládat uprostřed konkurenčního boje obdobně vybavených profesionálů, kde smyšlenka, manipulace nebo hloupost ohrožovaly své nositele existenčně. Kyselina moderních komunikačních technologií rozpustila tato profesní uskupení a do nerozlišitelnosti je smíchala s každým. V konkurenci s emocemi frustrovaných amatérů a laiků nehrozí nic.
Jsme svědky procesu, kdy zveřejňované slovo má slabší a slabší vazbu na mimoslovní realitu. Proto ztrácí vážnost a závažnost nejen ve smyslu obsahovém, nýbrž i formálním. Mezi zdokonalujícím se designem automobilů a designem veřejné češtiny je nepřímá úměra. Vozidlo se všeobecně vnímá jako konstitutivní součást sociálního statusu jeho majitele či uživatele a tento ukazatel má vysokou senzibilitu. Způsob, jakým lidé „řeší“ svůj život v řečové komunikaci, je v podstatě sociálně inertní. Ve smyslu: nepoškodí mě nic, vulgarismus pomůže. Nejen v tramvaji, ale i v rozhlase a v televizi se přistihuji u překvapení, že hláskovou skladbu projevu zpočátku vůbec nepřičítám češtině a teprve po chvíli se doberu, že slyším češtinu, ale že jí vůbec nerozumím.
Ale stejně. Odkud vím, že lidé nejsou citliví na to, jak jiní lidé mluví? Když píšu, že nerozeznám češtinu, vycházím ze své osobní zkušenosti a svědčím o ní. Jenže o klesající úrovni toho, jak mezi sebou Češi mluví, jsem se mohl dovědět sice také z osobní zkušenosti, ale to nestačí k tomu, abych ji zobecňoval. Spolehl jsem se tedy na to, co „se říká“, co „se píše“, odsoudil jsem se k souhlasu se stejně přesvědčenými. Démon souhlasu (za tento mem vděčíme Dominiku Tatarkovi) nás vábí k těm lidem a názorům, které konvenují našemu osobnímu naladění. Leč nemusí to vůbec být názory vůči realitě relevantnější. Ty nás naopak mohou instinktivně odpuzovat a budeme mít sklon vymezovat se vůči nim.
Podívejte se prosím tímto pohledem na současné politické komentáře.
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
