Poslechněte si tohle: „Táta měl pravdu, pořád mi říkal, alkohol, cigarety a hospodští kamarádi jsou největší svinstvo. Táta měl vždycky pravdu, ještě si sám nakoupí, umřu dřív než on. Leze to sem, ten smrad z Afriky. Devadesát procent z nich jsou primitivové a my abysme je tady živili... Znásilnili pani na vozejku... Pan prezident má pravdu, musíme se ozbrojit. Žerou za naše, ty vole, ten smrad..." Mobilní komunikace v tramvaji na pražských Vinohradech má parametry antické tragédie. Návratné motivy, refrény, chór mlčí.
Totéž místo o pár dní později. Sedím v tramvaji za mužem, který spí v hlubokém předklonu. Nastoupí čiperný stařík a bez meškání plochou dlaní dvakrát rubne mého souseda do zad. „Vstávej!" Spáč je naštěstí natolik v limbu, že jen pomalu zvedne hlavu, pohlédne, zamlčí a spí dál. Konflikt bohužel není na obzoru, dědek poskakuje jako na jehlách, což nevydrží jedna žena se slabšími nervy a pustí ho sednout. Po dvou stanicích čiperný senior vystupuje, a než vykročí na schůdky, praští rozčepýřeného bruneta zase pěkně po žebrech. A zase nic! Ještě z chodníku na něj proto řve: „Co takhle mě pustit sednout, dědku plesnivej?" Asi se dlouho nedíval do zrcadla. Koho volí? Někoho, kdo udělá pořádek. Rychle, okamžitě. Malíkovou hranou.
Jednání třetí, tamtéž. Maminka a vousatý syn. „Orgány v trestním řízení s tím musí něco dělat. To se nedá odložit, von je přece majitel Ku-klux-klanu. To takhle nejde. A prezident je hlavou Cosa nostry pro naši republiku." Atakdále a tak podobně až k vývrtce šílenství. Litanie naštěstí netrvá déle než pár zastávek, pak poklidná dvojice odchází šířit svůj znepokojivý zvukový smog někam dál, někam do lesa těl, až si to budou vrkat i holubi na střechách. Ti zdaleka nejsou jediní, kdo si na pražských ulicích povídají sami se sebou. Kolega mi vyprávěl, jak slušně působící muž zničehonic tváří v tvář posouvajícímu se city lightu na stanici MHD kvokal jako slepice, zkoušel etudu zlidovělou v podání tanečníka Jaroslava Čejky. Prý mu to šlo. Kolega skoro záviděl, protože mu kradl jeho parádní číslo.
„Můžete vystoupit. Provoz na trase A byl obnoven v plném rozsahu." Lidi padají do kolejiště a nenapadne je, že by svou životní krizi mohli zkusit vyřešit tím, že by kandidovali na prezidenta. To se dá jen obtížně pochopit. Vždyť první příklady už tady máme. Praha je veselé město. V lokálech posádkových měst, když někdo zařval, „Lítačka!", černí vycházkáři skákali z oken a prchali před hlídkami svých službukonajících spolubojovníků. Hrozila basa. Komu bude hrozit basa za pražskou lítačku, to zatím ještě nevíme. Bude trvat dlouho, než se to dovíme. Opencard nás naučila. Když jste v Praze trpěliví a umíte se dívat a pamatovat si, je to veselé město.
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
