Petr Brandtner: Jak jmenovat ředitele Památníku Terezín aneb Školník ředitelem

Získali jsme vyjádření dr. Věry Leiningerové, která v tomto příběhu sehrála smutnou roli „černého vzadu“. Zde je její autentické vyjádření:

„Ohledně záležitosti obsazení pozice ředitele v Památníku Terezín a dle mé aktuální zkušenosti chybí ve „spravováni“ kultury nejenom transparence a praktická uvážení, ale i morální zodpovědnost při dlouhodobých rozhodnutích, konkrétně ze strany pana ministra Mgr. Hermana.

Dle konkurzu na místo ředitele/ředitelky Památníku Terezín jsem se přihlásila do výběrového řízení a zúčastnila krátkodobě stanoveného pohovoru a manažerského testu před mně neznámou, třináctičlennou komisí, ve středu 19. dubna 2017. Některé členy mohu identifikovat zpětně, vzhledem k situaci si nejsem jistá, zda byl přítomen i odstupující ředitel pan Munk.

Pohovor před komisí, které se pan ministr osobně nezúčastnil, vedl při přítomnosti ředitele resortu náměstek ministra. Komise proběhla z mého subjektivniho pohledu věcně, snad s výjimkou ředitele Židovského muzea, p. Pavláta, který se i k překvapení členů komise často ujímal slova a negativně komentoval plány či změny v Památníku Terezín při spolupráci především mezinárodním směrem, a mé konkrétní plány na získání grantů Evropské unie, neboť dle jeho názoru již „Židovské muzeum vše toto dělá“. Ostentativní „zkouškovou“ otázkou bylo: „Jaký je rozdíl mezi holocaustem a šoa?“, což mě jako dlouholetou docentku na dvou německých univerzitách v oblasti židovských dějin a i přes devítileté zkušenosti s různými „kulturami“ v Asii resp. Singapuru, opravdu ohromilo.

Profesionálnost vedení komise a otázky ohledně manažerství ze strany úředníků a zájem o spolupráci ze strany města Terezín, uvítán především jeho starostkou, vyrovnaly jaksi mé překvapení z obav pana ředitele Pavláta z možné „konkurence“ v bádání k tématu holocaust. Po komisi mi bylo sděleno, že výsledek bude dodán poštou v době asi deseti dnů. Dle telefonátu z mé strany ze dne 3.5.2017 pan ministr nebyl ještě rozhodnut. O to větší překvapení u mě vyvolalo, že již při akci Památníku v pátek 5. května 2017 jmenoval pan Mgr. Herman osobně do funkce ředitele nynějšího vedoucího dokumentačního oddělení Památníku Terezín pana Mgr. Roubínka, a sice na základě „speciálního vztahu ke speciálnímu místu“ (zpráva ČTK a webová stránka Ministerstva kultury). Vzhledem k tomu, že si zprávy v tisku protiřečí; není jasné, zda o tom někdo věděl předem (Mgr. Roubínek byl na akci samozřejmě přítomen), zda jmenování bylo sice právoplatným, ale direktivním osobním rozhodnutím ministra, či zda a co, či koho a z jakých důvodů zodpovědná komise doporučila, či ne. (ZDE a ZDE)

S důrazem pana ministra na vyjasnění tohoto „speciálního vztahu k tomuto speciálnímu místu“, který dle jeho projevu vedl k jeho rozhodnutí, ale v pozvánce k pohovoru jako kvalifikační bod uveden nebyl, jsem se na něj krátce po té obrátila s dopisem, neboť jsem názoru, že je-li „speciálním vztahem“ myšlen původ, či svazky spojené s neblahou historií Památníku v letech 1941-45, jedná se o uplatňování Norimberských zákonů. Nechci tím zpochybňovat jeho - doufejme spíše naivně nostalgické - úsilí, ale v historické souvislosti se absurdně jedná o diskriminující, ba z mého hlediska rasistickou podmínku – a to ve státě, který se snaží i na mezinárodní veřejnosti jevit jako fungující demokracie. Já osobně jsem příbuzné, kteří v ghettu i v Pevnosti Terezína byli, resp. zemřeli, měla také, ale nepřipadalo mi ani vhodné ani korektní to konkrétně do přihlášky ke konkurzu uvádět, vzhledem k tomu, že to není ani osobní zásluha ani uznávaná kvalifikace k řízení státní příspěvkové organizace.

Rozhodnutí o tom, že jsem nebyla vybrána, jsem obdržela s podpisem pana ministra ze dne 11.5.2017, tedy poštou až měsíc po komisi, 19.5.2017.

Ve směru diskriminace vyvstávají i další otázky jako je prosazování principů „rovných práv mužů a žen“, nebo „protikorupční opatřeni“ v praxi, která lze najít na webovce ministerstva ZDE, ZDE a ZDE.

Portál ministerstva k „otevřené kultuře“, který má dle ministerstva řešit komplexní zpřístupnění informací veřejnosti podle zákona č. 106/1999 Sb., zákona o svobodném přístupu k informacím, je doposud prázdný (ZDE).

V tomto konkrétním případě: Bližší pohled na odborné badatelské či manažerské kvalifikace nově jmenovaného ředitele, dle jeho životopisu, který je uveden na stránkách Památníku (ZDE), ukazuje, že sice studoval a pracoval v cizině, ale že ve věku 45 let nemůže prezentovat takřka žádné samostatné vědecké výsledky a je dle vlastních informací v životopise bez manažerských zkušeností, opomineme-li roli „recepčního či bezpečnostního referenta a důstojníka“ nebo „psanou a verbální komunikaci se zahraničními kolegy“.

Z pohledu promované historičky a po mnoha letech ve funkci docentky mj. židovských dějin na dvou německých univerzitách, si dovolím posoudit, že jeho diplomová práce v historii k tématu „Reflexe genocidy českých židů od roku 1945 do současnosti.“ (“Analýza národních příběhů hostitelských zemí obětí holokaustu a vliv na jejich individuální válečné svědectví) je vědecky – a sice metodicky (ze zpracování není jasné o jaký obor se vůbec jedná - historii, sociologii, psychologii, filmovou vědu) i obsahově nedostačující. Jedná se vskutku o náhodné kompilace (a ne analýzu) faktů s dodatečně konstruovanými tezemi na úrovni gymnaziálního studenta. Pro mě nepochopitelně vysoké ocenění ze strany doporučujícího docenta i oponenta vyvolává sice slzy jako u jejich autorů, ale z důvodu neodbytné otázky, do jaké míry jsou zodpovědní univerzitní docenti schopni takovou práci ohodnotit za výbornou – a hlavně proč. K posouzení ZDE.

Ne, jistě nejsem objektivní, a nemyslím, že při takové zkušenosti s politickou kulturou vůbec mohu být, ale rozčiluje mě takové diletantství při zacházení s kulturními hodnotami, které ovlivňuje nejenom budoucí obsahový vývoj či přinejmenším stagnaci Památníku Terezín, právě i ve vztahu k jeho internacionální (de)reprezentaci.

Při mé poslední návštěvě Terezína – den před termínem komise - jsem našla – na rozdíl od názoru Mgr. Hermana vysloveného v projevu na akci Památníku ze dne 5. 5. 2017 – sice vizuálně upravenou Malou pevnost a několik objektů v bývalém ghettu, ale město Terezín, jako bývalé ghetto v katastrofálním rozkladu a stavu, podobném tomu, jaký ho znám již před 30, 25 a 16 lety. Jistě, že důvody jsou mnohostranné - nejenom rázu přírodních katastrof jako jsou povodně - a daly by se diskutovat dále.

Z tohoto důvodu jsem představila můj záměr, že Památník nelze vyzvednout na úroveň podobných evropských muzeí a kulturních zařízení bez spolupráce s městem a vybudováním adekvátní infrastruktury celého historického komplexu. I sám Památník má totiž velké nedostatky: Při bližším pohledu na jenom z části dostupné expozice - nebylo přístupné první patro Muzea Malé pevnosti s výtvarnou expozicí, jen část kolumbária a většina expozic v Magdeburských kasárnách, podobně byly nefunkční stránky Gepan u pokladen – jsem byla šokována i neadekvátním zastaralým konceptem a prezentací některých muzeálních expozic, z části na úrovni 70tých let, nejenom muzeálně ale i z pedagogicko-studijního hlediska. Proto nechápu to optimistické nadšení nad výdobytky minulých let, které pan ministr Herman zdůrazňoval při svém projevu, a vnucuje se mi otázka, jestli se vůbec mohl do hloubky o tomto, pro něj tak „speciálním míste“, informovat a jestli měl při svém časovém rozvrhu možnost, se vůbec projít pěšky – jako normální návštěvníci - po bývalém ghettu. Jak v komisi, tak později v dopise z 12.5.2017 jsem mu nabídla studii k vývoji, ale i možnosti získání finančních prostředků ze strany Evropské Unie, především s dlouhodobým cílem vybudování mezinárodně reprezentativní odborné a vzdělávací instituce v Památníku, tedy Centra holokaustu (genocidy a perzekuce, rasové, politické apod.), ale i cestu k uznání Terezína jako výjimečného architektonického celku za hodnotný kulturně-historický objekt pod záštitou UNESCO. Na jeho osobní odpověď stále čekám. Aktuálně jsem se proti jeho rozhodnutí odvolala, a sice z hlediska jeho posudku odborné kvalifikace a manažerských zkušeností, ale i s ohledem na aktuální statut Rady vlády pro rovnost žen a mužů z r. 2016 a zažádala o informace dle zák.č. 106/199 Sb.

S ohledem na postup ministra Hermana při tomto jmenování nutně vyvstávají otázky nejenom ohledně transparentnosti celého výběrového procesu, ale neodbytně se vnucuje myšlenka, že o „následníkovi“ ředitele již bylo, na základě různých společensko-politických vztahů, rozhodnuto dlouho předem, bez ohledu na faktickou kvalifikaci kandidátů a při komisním řízení jako zástěrkou k tomuto „absolutistickému“ rozhodnutí, tedy z legální pravomoci pana ministra.