PETR HÁJEK komentuje údajně „přelomový“ slet válečnických dobrodruhů, z jejichž bolševických frází vytahuje střípky šílené reality a nabízí osvědčenou cestu k záchraně naší země.

Mladší generace si nevychutnají perverzní symboliku „sjezdu válečných mírotvorců“ právě ve Varšavě, kde jako reakce na ustavení NATO vznikla (a počátkem devadesátých let byla rozpuštěna) Varšavská smlouva (VS). Obě vojenské aliance byly výrazem stupňující se studené války mezi dvěma jadernými velmocemi a měly význam především propagandistický: Formálně legitimizovaly přípravy na třetí světovou válku na obou stranách rozděleného světa.

Zprávy ve stejném duchu, jako je ta zmíněná úvodem, vysílala Československá televize z Varšavy (a dalších měst „summitů“ VS) se stejnou servilitou vůči Moskvě, jako dnes vůči Washingtonu. Lze proto říci, že se od té doby změnilo všechno a nic. Kulisy se přestavěly, touha dobýt Rusko trvá dál. Na Východě je kapitalismus, demokratické volby a vědomí, že nejen chlebem živ je člověk – tedy snaha uchovat základní hodnoty křesťanské civilizace.

Někdejší „svobodný svět“ se zase přeměnil na někdejší sovětský „Tábor míru a socialismu“, centrum revolučního „pokroku“: nekonečného množství zákazů, příkazů a nařízení papalášských „elit“ v Bruselu (a v důsledku toho chřadnoucí ekonomiky), cenzury (politická korektnost), destrukce tradičních hodnot, mravnosti a ctností a podvodných voleb (viz ty poslední v Rakousku). A my jsme zase fatálně uvízli na špatné straně opětovně rozděleného světa. A zase nás v podstatě titíž politici a vojáci (často stejní jako předtím) chtějí hnát do války – jen v opačném směru.

Velcí vůdci, skvělé charaktery

Třeba takový Petr Pavel, bývalý komunista a voják přísahající, že pod vedením Sovětského svazu položí život v boji proti Americe a jejím spojencům v NATO (Německu zvlášť). Dnes mediálně uctívaný generál, který má skvělý džob jako americká loutka v bruselské centrále organizace, již sliboval vyhladit ze světa spolu s národy, které reprezentovala. Právě v těchto dnech (stejně přesvědčeně a opět „pod přísahou“ věrnosti) vyhrožuje z Varšavy Moskvě – jen za nekonečně lepší peníze v dolarech.

Není sám. Také Angela Merkelová patří k pamětníkům. Pokud by si vůbec něco myslela a nebyla pouhým vykonavatelem vůle amerických zbrojařů a finančníků (což by ji ovšem diskvalifikovalo jako kancléřku), mohla mít o víkendu ve Varšavě rovněž docela slušné záchvěvy déja vu: Jako svazácká funkcionářka z NDR jezdila do Sovětského svazu, aby nabírala zkušenosti v boji proti americkému imperialismu a západoněmeckým revanšistům – a Varšavská smlouva pro ni byla alfou a omegou bezpečnosti „tábora míru a socialismu“.

„Jatka číslo 3“

Dnes na údajně „přelomovém“ summitu NATO reprezentuje jako „nový moderní vůdce“ totéž „sjednocené“ Německo, které předchozí světovou válku se Sověty prohrálo. A nefackuje ji hanba, když před odjezdem do Varšavy řeční v Bundestagu o tom, že Rusko ztratilo důvěru Severoatlantické aliance. Vojenského bloku, kterým Západ formálně kryje americké dobyvačné války po celém světě – a nyní se otevřeně chystá na k útoku na východní jadernou velmoc: Do třetice. Po Napoleonovi a Hitlerovi.

Mnozí si myslí, že jde jen o hru, ale bohužel tomu tak není. Vonnegatovu fantastickou fikci z druhé světové války (Jatka č. 5) chtějí převést v reálnou sci-fi totálního zničení civilizace ve světové válce třetí: Opravdoví hrdinové naší doby a vzácné charaktery nás plánují dovést na Jatka č. 3. A v jejich čele stojí sám velký černý spasitel, nositel Nobelovy ceny míru z Washingtonu, který tréninkově rozsévá smrt v regionálních válkách, kam se po světě podíváš. Většinou neúspěšných.

A tak teprve „východní tažení“ (evergreen „Drank nach osten“) má být to pravé ořechové, které všechno vyřeší. Víkendové varšavské tanečky smrti měly dát tomuto plánu formální politické krytí.

Myslí to vážně

Kdyby to nebylo tak šílené a stále víc pravděpodobné, bylo by to komické: Do války s Ruskem se totiž ve skutečnosti v Evropě nikomu nechce – se dvěma (a půl) výjimkami: Vedle Spojených států po moskevském skalpu touží doopravdy jen Polsko – jehož ambice vystihuje název slavného filmu Myš, která řvala (o útoku trpaslíka na velmoc). Historické animozity, ale především chorobné komplexy národa příliš malého na velmocenské aspirace a příliš velkého, aby je neměl, činí z našeho severního souseda nebezpečný sud prachu – bez ohledu na to, jak „proevropskou“ má aktuálně vládu.

Jindy by se do válečnického protiruského spolku přidala s radostí ještě Velká Británie, ale ta má momentálně naštěstí dost problémů se svým vlastním osvobozením z bruselského protektorátu. Nejméně ze všech touží po přímé vojenské konfrontaci Německo – vzhledem k docela poučné, nikoli tak dávné historické lekci, vcelku pochopitelně. Podobně Francouzi (a ostatně i Poláci) se při svých výbojích nedostali dál než k Moskvě – a pak následoval pád předznamenávající konec impéria. Historická paměť v případě dvou evropských mocností ještě trochu funguje, v případě té „polo“ jsou silnější mindráky.

A toho Američané, kteří si tažení na Rusko ještě nevyzkoušeli, samozřejmě využívají. A narozdíl od fakticky statujících, nicméně verbálně loajálně kývajících zbabělých západních politických lídrů, myslí to jejich řídící soudruzi zpoza oceánu vážně. Pro velmoc balancující na hraně vnitřní občanské vzpoury a ekonomického zhroucení (drženého nad hladinou jen virtuálním petrodolarem), ale s nejmocnější armádou na světě, je pokušení vyřešit naráz všechny své vnitřní problémy Velkou válkou „kdesi za oceánem“ stále víc přitažlivé. Zvláště mají-li v Evropě „nadrženého“ (jinak hluboce opovrhovaného) polského koně.

Velký testovací gambit

Proto právě v Polsku těsně před summitem spustili provokativní „divadelní“ cvičení NATO Anakonda-16. Zúčastnilo se ho (od 7. do 17. června) přes 31.000 vojáků z 24 zemí. A západní propaganda žasla, že Moskva proti vůbec největším manévrům u svých hranic „nepochopitelně“ protestovala. Vždyť už během těchto manévrů generální tajemník NATO Jens Stoltenberg oznámil, že Aliance rozmístí v Polsku a čtyřech pobaltských zemích „pouze“ čtyři alianční prapory, každý o síle asi tisíce mužů – ačkoli to formálně mělo být předmětem jednání summitu.  

Jenže hned den poté, 18. června, se nečekaně německý ministr zahraničí Frank-Walter Steinmeier (SPD) otevřeně vyslovil proti vojenským hrozbám NATO vůči Rusku. Členské státy NATO by podle něho měly naopak zvážit výhody odzbrojení pro bezpečnost v Evropě.

„Každý, kdo si myslí, že pomocí tankových přehlídek na východní hranici může vytvořit větší bezpečnost, se mýlí," prohlásil v komentáři k ideologii takzvaného „zastrašování“, kterou označil za fatální. „Neměli bychom zhoršovat situaci řinčením zbraněmi a vojenskými slogany. Nevytvářejme příčiny pro konfrontaci. Izolace a sankce nikdy nevedly k míru. Historie nás učí, že kromě vůle k obraně musí být vždy připravenost pro dialog a spolupráci. Proto je nutné s partnery v NATO prodiskutovat výhody odzbrojení a kontroly zbraní pro bezpečnost v Evropě,“ řekl Steinmeier „velezrádně“ těsně před Varšavskou válečnou poradou.

Samozřejmě to od domácí mediální „kavárny“ schytal, ale nejspíš šlo o rozdělení rolí s kancléřkou Merkelovou: Hodný a zlý policajt. Balónek. Test reakcí z Evropy a ze zámoří. Výsledek „prodiskutování“ není znám, protože jako na všech bolševických sjezdech byly samozřejmě přijaty předem dohodnuté fráze: o nutnosti „odstrašovat“ Rusko (podle Polska jistě nejlépe tradičně před Moskvou), ale současně s ním „vést dialog“ (z pozice síly a expedičních sborů na jeho hranicích). 

Nicméně signál, který Steinmeier vyslal, má podstatně větší závažnost, než celý zbytek víkendového propagandistického žvanění. Pentagon musel zalapat po dechu. Je totiž otázka, zda celý ten „vzkaz“ nebyl už určen příštímu pravděpodobnému šéfovi Bílého domu Donaldu Trumpovi, kterého se generalita NATO bojí jako čert kříže. I sám soudruh generál Pavel si zopakoval svou původní roli a na prezidentského kandidáta Spojených států (zatím jen verbálně) zaútočil, ač jako voják by měl držet... ústa a krok. Jenže on je už také politruk. Holt vyspělá západní demokracie v praxi...

Riskantní fotoseriál

Že do vysokých velmocenských her (při nichž je opakovaně v sázce také naše národní a státní bytí a nebytí) nemáme co mluvit, víme samozřejmě z vlastní historie velmi dobře. Zvláště jako součást celků typu Sovětský svaz nebo Evropská unie. Ostatně od rozpadu Rakousko-uherské monarchie jsme si skutečnou suverenitu českého státu zatím pořádně nevyzkoušeli – a kdo ví, jestli k tomu vůbec kdy ještě dostaneme příležitost. V našem nejistém světě je totiž jednou z mála jistot, že po (stále se přibližující) válce s Ruskem přestanou státy a národy (nejen) na našem kontinentu na velmi dlouhou dobu existovat.

O to zajímavější byla účast Miloše Zemana v čele naší delegace ve Varšavě. Český prezident přece jen pár dní předtím opakovaně prohlásil, že je pro vypsání referenda o našem odchodu či setrvání v EU i NATO (s tím, že sám by pochopitelně hlasoval pro druhou možnost). K čemu tedy potřeboval panáčkovat jako křoví „černému prezidentovi“ a jeho evropským podržtaškám? Je to jednoduché. Chtěl využít možnosti, aby si do zásoby vytvořil fotodokumentaci, jak si třese pracičkou se světovými lídry (nebo jim dokonce „žertovně hrozí“, bravo, pane Ovčáčku!), jako že je jeden z nich.

Past pro hráče šachu

Současně však musel vědět, že bude spolupodepsán pod „závěry sjezdu“:

• „Dočasné umístění bratrských armád“ USA, Německa, Velké Británie a Kanady na ruských hranicích, jako předsunuté jednotky, které mohou kdykoli vyvolat pohraniční incident, jenž strhne nekontrolovatelnou válečnou mašinérii
• „Posílení přítomnosti těchže bratrských armád“ v Černém moři a jednání o vstupu Gruzie do NATO, aby se tak obklíčení Ruska prakticky uzavřelo
• Zahájení války s Ruskem (zatím „jen v kyberprostoru“), tedy zesílení elektronické špionáže a válečné propagandy, což přijde další stovky miliard, které bude nutné pro americké zbrojařské firmy utrhnout také z krvavých daní našich poplatníků (požadovaná 2% HDP)
• A v neposlední řadě ponížené vytvoření „bataliónů“ zemí V4, protože Polsko touží být vojensky přímo na ruských hranicích a naši vojáci mu k tomu budou dělat „rotující“ křoví - čímž se ale fakticky stáváme rovněž přímými účastníky zamýšleného útoku.

Tohle všechno (a mnoho dalšího) prezident Zeman stvrdil. Stálo mu to za těch pár fotek? Pražskou kavárnu tím stejně nepřesvědčí, že není na Západě „izolovaný“, zatímco ti, kteří mu dosud důvěřovali, že ať je jaký chce, životní zájmy republiky neprodá... No nevím. Prezidentské volby jsou tu coby dup – a to je jediné téma, které Miloše Zemana doopravdy zajímá. V každém případě si tuhle past nastražil sám a bude z ní jen těžko couvat. Překombinování ho už jednou prezidentské křeslo stálo.

Past pro republiku

Pokud NATO naplní své hrozby, které ve velmi zeslabené, okleštěné a pro mediální propagandu upravené podobě ve Varšavě demonstrovalo (mluvit o „schvalování“ amerického diktátu je směšné), pak není vůbec vyloučeno, že se žádné další prezidentské volby (2018) nemusíme dočkat. A koneckonců z tohoto hlediska jsou vlastně jakékoli volby u nás či v Evropě bezvýznamné. Podstatné budou jen ty americké na podzim letošního roku.

V každém případě jsme po „sjezdu Varšavské smlouvy 2016“ v ještě větší pasti než dosud. I pokud by se uskutečnilo referendum o vystoupení z NATO (Sobotka, Babiš a Bělobrádek samozřejmě řekli, že to nedopustí) a našla by se mediálně nezmasírovaná většina (třeba jako nedávno v rakouských prezidentských volbách), od tragédie v případě války nás to neuchrání. Zatím se Američané ještě alespoň formálně ptají, zda přes naši republiku mohou přelétat jejich obří drony k ruským hranicím – pak by se už ani neptali, nebo by nám rovnou poskytli „bratrskou pomoc“.

Jestli tedy byl vůbec k něčemu celý ten ohavný varšavský válečnický slet, pak snad jen k lepšímu pochopení faktu zmíněného úvodem: Jsme obklopeni evropskými i domácími cyniky, kariéristy a kolaboranty Velkého Bratra, kteří se maskují jako politici či generálové, protože je to dobrá cesta k luxusním životům. S nimi při obraně naší vlasti počítat nemůžeme. Nic nového. Zrada „elit“ přece také patří k našim „prověřeným“ národním tradicím.

Musíme se tedy jako vždy spolehnout sami na sebe. Jak? To se včas dozvíme. Alespoň někteří z nás. Minimálně ti, kteří ještě věří v sílu modlitby:

Bůh ochraňuj naši zemi, rodiny a domovy!