Petr Hájek: Jak je to se zjevením v Medžugorii? Jak to bylo s Husem a prezidentem Zemanem?

Mám velikou radost – a rád bych se o ni podělil s našimi věrnými příznivci. Už pro to, že v současném světě radostí není nazbyt a stále se rozrůstající „protiproudní společenství“ se (z definice) dostává naším prostřednictvím spíše k těm méně radostným projevům současného světa. Je to logické. Sloužíme přece primárně k tomu, aby lidé s vlastním myšlením měli k dispozici mnohem širší (a hlubší) obzor pro vytváření svých suverénních postojů k událostem, jimž jsme každý den vystaveni.

Přesněji řečeno k obrazu událostí, jak je dvacet čtyři hodin denně chrlí média hlavního proudu, a jimž se prakticky nelze vyhnout: Obrazu často záměrně pokřivenému, plnému mystifikací a manipulací – nebo naopak s „bílými“ místy zamlčených faktů, nebo jejich cíleně lživou interpretací. Často mi o tom píšete podobnými slovy jako pan Faltýnek:

„Dobrý den!

Již nějakou dobu se chystám k tomu, že Vám napíšu. Před více než půl rokem jsem se dozvěděl o Vaší existenci a začal jsem pravidelně číst Vaše články. Nedlouho poté jsem začal i malou částkou přispívat na Váš provoz. Teď bych chtěl především poděkovat - Vaše články velmi rád čtu, jsou pro mě důležitým zdrojem informací, komentářů, úvah... , které jinde nenajdu...“

Ten dopis ještě pokračuje a hned se k němu vrátím – protože souvisí s onou radostí, o niž se chci podělit – ač by se zdálo, že již po těchto slovech je té radosti docela dost.

Milý pane Faltýnku – a vy všichni ostatní,

nemíním samozřejmě skrývat, jak mě a všechny v redakci taková ocenění těší. Jsou důkazem, že si navzájem rozumíme – a to pokládám za vůbec nejcennější „valutu“. Už pro to, že i nás občas přepadnou chmury. Potkávám se někdy s lidmi, jako právě před pár dny s našimi čtenáři ze Zlínska, kteří si postesknou: Čteme vás denně, v tom zmatku okolo jste nám střelkou kompasu, ale... nebylo by možné přinášet také něco optimistického? Někdy máme už strach Protiproud otevřít, co se zase dozvíme...

Ovšemže by to možné bylo. Dokonce nekonečně snazší. Něco jako „zvířátko“ na konci zpravodajství Novy (ale dnes už i ostatních televizí). Jenže my – narozdíl od nich – si s našimi čtenáři na infantily nehrajeme. Mnohdy se sice také snažíme „odlehčovat“, ale nikoli násilně, nepřirozeně, kvůli takzvanému vyvažování. Chceme samozřejmě registrovat všechny projevy šíleného světa kolem nás (ač víme, že zdaleka všechno není jen temné), ale ty „jen na oko“, přenecháváme jiným. To raději přinášíme naději „protiproudními cestami“: Informacemi o tom, jak se s nelítostnou realitou kolem nás poprat – třeba v jedné z nejdůležitějších oblastí našich životů, v individuální péči o zdraví. Nebo v tom, čemu bychom mohli říkat „sousedská sebeobrana“ (preperství atd.) Budeme přes léto dávat těmto tématům hodně prostoru.

Ale nyní konečně k té radosti:

Neustále se zvyšuje čtenost a zájem o články s duchovní tématikou. Jsou samozřejmou pravidelnou součástí (nejen) nedělního Protiproudu od jeho počátku. Vždyť jestli je něco významným znakem úpadku naší civilizace – pak je to právě postoj k jejím duchovním základům. Je proto jasné – pokoušíme-li se proti tomuto úpadku svými chabými silami bojovat, nemohou tato témata v naší tematické skladbě absentovat.

Naši pravidelní čtenáři a příznivci si na ně již zvykli a reagují na ně – bez ohledu na to, zda jsou věřící či nikoli. Současnou zvýšenou vlnu zájmu však dávám do souvislosti i s tím, že naše řady před časem posílil muž v této problematice navýsost fundovaný: Vynikající člověk a zkušený publicista Michal Semín. Je logické, že právě on má náboženskou a obecně duchovní problematiku u nás nyní takříkajíc v „gesci“. Nikoli náhodou proto výše citovaný dopis pana Faltýnka pokračuje:

„Nyní bych chtěl oslovit pana Michala Semína: Vaše články mě v poslední době zaujaly nejvíc; chtěl bych reagovat na téma fatimského zjevení - napadlo mě, zda můžeme nějak vyzvat papeže, aby konečně zasvětil Rusko Neposkvrněnému Srdci Panny Marie? Mariánská zjevení mě od počátku mé konverze (1984) zajímala a je pro mě nepochopitelné, proč papežové neposlechnou výzvu Panny Marie?

Druhou otázku, kterou bych rád položil: co soudíte o pravosti zjevení v Medžugorje? Možná toto téma zaslouží celý článek, ale to nechám na Vás. Sám jsem dlouho věřil v pravost těchto zjevení, ale vloni jsem narazil na fakta, která je velmi zpochybňují; nicméně plody se zdají veliké a dobré, takže ta zmíněná negativní fakta mohou být pomluvy.“

S přátelským pozdravem

J. Faltýnek

Milý pane Faltýnku,

předně mi dovolte, abych Vám poděkoval nejen za Váš zájem o Protiproud, ale i za to, že na jeho činnost přispíváte. Velice si toho vážíme a doufáme, že své štědrosti nebudete nikdy litovat.

Pokud jde o Váš dotaz, týkající se výzvy papeži, aby Rusko Neposkvrněnému Srdci Panny Marie řádně zasvětil, mohu Vám sdělit, že takových pokusů již bylo dříve učiněno několik. Většinu z petic, jež podepsalo přes milión věřících, organizoval nedávno zesnulý P. Nicholas Gruner, vůdčí postava Fatimského centra se sídlem v Kanadě. Další podnět, o němž vím, vzešel od Kněžského bratrstva sv. Pia X., jež na úmysl zasvěcení Ruska pořádalo růžencové křížové tažení. Probíhalo v letech 2009 a 2010 a mělo být touto cestou „sebráno“ na 12 miliónů růžencových desátků. Pokud vím, tehdejší papež Benedikt XVI. byl o výsledku této kruciáty informován. Není mi známo, že by se v současné době organizovala nová petice či vznikala jiná forma apelu na papeže. Když jsou však papežové posledních desetiletí hlušší k jim známé výzvě Panny Marie, proč by se měli řídit přáním jejích ctitelů?

Pokud jde o tzv. zjevení v Medžugorje, pak zcela s Vámi souhlasím, že by si samostatný článek zasloužilo. Je dost možné, že mne či některého z mých spolupracovníků k důkladnější analýze tohoto tématu již zanedlouho přiměje okolnost, na kterou stoupenci i odpůrci Medžugorje již delší dobu čekají. Papež František se při návratu ze Sarajeva na přímý dotaz novináře zmínil o ukončení práce 17-ti členné komise, pověřené v roce 2010 papežem Benediktem XVI. zkoumat pravost zjevení. Je tedy možné, že se již brzy s výsledky této práce budeme moci seznámit.

Osobně od ní nečekám žádné přelomové prohlášení. Patrně se vlk nažere, a koza zůstane celá. Je však v zásadě vyloučeno, že zpráva pravost zjevení pozitivně potvrdí, neboť vzhledem k tomu, že stále ještě probíhá, vystavovala by se Církev nebezpečí blamáže. Zároveň však neočekávám ani jednoznačné odsouzení. Fenomén Medjugorje a na něj napojený průmysl má po celém světě tolik stoupenců, že popření pravosti zjevení by mohl způsobit rozkol. Uvidíme, zda dají církevní úřady přednost pravdě před veřejným míněním. Možná, že nakonec budou výsledky zkoumání dále odkládat, aby se nemusely k celé věci jasným způsobit postavit.

Ptáte-li se na můj názor, tak ten je jednoznačný. Takzvané zjevení Gospy v Medžugorje považuji od samotného počátku za podvod, v lepším případě – alespoň pro „vizionáře“ – za klam. Nepravá zjevení – Medžugorje je jen jedním z nich – bohužel staví do špatného světla také zjevení skutečná, Církví uznaná. Kdybych chtěl proroctví Panny Marie z Fatimy zdiskreditovat, nemohl bych udělat nic účinnějšího, než potvrdit pravost Medžugorje. Což s ohledem na to, že se „Gospa“ stále ještě neodmlčela, dost dobře nejde. Proti pravosti Medžugorje hovoří mnohé: nevěrohodná a rozporná svědectví „vizionářů“, z hlediska víry nepřijatelné výroky Gospy, sexuální a jiné avantýry místních františkánů, které prý měla Gospa hájit, luxusní život „vizionářů“ aj.

V úvaze o tom, zda jde o zjevení pravé či nepravé, se odvoláváte na „dobré plody“. Tento argument patří k častým a asi i nejzávažnějším výhradám vůči popírání pravosti medžugorských zjevení. Co na to říci? Dobré plody se přeci vyskytovaly i při jiných zjeveních, jež se později ukázaly jako falešné. Kdyby tam žádné nebyly, nikdy by dané „zjevení“ nepřilákalo pozornost a důvěru tolika zbožných duší.

Vzpomeňme jen na „zjevení“ ve španělském Palmar de Troya. Mělo zde dojít i k mnoha „zázrakům“, uzdravením, obrácením, lidé se zde modlili růženec a jeden z vizionářů, Clement Gomez, měl mít i stigmata. V roce 1975 založil řád, jehož úkolem bylo připravovat se na druhý příchod Páně. V tu dobu mu mělo být Pannou Marií zjeveno, že bude příštím papežem. A když Pavel VI. zemřel a kardinálové v Římě Gomeze papežem – překvapivě - nezvolili, najmenoval si svoje „kardinály“ a nechal se jimi za papeže prohlásit (vybral si jméno Řehoř XVII.). Tato palmariánská sekta měla po Gomezově smrti ještě dva „papeže“ (Řehoř XVIII. je ten současný) a dnes tvrdí, že má na 60 biskupů a tisíce věřících. A celé to začalo tak nevinně…

I z tohoto příkladu je snad zřejmé, proč je rozumné se zaobírat jen těmi zjeveními, jež můžeme mít, díky autoritě Církve, za jistá. Od těch ostatních je lepší si držet odstup a ty, v nichž se objeví cokoli, co odporuje katolické víře a dobrým mravům – a toho je v Medžugorje habaděj – je třeba považovat za duchovně nebezpečná.

Snad jsem Vás svou otevřeností a přímočarostí příliš neranil. Jde však o tak závažné otázky, že si jasná slova zaslouží.

Přeji Vám požehnané dny a vůbec vše dobré!

Michal Semín

Vážená redakce,

jsem Vašim pravidelným čtenářem a cením si příspěvků, kterými reflektujete současné dění. Stávám se tímto i díky Vám více ostražitá.

Musím zareagovat ale na článek pana Semína o zbytečnosti vyvěšení husitského praporu. Vím, že Vaše redakce uveřejňuje duchovní otázky katolickým pohledem a i tímto pohledem je shrnut ve smyslu, že je to pouze přiživení protikatolické nálady mezi lidmi.

Celkem mě toto shrnutí a celý článek mrzí, protože právě kdy jindy než v tuto dobu, kdy jsou nám podsouvány lživé zprávy pro zmanipulování veřejného mínění pro EU a USA záměry připomenout si výročí Jana Husa, kdy výrok Mluv pravdu atd. zná v našem národě snad každý, kdo prošel školou! Mistr Jan Hus je národní symbol stát za pravdou a jeho vyvěšení na hradě je symbolem, který může lidem pomoci připomenout si tohoto ducha národa.

Myslím, že nyní, když prošel zákon o kouření, registrační pokladny jsou v dohlednu, za rohem jsou nesympatičtí přistěhovalci, různí filozofové hanobí náš národ, tak protikatolická nálada vedle toho není vůbec důležitá. A jestli se nějaká objevuje, tak pan Duka umí posilovat tuto protikatolickou náladu sám i bez Husa.

Když to shrnu, tento článek mě ve Vašem zpravodaji prostě hodně zklamal.

Nic však nemění na tom, že jsem stále Vašim fandou.

S přáním všeho dobrého

Vladimíra Kaňátová

Milá paní Kaňátová,

děkuji Vám za Váš dopis. Přiznám se, že jsem tak trochu s kritickou reakcí na svůj článek počítal. Dovolte mi tedy, abych se pokusil Vaše zklamání alespoň trochu rozptýlit. Začnu Husovým výrokem, jenž nám v oné „školské“ zkratce připomínáte – „Protož, věrný křesťane, hledaj pravdy, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, prav pravdu, drž pravdu, braň pravdy až do smrti: neboť pravda tě vysvobodí od hřiecha, od ďábla, od smrti dušě a konečně od smrti věčné, jenž jest odlúčenie věčné od milosti Božie... Opravdu si myslíte, že tuto Husovu výzvu zná celý náš národ? Pokud si z ní něco pamatuje, tak jen její osekanou zesvětštělou karikaturu. Je to jako s oním nápisem na prezidentské vlajce „Pravda vítězí“, z něhož masarykovská cenzura odstranila slovo „Páně“.

To však není podstata mé výhrady k Vašemu dopisu. Primárně jde o to, že jste klíčovou úvahu mého článku nepochopila. Terčem mé kritiky přeci nebyl Mistr Jan Hus – jakkoli je můj postoj k mnoha aspektům jeho učení a veřejného působení odmítavý – ale jeho soustavné zneužívání ideologiemi a osobami, jimž byl či je „husovský“ étos ve skutečnosti cizí. Mé tvrzení, že je Hus v rukou “neznabohů“ klackem na katolíky, nakonec dosvědčil sám pan prezident Zeman, když akt vyvěšení husitského praporu doprovodil již dosti ohranou písničkou proti údajné hamižnosti církve. Onou církví přitom jistě nemyslel fangličkovou akci, kterou s ním spolupořádala Církev československá husitská. Přitom to je právě ona, jež se - při stále se zmenšujícím počtu svých členů – více a více podobá spíše prosperující realitní kanceláři než „husovsky“ chudé církvi.

Podstatou mé úvahy bylo, že se ten, kdo se ve svém životě, soukromém i veřejném, odmítá řídit Božím desaterem a křesťanskou morálkou, nemá právo dovolávat se autority Jana Husa. Pokud tak činí, sleduje tím jiné motivy, než je upřímné následování náboženského příkladu betlémského kazatele.

Exemplárním příkladem je populární protikatolická bojovnice Lenka Procházková, jež ve svém „křesťanském“ románu líčí Ježíšův milostný poměr s Marií Magdalénou. Jak sama říká, „Sundala jsem Ježíše z kříže, abych ho vrátila lidem.“ Jan Hus by ji za tento román určitě nepochválil, a pokud by nesvěřil plamenům přímo ji (dosti důvěřoval této metodě „diskuse“ s názorovými oponenty, než jí nakonec sám podlehl), tak její rouhavou knihu zcela určitě. Je to právě tato bojovnice proti církevním restitucím, jež pořádá k uctění památky Jana Husa konferenci v Betlémské kapli. Na tiskové konferenci, na níž program konference představila, dala téma Hus do souvislosti s „hrozbou obnovení mariánského sloupu“. Na dotaz z publika, jak se k Husovi staví dnešní církevní představitelé, Procházková odpověděla: „Oni ho nemohou nikdy rehabilitovat. Buď oni, nebo on.“ Lépe to snad už ani vyjádřit nemohla.

Opravdu si ve světle těchto skutečností myslíte, že nás může osobnost Jana Husa spojovat? Jak byste toho chtěla dosáhnout? Je totiž v povaze pravdy, na níž se ve svém dopise sympaticky odvoláváte, že nejen spojuje, ale i rozděluje. Některé Husovy názory prostě s tím, co církev učí, smířit nelze. Mezi katolíky a „husity“ proto v tomto ohledu žádná duchovní jednota nastat nemůže.

Totéž však platí pro „husity“ a agnostiky či ateisty. Budeme se prostě asi muset smířit s tím, že Jan Hus náš národ v jeho sebezáchovné obraně před hrozbami, na něž oprávněně upozorňujete, nesjednotí. To by nám však nemělo překážet v tom, abychom našli jiná důležitá témata, na nichž můžeme spojit svoje síly při obraně těch hodnot, jež společně sdílíme.

Kéž se nám to s Boží pomocí podaří!

V úctě Váš,

Michal Semín

Jinými slovy, moji milí, je skvělé, že si můžeme vzájemně tříbit názory také v těchto oblastech, které mainstream buď okázale ignoruje, nebo se jim prostě vysmívá tím nejhloupějším či docela brutálním způsobem.

Vyšlo na protiproud.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.