Lidé mají nejrůznější podivné choutky. Proti gustu žádný dišputát říká oblíbené příznačně tolerantní české úsloví, které vysvětluje hodnotovou relativizaci, nad jejímiž neblahými důsledky si pak často zoufáme a bezradně lomíme rukama. Mezi různými dostupnými perverzitami současné západní civilizační dekadence má své čestné místo i "soutěž" Eurovize o nejlepší populární píseň.
Masochisté si libovali
Fakt jsou lidé, kteří se na to dívají. Vypovídají o tom takzvané peoplemetry měřící vcelku solidně - jak ti, kteří mají v dané chvíli zapnutou televizi, přepínají na jednotlivé kanály a pořady. Podle nich se na zmíněnou soutěž dívá nějakých dvě stě miliónů lidí. Neříkají však už odkud jsou. Neoficiální odhady soudí, že převážnou většinu tvoří diváci ze zemí jako je Ukrajina, Rumunsko a některé balkánské země.
Západní Evropa je na tom podobně jako země Koruny české: nic moc. V době, kdy Česká televize přenášela "eurohrůzu", většina diváků sledovala Novu - s pěveckou soutěží značně podobné úrovně, ale přece jen alespoň trochu zábavné a hlavně domácí. Jiní se dívali na něco úplně jiného. Přesto se našlo pár procent těch se zvláštním masochistickým (sebetrýznitelským) gustem. Zjevně v očekávání něčeho podobného jako vloni, kdy soutěž vyhrál Buřt neznámého pohlaví, který si říká Conchita Wurst: vousatý rakouský transsexuál.
Všechno lze překonat
Zdálo by se tedy, že v hledání největší nechutnosti dosáhla tato "soutěž" ("kupodivu" vysílaná před desátou věčerní - tedy i pro děti) nepřekonatelného vrcholu. Ale euro-organizátoři vědí, že není nic nepřekonatelného. A tak stanovili, že soutěžní písně nesmějí mít politický rozměr (kdoví proč), čímž zaručili, že tomu tak bude. A aby zajistili opravdovou regulérnost, nechali sice hlasovat diváky - ovšem rozhodovala jakási utajená "porota".
Tím ovšem udělali ze "soutěže" vpravdě příkladné euro-klání: výuka v pojetí euro-demokracie tak konečně pronikla i do diváckých pokojů masochistů. To aby i těmto "lidem zvláštního ražení", kteří se o skutečnou politiku obvykle nezajímají, objasnilo, jak to v unii chodí. Tak se stalo, že diváci sice jednoznačně určili za vítěze zpěváka z Ruska - ale vyhrála Ukrajinka.
Ostatně vládní Kyjev dal již dopředu najevo, že nestane-li se tak, Ukrajina se příštího ročníku nezúčastní. A to zase nemohl dopustit Brusel, když se na instalaci kyjevských pučistů tak rázně spolupodílel. No prostě apolitická pěvecká soutěž jak má být. Mnohorozměrná. Jednu významnou úroveň zaznamenal i slavný analytik, který v našem svobodném a demokratickém prostředí raději vystupuje pod přezdívkou The Saker.
The Saker: O výchovném fackování
“Did they expect us to treat them with any respect?” (To snad čekali, že se k nim budeme chovat s respektem? - Roger Waters v písni The Fletcher Memorial Home.)
Nikdy jsem si nemyslel nic dobrého o soutěži Eurovize. Klidně bych vám mohl vykládat o všech důvodech, proč nesnáším ty hrůzy, které lidé dnes považují za pop-music. Ale vzhledem k tomu, že už na stejné téma natočil video Paul Joseph Watson, dám mu slovo:
Orientační překlad k anglicky mluvenému videu naleznete na Facebooku Protiproudu.
Rusové si to zasloužili
Takže vás asi nepřekvapí, že mi na Eurovizi nezáleží, ani co by se na nehet vlezlo. Nicméně - letos je to trochu jinak. Naše milovaná Evropa se totiž rozhodla, že Putinovi konečně ukáže, kde je jeho místo. A to tak, že nechá Eurovizi 2016 vyhrát ukrajinsko-tatarskou zpěvačku jménem Jamala s písní nazvanou “1944”, kterou si můžete, včetně anglického textu, poslechnout zde.
Pojďme si nalít čistého vína. Je to stejný typ odeslání někoho do patřičných míst, jako když Poláci ničí pomníky padlým sovětským vojákům, kteří je mimochodem zachránili před nacisty, nebo když ukrajinští kolegové těchže nacistů odpálili sloupy s elektrickým vedením na ukrajinsko-krymské hranici: vlastně o nic nejde, ale úmysl Rusko vyprovokovat je zjevný.
Všem podobným nápadům ze srdce tleskám.
Školení Rusů typu profi wrestling
Skutečně. Vždycky mi přišlo ponižující, že se ruští zpěváci (nazvat je “umělci” není moc přesné) účastní tak imbecilní přehlídky kýče a špatného vkusu, jakou je Eurovize. Myslím, že by se ruská média měla stydět za to, že publiku v Rusku nabulíkovala představu, že jakýkoli ruský soutěžící měl tento rok sebemenší možnost soutěž vyhrát. Ruští reportéři, kteří o soutěži informovali, vědí stejně dobře jako já, že stejně jako soutěže miss, Oscary, festival v Cannes a další pseudokulturní akce kapitalistického padělku kultury - i Eurovize je podvod.
Všechny tyto “soutěže” jsou samozřejmě zmanipulované, patřičné peníze se dostanou do správných rukou už měsíce před vypuknutím události samotné a morální integrita podobných podniků se pohybuje na úrovni soutěží v profesionálním wrestlingu. Takže opravdu doufám, že Rusové tohle malé trapné gesto “víte, co nám můžete” budou brát jako facku do tváře jejich národa. Protože facka vás někdy může probudit ze snění nebo z bezvědomí.
Kdo vyhraje příště
Co si Rusko od účasti v téhle šaškárně slibovalo?! Ale vážně. Přece je každý rok po celém světě spousta fantastických hudebních soutěží. Žánrově se různí, najdeme vše od hudby klasické, barokní, etnické, folkové, rockové, jazzové, až k jakémukoli žánru, který si umíte představit. A Rusové se snad ve všech jmenovaných umisťují fantasticky. Takže co do háje dělá ruský zpěvák na Eurovizi - a co Rusové od Evropy čekali - snad že jim zatleská vestoje?
Zkrátka v letošním ročníku soutěže všichni dostali, co jim patří. Evropané si prožili pocit vlastní nezměrné kulturní moci a význačnosti. Jamala dostala výplatní pásku a pět minut slávy. Rusko dostalo velmi potřebnou lekci v evropském pokrytectví.
V roce 2017 by měla Eurovizi vyhrát skupina Pussy Riot. Možná za píseň natočenou s Conchitou Wurst - o moderním ruském gulagu, který je plný homosexuálních mučedníků, obehnaný ostnatým drátem se strážními věžemi, zuřivě homofobními stážemi, vlčáky a antisemitsky naladěnými ortodoxními kněžími.
Umělecká hodnota takové písně by nepochybně byla nevyčíslitelná.
Vyšlo na protiproud.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
