„Tak jsem to, soudruzi, slavně prohrála. Vlastně slavně vyhrála. Nebo spíš neslavně vyhrála. Přesně řečeno slavně nevyhrála. Aneb cokoli chcete. Teď jde hlavně o to, získat čas.“
Tato slova Angely Merkelové na utajeném zasedání šéfstva CDU po nedělních volbách ve třech spolkových zemích jsou zcela autentická – přestože tam takto doslova určitě nebyla pronesena, a proto ani neunikla.
Bitva o výklad
Bezprostředně po volbách často řeknou političtí lídři osudové nesmysly. Někdy si jen pořežou ruku pubertálním otevíráním láhve šampaňského šavlí, někdy si přímo podříznou větev, jako Jiří Paroubek „omylem“ oznamující rezignaci. Jsou netrpěliví – souboj o interpretaci volebního výsledku je totiž někdy důležitější než počty získaných či ztracených hlasů.
Německá kancléřka – v rukou svých poradců a vodičů – se takovému nebezpečí podle svého letitého úspěšného receptu na problémy... obloukem vyhnula. Raději riskla narůstající spekulace o svém mlčení, nechala proběhnout první reakce médií – a k výsledkům se vyjádřila až dnes.
Její mnohomluvné manévrování mezi slovem prohra a výhra v podstatě shrnují shora „citovaná“ slova. Typicky merkelovským vyčkáváním chtěla především určit tón až druhé vlny interpretační bitvy. Jenže tím vystřelila do prázdna – a přesto tento výstřel byl dost možná nezamýšleně startovní, ač to nyní (či v blízké budoucnosti) sotva kdo přizná.
Mediální uctivé úklony... a strašení
Hlavní německá média uvařila do rána krotký výkladový eintopf, který se jako obvykle jen tváří kriticky či zasvěceně. Ve skutečnosti však ponechal kancléřce otevřená všechna vrátka:
„V EU bude volební výsledek hodnocen jako porážka Merkelové. To znamená, že její pozice při vyjednávání s Tureckem a s nesouhlasícími evropskými partnery oslabí,“napsal nejrozšířenější deník Bild. Tvrdí také, že pokud by imigrační politika kancléřky zůstala „stejně sporná“ jako dosud, hrozí CDU debakl i příští rok při celostátních volbách.
Jiný významný deník, Süddeutsche Zeitung (SZ), komentuje především impozantní nástup jediného skutečného vítěze těchto voleb (označovaného v nejlepším případě jen za „populistického“), Alternativu pro Německo (AfD). V podstatě nová strana, která všude dosáhla dvouciferného výsledku, v jednom případě získala dokonce čtvrtinu všech hlasů a umístila se tak na druhém (respektive třetím) místě, je předmětem dalšího kola mediálně dehonestační kampaně, jako by volby už neskončily:
„Je nebezpečnější, než byla NPD (označovaná v Německu za extrémně pravicovou, podobně jako třeba na Slovensku Kotlebovci, pozn. aut), protože má větší dosah mezi umírněnými voliči. Pro liberální společnost je AfD hrozbou nejen kvůli svému volebnímu výsledku, ale i kvůli tomu, že posouvá společenskou a politickou debatu ostře doprava,“ píše SZ a pak ze své „výše“ radí:. „Německo potřebuje politiku, která podporuje soudržnost společnosti a posiluje sociální jistotu. Tím by i lidé, kteří jsou závislí na pomoci, přestali považovat AfD za alternativu.“
Rovněž podle Spiegelu je dramatický úspěch AfD nebezpečný. „Hrozí nám rakouské poměry. Pravicově populistická FPÖ je u sousedů už roky pevně etablovaná a zapojuje se do soutěže o kancléřství. To otravuje politickou debatu. Sociální i křesťanští demokraté jsou odsouzeni k věčné koalici. To znovu posiluje FPÖ. Je to začarovaný kruh,“ zoufá si list a pochopitelně i on radí: „Aby německé strany hlavního proudu zabránily stejnému scénáři, musejí se přestat tlačit do politického středu a obnovit soupeření pravice a levice“.
Trojí krása nechtěného
Nemělo by v podstatě smysl zabývat se mediálním ohlasem, protože německý mainstream je k vládkyni Evropy ještě servilnější (pokud je to vůbec možné) než ten náš. Jenže tentokrát neměli komentátoři tří hlavních novin k dispozici kancléřčinu výkladovou direktivu – a tak se krásou nechtěného dopustili několika tezí, které by neměly být přehlédnuty:
Povšimněme si, že Bild vše dává (vlastně správně) do souvislosti s „tureckým obchodem“, který byl minulý týden na summitu EU zlehka načrtnut a volby ho měly otestovat. Již za dva dny se k jeho dokončení Merkelová a spol. vrátí. Varovat však, že pokud by Merkelové migrantská politika zůstala stejná, odskáče to její CDU při parlamentních volbách v příštím roce, je záměrná mystifikace – a vlastně i ohlášení začátku další předvolební kampaně.
Strach z AfD, který zase předstírá SZ je zvlášť pokrytecký. AfD je velmi umírněná strana „pravého středu“ (něco jako ODS) a její „extrémismus“ spočívá jednak v kritickém postoji k EU (v německých poměrech rouhání), ale především v nesouhlasu s migrantskou politikou Angely Merkelové – což je už téměř vlastizrádný zločin.
Proto dovolává-li se Spiegel nutnosti „oživení“ politiky „obnovením soupeření levice a pravice“, jde pouze o doplněk k této mystifikaci. Vždyť přece AfD je médii vydávána za pravicovou (a opravdu nějaké takové názvuky má) – tak co by chtěli více? Měli by ji přece vítat! Jenže důležitější je vítat migranty – a to AfD nechce.
Současně se tím pěkně maskuje fakt, že žádná pravice nejpozději od 2. světové války v Německu nebyla. Vždy šlo jen o různá křídla jediné levicové „státostrany“, která si pro forma, kvůli simulování demokratické soutěže, dávala jiná jména – předstírajíce, že jde o samostatné politické subjekty. A toto úspěšné imitování politiky by se podle Spieglu mělo nyní oživit. Vskutku smělý plán „gorbačovské perestrojky“!
Cosi zapraštělo
Kapitáni německého (respektive amerického) průmyslu a byznysu i jejich vyslanci do veřejného prostoru, kterým se stále ještě kdovíproč říká politici či novináři, se nyní určitě domnívají, že mohou být spokojeni. Vypadá to, že se nic tak strašného nestalo. Dosavadní voliči hlavních kabaretních stran (dnes již včetně Zelených) v podstatě od Merkelové neodešli. Dali najevo, že obavy ze ztráty uměle „vydržovaného“ blahobytu jsou silnější, než realita „velké proměny“ bušící na dveře.
Ta se projevila už tím, že „zvedli zadnice“ voliči noví – ti, kteří chodí k volbám, jen když instinktivně vycítí, že jde do tuhého. A to se zatím v poválečném Německu v podstatě nikdy nestalo. Pouze takto je nutné vnímat nástup AfD. Cosi zapraštělo. Prolomil se led – a už jej nebude možné obnovit, protože společenská teplota stoupá. Nejen v Německu. V celé Čtvrté říši zvané EU. A dokonce i za mořem.
To je jediné reálné „globální oteplování“ – o němž ovšem politické, hospodářské a mediální elity současného světa nechtějí slyšet. Přesněji řečeno doufají, že se je ještě umělými zásahy znovu podaří schladit. Jenže průlom, který AfD nyní učinila, bez ohledu na to, zda a jak šikovně jej v budoucnu politicky „ošetří“ a využije (či promarní) – je nevratný. „Bestie veřejnost“ se zjevně probouzí ze zimního spánku a všechny okolnosti naznačují, že místo příjemného jara vchází rovnou do žhavého léta. Bohužel nebude asi příliš rozmarné.
Tři roviny podrazu
Již nějakou dobu je zjevné, jaký plán „majitelé klíčů“ sledují. Má tři roviny:
V ideové jde o naplnění Kalergiho plánu na vznik „euro-negroidní rasy“, která nahradí dosavadní historické evropské národy. K tomu slouží uměle vyvolaná a řízená „migrantská invaze“, jež má přivést na kontinent zhruba (minimálně) padesát miliónů rasově, kulturně a nábožensky odlišných „vetřelců“, jejichž smíšením vznikne „nový evropský lid“. Nezakotvený, ovladatelný – tolik podobný tomu americkému.
V rovině byznysové a finanční jde o záchranu hroutícího se hospodářství – nikoli o předstíraný „problém s důchody“ v důsledku minimálního počtu rodících se dětí. Počínaje zvýšením konkurence na pracovním trhu (a v důsledku toho vcelku racionálním snížením absurdně nafouknuté ceny práce), konče „uprchlickým“ velkobyznysem, jako zcela novým odvětvím skomírajících služeb – a všeho co na ně navazuje. To může, jak doufají, ještě alespoň na několik let zakrýt hlubokou temnou propast rýsující se další velké hospodářské a finanční krize.
A konečně v rovině politické, vše předchozí zahrnující: Připojení „starého kontinentu“ ke Spojeným státům. Teprve po dvou zmíněných „krocích“ se totiž Evropa stane s USA sociálně, kulturně a rasově či nábožensky konečně dostatečně kompatibilní. Šílená smlouva TTIP (jejíž podpis se intenzivně připravuje) k tomu má dodat už jen formální rámec.
Plán na obětování Velké Mutti?
V tomto smyslu je podivná prohra Angely Merkelové vlastně očekávaná – a možná i chtěná. Vládnoucím elitám (a těmi, kdo je z pozadí vodí) je totiž už chvíli jasné, že první dějství „humanistického vítání uprchlíků“, jež se změnilo v „migrační krizi“ – se jaksi nevyvedlo. A právě o tom svědčí interpretace německých voleb.
Jen pár dnů po nich se sejdou šéfové států EU na dalším „summitu“ – fakticky jen pokračováním toho předchozího, přerušeného, aby jeho závěry příliš nezměnily Merkelové porážku v blamáž. Ve středu už dostanou od Mutti jasné „noty“ – a podle nich se dále pojede, tentokrát už bez pardonu. Hlavním smyslem této smrtící komedie nyní bude dostat teď na kontinent „běžence“ – a to jakýmkoli způsobem.
Angela to na sebe vezme – s vědomím, že bude v jednu chvíli před německými parlamentními volbami „obětována“. Dostane nějakou trafiku – nejspíš se stane šéfkou OSN či něčeho podobně bezvýznamného, ale skvěle honorovaného a společensky prestižního. Možná dostane i „nobelovku“ – ostatně je to přece evropský Obama. Strana (strany) současné vládní koalice však zůstanou „čisté“ – a volitelné:
"Musíme lidem říci, že jsme je pochopili, a že vyvodíme důsledky z tohoto volebního výsledku. Není možné, aby se lidem po takovém výsledku řeklo, že všechno zůstane při starém," prohlásil se zdrcující „upřímností“ ministerský předseda Bavorska Horst Seehofer (Křesťanskosociální unie ,CSU, která je součástí spolkové vlády).
Spojenci v „obětním klubu“
Jenže právě to se – pod vedením „nenahraditelné“ Angely – v tomto roce stane. Obětována však nemá být jen Merkelová, ale také její spojenci z řady ostatních zemí – včetně českého premiéra Bohuslava Sobotky: Také pro ně je již jistě připravena patřičná (nejlépe bruselská) trafika. V řadě států sice zvítězí či posílí „národní“ strany (označované za odpad a póvl) – jenže už bude pozdě. Mechanismus migračního Titaniku se dá do pohybu a jeho setrvačnost bude obrovská.
Proud „genetického materiálu“ se možná opticky trochu zeslabí (místo tří zprvu třeba jen půl druha miliónu ročně), nebudou už vidět na obrazovkách (většina bude „legálně“ cestovat na kontinent bez víz z Turecka) – a o zbytek se postará mediální propaganda. Viz. naše „přijímání báječných křesťanů ze Sýrie“, které je prvním lakmusovým papírkem. Ostatně lidé budou mít brzy úplně jiné (implantované) problémy.
Plán, který nevyjde?
Vypadá to neprůstřelně. Lze se však přesto důvodně domnívat, že tentokrát opět tento plán (jako vždycky každý podobný sociálně-inženýrský) nevyjde.
Zapraštění bortícího se ledu v německých volbách z této neděle je jasným signálem, že veřejnost už nebude tak snadné manipulovat jako dosud. Začínají se docela přirozeně dít věci, po jejichž umělé reinkarnaci volá Spiegel: Probouzejí se zájmy „obyčejných“ lidí – a tedy skutečná politika.
Její vzkříšení může přinést řadu reálných (a někdy i velmi nebezpečných) konfliktů. Na politiku totiž západní Evropa – a jak ukazuje fenomén Trump i Amerika – už dávno zapomněla. A Evropa střední a východní se s ní v žijících generacích ještě prakticky nepotkala. S malou výjimkou České republiky v letech devadesátých.
Máme tedy nikoli nepodstatnou komparativní výhodu. V blížících se zmatcích, chaosu (a nedej Bůh možná i válkách) bychom ji mohli využít. Pokud se včas zbavíme Sobotků, Bělobrádků, Kalousků a jim podobných, máme s pomocí Boží šanci.
Stejně jako (znásilněná, ale ještě jak vidno nikoli definitivně mrtvá) celá matička Evropa.
Vyšlo na protiproud.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
