Petr Hájek: Výbuch na Ústavním soudu dramatičtější než ten u Palestinců

„Buďte s tou vazbou pečlivější, vzkázal Ústavní soud Vrchnímu soudu v Praze, když vyhověl dvěma podáním Davida Ratha. V červnu a srpnu prý vrchní soud nedostatečně zkoumal a odůvodňoval svá rozhodnutí“.

Touto zcela nedostatečnou charakteristikou odůvodňuje Martin Zvěřina v Babišových (dříve Lidových) novinách průlomový výrok ÚS. Podobně se chová celý mainstream: Je rozsudkem šokován, nedovede si jej vysvětlit – a tak vše bagatelizuje a podle svých nejlepších manipulativních tradic mystifikačně „ponižuje“. Skutečnost je však, jako skoro vždycky, poněkud jiná. Je další bitvou v probíhající mocenské válce v naší zemi.

Nespravedlivý proces

Kauzu sledujeme na Protiproudu již dlouho. Proto náš pravidelný vážený čtenář ví, že námitky, které konečně vzal tříčlenný senát ÚS při svém rozhodnutí „většinově“ v úvahu, opakujeme řadu měsíců.

Nejprve opět předešleme: Vůbec se nezabýváme vinou či nevinou Davida Ratha. To je – respektive mělo by být – výsledkem projednání nestranného nezávislého soudu. Což ovšem nejen v tomto případě je naprostá iluze. Již celé vyšetřování, na němž odstartovala svou – pro udržení zdání zbytků demokratických poměrů v naší zemi hrůzostrašnou – „hvězdnou“ kariéru prokurátorka Lenka Bradáčová a její policejní dvojník Robert Šlachta, je od počátku skandální.

Nekonečně natahovaná vazba obviněného i dosavadní průběh procesu nám pak dávají zapravdu v dlouhodobě a důvodně zastávaném názoru: Ať již soud dospěje k jakémukoliv závěru, spravedlivého procesu se Davidu Rathovi nedostane. Jediná novinka spočívá v tom: Pokud něco podobného konstatuje v odůvodnění svého nálezu nyní také Ústavní soud, je to asi jediné, co je skutečně překvapivé.

Konstatujme tedy spolu s „nálezem“, že Rathovi soudci již nyní porušili právo obviněného na spravedlivý proces. A ptejme se, co to vlastně celé znamená. Jak číst v širších souvislostech tento závěr – pro Ústavní soud tak absolutně netypický? Děje se snad v útrobách české justice něco, čeho jsme si dosud nevšimli? A platí, co opakují společně Babišovci, Bakalovci, ČT, ale třeba časopis Reflex, že „na samotný trestní proces nemá dnešní nález přímý vliv“?

Staří vs. noví?

Není nepodstatné, že senát se na výroku neshodl: Dva noví soudci, jmenovaní prezidentem Zemanem do ÚS 7. srpna - Ludvík David a Kateřina Šimáčková – přehlasovali předsedkyni senátu, neblaze proslulou Ivanu Janů. Ta ve svém zveřejněném odlišném stanovisku tvrdí, že pokud se vrchní soud 11.11. rozhodl Davida Ratha z vazby pustit, nemusí to nutně znamenat, jak dovozují její kolegové, že již v červnu a srpnu důvody pro vazbu neexistovaly.

Paní doktorka Janů musí takové stanovisko hájit přinejmenším ze tří důvodů:

a) Ústavní soud totiž dosud všechny námitky obhajoby D. Ratha odmítal – a proto je třeba dát najevo konzistentnost dosavadních výroků ÚS.

b) Sama Ivana Janů je přímo prototypem vítězící „soudcokracie“, jež ve spojení s hlavními prokurátory a částí policie začala nejpozději od roku 2009 přebírat politickou moc v naší zemi. Velmi dobře si proto uvědomuje, že „solidarita“ s rozhodnutími jiných soudů v tak klíčové kauze je zásadní – o nějaká „ústavní práva“ obviněného v tomto případě vůbec nejde.

c) Oba předchozí důvody spojeny v jeden: doktor Rath musel prožít léto ve vazbě z velmi podstatných politických příčin a nyní není možné říci, že to bylo nezákonné, neboť to celou konstrukci narušuje.

Znamená to snad, že v Ústavním soudu probíhá „generační spor“? Že „Zemanovi“ soudci chtějí demonstrovat návrat k relativním „právním jistotám“ občanů? Neukvapujme se. Mohla by nám uniknout podstata celé věci.

Zdůvodnění vědomě míjí to hlavní

Shrneme-li všeobecnou mediální interpretaci rozsudku, pak by platila slova z již citovaného článku pana Zvěřiny: „...vazba není a nemůže být formalita a při rozhodování nestačí poněkud volná interpretace odposlechů, kdy soud nebezpečí útěku vyvozuje z věty „následně se osoby baví o situaci ve Švýcarsku". Nesmí se stávat, že soud při posuzování charakteru stěžovatele „posoudí" jeho povahu na základě skutečnosti, že tento je trestně stíhán.“

Že by něco tak závažného a třeba i úplnému laikovi samozřejmého při předchozích projednáváních Rathovy stížnosti Ústavnímu soudu uniklo? Že by si nevšiml, o čem jsme také psali, když se „bradáčovský“ státní zástupce Petr Jirát dopouštěl kromě jiného neuvěřitelných výroků, jež předjímaly či nahrazovaly budoucí výrok soudu – totiž výrok o vině? Znal ho, nebo s ním přinejmenším najisto počítal? Že by Ústavní soud nebral v potaz základní pravidlo civilizovaného procesu, že dokud není obviněný pravomocně odsouzen, hledí se na něj jako na nevinného?

Zbytečné, či spíše pouze řečnické otázky. Samozřejmě, že si toho byl vědom. Ještě více si však byl vědom, že David Rath musí zůstat ve vazbě, dokud existuje sněmovna, v níž vykonává svůj poslanecký mandát. Tohle bylo to klíčové! David Rath se za žádných okolností nesměl dostat k řečnickému pultu a do objektivů televizních kamer. Hrozilo totiž, že tento zdatný řečník by si snadno dokázal naklonit veřejné mínění. Teprve poté, co byla sněmovna rozpuštěna a opětovně – bez Ratha – ustavena, mohl být z vazby propuštěn.

Nyní už mu média mohou věnovat či nevěnovat pozornost podle rozhodnutí vedení redakcí, respektive zájmů jejich majitelů. Na parlamentním řečništi by šlo ale těžko zdůvodnit, proč v přímých „veřejnoprávních“ přenosech dělat při Rathových vystoupeních „přestávku ve vysílání“. Na to by nestačil ani Václav Šlachta Moravec.

Mediální politické procesy

Podobnou metodou postupovaly soudy již předtím: Proces s „vítkovskými žháři“ byl vysílán v přímém přenosu, stejně jako proces s Vítem Bártou. Masírované veřejné mínění pak usnadnilo vyřknout absurdní rozsudky – aniž se jim kdo „směl“ podivit. A mediální potlesk zvedal „odvahu“ prokurátorů a policie risknout si mnohem více.

David Rath byl jen „prubířským kamenem“. Zkouškou na společné uchopení moci v zemi justiční a policejní „stranou“ za podpory mediokracie. Když mediální verzi jeho zatčení s policejním videem (autory patřičně sestříhaným) pustili okamžitě do televizí, zdálo se být rozhodnuto. Podmínkou ovšem bylo, že se obviněný nebude moci veřejně hájit dříve než u soudu.

Musel sedět ve vazbě, dokud média v očích veřejnosti nezafixovala jeho „zločin“ dostatečně pevně. Přinejmenším tak, aby i hloupý Petr Jirát už měl za to, že o dosud toliko obviněném smí bez nebezpečí obvinění z podjatosti mluvit jako o sprostém zločinci veřejně i před soudem – jenž to bude dalším prodloužením vazby potvrzovat, aniž ještě vynesl rozsudek. A zmanipulovaná veřejnost to bude tolerovat.

Jenže další z mediálních procesů – říkejme mu obecně „kauza Nagyová“ už tolik nevyšel. Zadrhl se. Čistě kvůli rozhodnutí Nejvyššího soudu, který dosud neznámým způsobem odvážně zasáhl a bývalé poslance ODS pustil z vazby. A už je neumožnil dál stíhat: Tohle byl skutečný šok! Tady se cosi odehrálo. Zde se „vloudila“ chybička.

Je poslední rozhodnutí Ústavního soudu pokračováním této překvapivé „neloajální“ praxe, které chtěla soudkyně Janů zabránit?

Žádný plán nikdy nevyjde

Jak a proč funguje tento „přírodní zákon“, vědí čtenáři mé knihy Smrt v sametu velmi dobře. Ostatní to mohou alespoň intuitivně tušit. S jeho smrtícím působením se potkáváme nejspíše i v tomto případě.

Nedělejme si iluze, že některé soudcovské elity začínají chápat nebezpečí, kterému je celý náš politický systém skrze „americké spojky“ v čele s paní Bradáčovou vystaven – a pokusili se tomu zabránit. To možná platí v případě Nejvyššího soudu v kauze „zachráněných“ bývalých poslanců ODS. Rozhodnutí o neoprávněnosti dlouhé vazby Davida Ratha k nim ale spíše nepatří. I když může mít na teprve se formující nový režim v naší zemi podobné „erozivní“ důsledky.

Nechci samozřejmě sahat Ludvíku Davidovi a Kateřině Šimáčkové do svědomí. Pokud jejich záměr byl totožný s odhodláním odvážných soudců Nejvyššího soudu, hluboce se jim omlouvám. Pak by se možná v dáli na temném nebi vskutku zablýsklo na lepší časy. Je však stejně dobře možné, že jde jen o drobnou počáteční „revoltu“ nových soudců vůči „mazákům“. To ukáže nedaleká budoucnost.

Novoroční naděje?

Na nespravedlivý proces s Davidem Rathem a spol. však „nález“ Ústavního soudu důsledky samozřejmě mít bude a musí. Tím spíš, že se ukázalo, že exposlancovi obhájci jsou daleko důslednější a razantnější než „slavný“ Tomáš Sokol, obhájce Rathových spoluobviněných. Ten totiž žádnou podobnou stížnost na ÚS nepodal a podle svých slov ani nepodá. Věří ve „smířlivější“ taktiku. Jsem poslední, kdo by chtěl „učit obra létat“, ale v tomto případě mi to přijde jako těžká chyba. Jeho „opatrnost“ nebude mít na rozsudek žádný vliv.

Jestli je totiž něco prakticky jisté, pak že David Rath a spol. budou odsouzeni. Musejí být. Alespoň prvoinstančně. Investice do této ohavné hry byla již příliš vysoká. Nůž bradáčovské gilotiny je vytažen již příliš vysoko. Síly stojící za prokurátorsko-policejně-justiční politickou skupinou jsou příliš mocné. Na něčí hlavu proto ničivý stroj dopadnout musí.

Odvolací proces však už může být úplně jiný. Pokud se odvolává obviněný, na jehož adresu prohlásil Ústavní soud, že byla porušena jeho práva na obhajobu a spravedlivý proces, pak to v našem „politicky korektním“ prostředí není málo.

Z obecného hlediska však varuji před přílišným optimismem. Babišova vláda je postdemokratickým a postpolitickým projektem ze své podstaty. Budoucí spojení Andrej Babiš – Miloš Zeman je stejně tak pravděpodobné a logické jako již demonstrované spojení Miloš Zeman – Ivo Ištvan. O propojení prezidenta republiky s předsedou Ústavního soudu Pavlem Rychetským ani nemluvě. Ti všichni se budou vzájemně potřebovat při likvidaci politické a ekonomické konkurence. Podle některých informací se již rodí „dvoustranný“ plán na Zemanovo znovuzvolení ve spojení s budoucím Babišovým premiérstvím.

Lze se toho obávat navzdory přírodnímu zákonu, že žádný plán nikdy nevyjde. Samotný proces, který k pokusu o jeho uskutečnění povede, nás totiž přijde hodně draho. Bez ohledu na to, zda a kdo nakonec „skončí v teplácích“. Tato hra je do hrdel a statků.

Publikováno se souhlasem vydavatele.