Petr Hájek: Zázračné propuštění Davida Ratha z vazby

A dodnes neskončilo. A hned tak neskončí. Pro srovnání: Norimberský proces s nejtěžšími nacistickými válečnými zločinci trval 11 měsíců.

Lynč na úvod

Na počátku celé slavné kauzy to vypadalo na „krátký proces“: Krabice od vína se sedmi milióny, policií natočený, sestříhaný a distribuovaný televizní hit roku, znamenal pro zatčeného okamžité veřejné odsouzení. Mediální lynč, který na neoblíbeného politika spáchali novináři v režii policie a státních zástupců, byl dílem několika hodin. Od té doby on a jeho údajní komplici seděli ve vězení s režimem přísnějším, tvrdším a nechutnějším, než kdyby odešli od soudu s „flastrem“. Média tleskala a jásala – a tak se tomu dlouho nikdo příliš nedivil. Do lochu s ním!

Jenže nátlak na obviněného prostřednictvím vazby není tím nejpodstatnějším. Ani ponižující podmínky, do kterých je (do konečného soudního rozhodnutí) nevinný obviněný člověk uvržen. Pokud se totiž vazební věznění protahuje dostatečně dlouho, znesnadňuje obžalovanému především účinnou obhajobu. Zvláště v případě, když navzdory „letitému“ věznění stále tvrdí, že je nevinen. Což je právě případ Rath.

Dlouhodobá vazba je tedy především vstřícné gesto soudu vůči obžalobě. Obviněný nemá také příležitost hovořit s veřejností, zatímco tu skrze média státní zástupce s policií – jako v tomto a dalších podobných případech – intenzivně masírují svou verzí, „úniky odposlechů“ a spekulacemi. Tím se současně zvyšuje „společenská objednávka“ pro odsouzení člověka, jemuž zatím vinu neprokázali. A o to, jak se zdá, jde především. Tak proč byl ale v tom případě David Rath z vazby nečekaně propuštěn? Zkusme se na to podívat blíže:

Skandální výroky

Státní zástupce Petr Jirát je rozhodnutím soudu zděšen. Veřejnost by ale měla být zděšena mnohem více. Především jeho neuvěřitelnými výroky a’la Ivo Ištvan. Na otázku, co změnilo postoj soudu, který předtím třikrát Rathovu stížnost proti vazbě zamítl, dal se soudruh prokurátor slyšeti:

„Problém je trochu v tom, že na vrchním soudu o každé stížnosti rozhoduje jiný soudce. Zatímco ten první konstatoval, že propuštění doktora Ratha vůbec nepřipadá v úvahu, a že když zklamal jako hejtman, tak zklame podruhé i potřetí, tak jiný soudce na to měl odlišný názor.“

Ano, čtete dobře, i když možná také nevěříte svým očím. Tázající se novináře to však „kupodivu“ nechalo klidnými. Tak si to krátké sdělení rozeberme:

a) „Problém“ je prý v tom, že rozhodoval jiný soudce. Soudruh prokurátor tak krásou nechtěného přiznává, že někteří soudci jdou obžalobě na ruku více, jiní méně. Řekne to docela klidně. Aby ne. Vždyť jeho velký vzor a průkopník nezákonných metod Ivo Ištvan z kauzy Nagyová už cestu vyšlapal: Převezl obviněné poslance ODS do Ostravy, kde měl v sobotu službu „ten správný“ soudce – který na ně ihned uvalil vazbu. Protiprávně, jak konstatoval Nejvyšší soud – ale až za pár týdnů, v nichž mohli „vyšetřovatelé“ držet obviněné ve vězení a doufat, že se někdo „sesype“ a celá obludná „akce“ tak zpětně dostane smysl. Jirátovo zděšení pramení tedy primárně z toho, že se „cosi“ zvrtlo a stížnost proti vazbě posuzoval „nezasvěcený“ soudce.

b) Že to tak opravdu je, dokládá tím, co onen „zasvěcený“ soudce o Davidu Rathovi prohlásil. Čím zdůvodnil, že ho ve vazbě ponechal: „...Když zklamal jako hejtman, tak zklame podruhé i potřetí...“ Jak na to pan soudce přišel? Proč tedy vůbec probíhá soud, jestliže soudce už dopředu ví, že „zklamal“. Čím, když mu ještě nic nebylo prokázáno?

Zavřete mu pusu!

Petr Jirát ve své bohorovnosti prozradil však ještě víc. Vlastně celý princip a vlastní důvod skandální půldruhaleté vazby, proti níž nakonec protestovala i řada známých osobností. Před médii nejprve zopakoval známé „dohady“, jimiž shora citovaný „spřízněný“ soudce také zdůvodňoval pokračování Rathovy vazby: Totiž že má „možná“ někde „ulité“ peníze, na které policie nepřišla - a mohl by proto za nimi prchnout.

Ponechme tuto argumentaci na úrovni pavlačových pomluv raději stranou. Jestliže policie nic nezjistila, na základě čeho tyto řeči „nestranný“ soudce vede? Kvůli tomu, že je Rath známý zločinec? Vždyť to nikdo neprokázal, pouze tuto verzi vsugeroval veřejnosti mediální lynč! Zdůvodňuje-li tím soudce, že ... a tak dále, už bychom se opakovali. Tak si poslechněme to podstatné:

„Předpokládejme, že David Rath neuteče. Jak se podle vás změní jeho obhajoba, když je na svobodě?“, ptal se Petra Jiráta novinář.

„...Očekávám, že bude více vystupovat v médiích, což je jeho doména. On velmi trpěl tím, že do médií neměl přístup, což mnohokrát zdůrazňoval i před soudem,“ otevřeně přiznal zástupce státního represívního aparátu. A tady jsme myslím u jednoho z kořenů celé věci:

Davidu Rathovi bylo především nutné zavřít ústa. Před novináři, před poslanci, před celou veřejností. Dokud byl poslancem, přivedli ho v poutech do sněmovny pouze když se projednávalo jeho „vydání“, tedy zbavení imunity. Pak už nikdy. Psal snad o tom někdo? Burcovala mainstreamová média proti tomuto ukázkovému „uklizení“ neodsouzeného poslance? Upozorňoval snad někdo - kromě Protiproudu – na to, že se nesměl z „neznámých důvodů“ zúčastnit ani hlasování o rozpuštění sněmovny a vypsání předčasných voleb? Ptali se „zástupci veřejnosti“ soudce na tyto důvody? Chtěli vědět, čím by jeho přítomnost na klíčovém hlasování ve sněmovně mohla ohrozit vyšetřování? Samozřejmě nikoli. Spolupracovali s Jirátem jako další „spřízněný soudce“ – tentokráte soudce Lynch.

Vzpomínka na „uklizení“ poslance Sládka do cely při volbě Václava Havla prezidentem – při kterém prošel právě o tento jediný hlas – není od věci. Jen s tím rozdílem, že tehdy šlo ještě o „ojedinělé cvičení“. Dnes jsme už zjevně mnohem dál.

Zásady manipulace

Stručně řečeno: Prokurátorsko-policejní aparát měl především obavy z toho, aby se mediální „lynč“ veřejnou obhajobou Davida Ratha nezačal sypat. Tak jako se stalo po rozhodnutí Nejvyššího soudu o propuštění tří poslanců ODS z vazby. Rath je přesvědčivý řečník, nemluvě o tom, že podle dosavadního průběhu procesu jsou důkazy proti němu chabé, je-li je možné vůbec nazvat důkazy. Kdyby měl navíc možnost veřejně vystupovat – tak jako to seriálově činí celé měsíce zástupci státní moci – byla by dnes obžaloba dost možná v troskách, podobně jako je v kauze Nagyová. Alespoň v očích veřejnosti. A o tento mocenský nástroj hraje prokurátorsko-policejní cosa-nostra především.

Proto ke svým mocenským politickým cílům používá metody brutální mediální manipulace. Spoléhá na to, že mnozí rychle zapomínáme: Vždyť jaký to rozdíl proti „mediálnímu procesu“ s Vítem Bártou a jeho „atentátníky“ Kristýnou Kočí a Jaroslavem Škárkou! Tam se vše odehrávalo v přímém přenosu televizních kamer. Prý proto, že šlo o významný „společensky sledovaný“ proces. Také soudce Šott chtěl být vidět jako nová „soudcovská hvězda“. Neosvědčilo se. Nejvyšší soud Šottův rozsudek rozcupoval a Bártu očistil.

V Rathově případě nyní není možné žádné obrazové informace ze soudní síně mít. Důvod je jasný: Rath nesmí mluvit. Nebo alespoň nesmí být vidět JAK mluví. Co se pak o procesu napíše či odvysílá je tak plně v rukou manipulátorů.

Začal boj o justici?

Rozhodnutí pražského Vrchního soudu o propuštění Davida Ratha z vazby se podivuhodně potkalo s výroky Nejvyššího soudu, který zrušil vazbu i obvinění poslanců ODS. Tady Jirát, tam Ištvan. Oba jsou v šoku. Oba vykřikují do médií drsné výroky na adresu soudů, které s nimi odmítly hrát hru na jejich nezákonné praktiky a mocenské ambice.

Bradáčová-Šlachta-Ištvan povalili vládu. Ovšem za kauzou Rath jsou také oni. Tím přece všechno začalo. Jejich kolega Jirát je jejich přímým či nepřímým produktem – ne-li přímo „spolupachatelem“. Proč jsou si tak jistí? Důvodně. Jsou silní, mají želízka, zakuklence, pro kamery „medvědy“, cely vazebních věznic – a především vážné mocenské ambice. K tomu navíc za zády spolupracující mediální mainstream k výrobě zmanipulovaného veřejného mínění.

Že by to některým soudcům přece jen došlo – a odmítli se na jejich pučistických plánech podílet? Nedávné zatčení, „sci-fi“ obvinění – a bleskové propuštění – Víta Bárty možná něco signalizuje. Mělo být totiž zjevně pokračováním v „osvědčených“ metodách, protože prokurátorsko-policejní mafie ztrácí půdu pod nohama. A musí tedy přidávat veřejnosti další „porce“.

Poslední soudní výroky jim ale přece jen lehounce berou půdu pod nohama. Nedělejme si samozřejmě iluze. Jednak se můžeme jen dohadovat, co je příčinou, jednak „sedm statečných“ – pokud to je tento případ – vítězí nad padouchy pouze v hollywoodských pohádkách. Byť třeba působivých. Pokud však přece jen „stateční“ signalizují začátek „boje o justici“, tak, aby se jako kdysi opět zabývala nalézáním spravedlnosti, Davida Ratha se tento posun ještě rozhodně týkat nebude. Z definice nemůže.

Jsem dalek toho, abych vyslovoval jakékoli úsudky o vině či nevině obviněného poslance a hejtmana. Platí ale, že jeho proces po tom všem už nikdy nemůže být spravedlivý – ať bude konečný výrok soudu jakýkoli. Nesledujeme totiž proces hledání pravdy. Od počátku jde výhradně o mocenský boj uvnitř represívního státního aparátu a na něj napojených politických a mediálních elit. Takový boj nemůže pro zemi, kterou si berou za rukojmí, nikdy dopadnout dobře. Ať už při svých „operacích“ někoho rozemelou na padrť, nebo mu oběť zázračně unikne.

Jaká z těchto dvou variant čeká Davida Ratha a minulé i budoucí „obviněné“ v této cynické mocenské partii? Budeme to společně sledovat. Víc dělat nemůžeme. Zatím.

Publikováno se souhlasem vydavatele.